MATĚJÍČKOVI

Matějíček, dříve však Matějček

Můj děda, otec mojí mámy Jany, se jmenoval František Matějíček (1911-1983). Na úvod musím předeslat, že příjmení v podobě Matějíček je zapsáno vlastně až u našeho dědy, neboť v předešlých generacích včetně Františkova otce je psáno v podobě Matějček (Matiegczek). Pro zjednodušení budu však u všech používat již příjmení mého dědy a mojí matky.

Můj rod Matějíčků má kořeny v Bílkovicích na Benešovsku

Naše přímá linie rodu Matějíčků je nejdále dohledatelná ve vsi Bílkovice na Benešovsku. Zde na počátku 18. století žil náš zatím nejstarší dohledaný předek Jan Matějíček, který spolu se svojí chotí Kateřinou patřil k poddaným vrchnosti panství Chotýšan.

Ves Bílkovice leží asi 7 km severně od města Vlašimi a 12 km východně od Benešova. Roku 1631 přikoupili Bílkovice ke svému majetku držitelé Chotýšanské tvrze (později zámku) a jejích statků - Věžníkové z Věžník. Věžníkové na svém chotýšanském panství hospodařili až do roku 1737, kdy byli nuceni majetek prodat. Novým majitelem Chotýšan se pak stává Arnošt František z Vrtby. Právě on nechal na místě staré tvrze vystavět nový jednopatrový zámek a později ze zbytků tvrze zbudoval pivovar, který zde prosperoval v letech 1740-1874.

Jan Matějíček a jeho syn Tomáš

V té době se v Bílkovicích Janovi a Kateřině Matějíčkovým narodil syn Tomáš (*1736) a Jan (*1739), přičemž naším přímým předkem je onen starší Tomáš Matějíček, který se v červenci roku 1759 oženil s jistou Annou Měchurovou, dcerou svých bílkovických sousedů Pavla a Kateřiny Měchurových. Sňatek se konal ve farním chrámu sv. Jiljí ve Vlašimi, tedy v kostele, kde byl ostatně Tomáš také pokřtěn.

Zápis křtu Tomáše Matějíčka z 16.1. 1736 ve Vlašimi - Baptizatus est infans Thomas Pater Goannes Mategcek Mater Catharina... Pokřtěno jest dítě Tomáš, otec Tomáš Matějček, matka Kateřina...  

Podařilo se mi dohledat jejich tři potomky - zřejmě prvorozeného Jana (1761-1811), Kateřinu (*1767) a Tomáše (*1769). Vzhledem k proluce mezi Janem a Kateřinou by bylo možné usuzovat na ještě nějaké další sourozence, ale v matrikách, které jsem procházel, jsem našel pouze tyto tři.

Tomášův syn Jan Matějíček, chalupník v Bílkovicích čp. 6

Pro nás je nicméně nejdůležitější právě nejstarší Jan Matějíček, jehož zápis narození a křtu je k dohledání jak v matrice pro farnost Divišov, tak pro farnost Domašín. Podle obou identických zápisů se narodil v Bílkovicích 2. června 1761 a byl pokřtěn v děkanském kostele sv. Bartoloměje v Divišově, zatímco jeho mladší sestra a bratr, přestože se narodili stejným rodičům a ve stejných Bílkovicích čp. 6, byli pokřtěni ve Vlašimi.

Jan celý svůj poměrně krátký život hospodařil coby chalupník v rodných Bílkovicích v čp. 6. Sem si také přivedl nevěstu z Takonína, vzdáleného necelé 2 km od jeho rodné chalupy. Jmenovala se Dorota Syslová (1763-1812) a byla dcerou sedláka Jana Sysla v Takoníně čp. 7 a jeho ženy Doroty. Takonín je malá vesnička, osada ležící na západ od Bílkovic.

Své ano si řekli v říjnu roku 1784 v kostelíku sv. Martina v Postupicích. Pěkně se nám ty farnosti v rodině Matějíčkových míchají - ke všemu jejich ratolesti byly křtěny v dalším ze zdejších svatostánků - a sice v nedalekých Radošovicích v kostelíku sv. Víta.

Zápis sňatku Jana Matějíčka s Dorotou Syslovou z 31.10.1784 na faře Postupice: ženich - Jan Matiegczek, věk 20 let, nevěsta- Dorotha Sislowa, věk 17 let, oddávající - páter Wenzl Kübl kaplan, svědkové. Joseph Kuness, ssapharz z Bilkowicz, Martin Brachowecz, sedlak z Takonina

Nepořádek v matričních zápisech

Někdy to není jednoduché posbírat údaje o rodině, neboť jsou situace, jako například tato, kdy je třeba prozkoumat matriky z několika far. V případě rodiny Matějíčků nastala ještě i jistá obtíž také v tom, že v novějších matrikách jakýsi popleta farář či jeho písař zřejmě z nesnadné dostupnosti matričních knih z jiných farností (možná i z lenosti si věci dohledat) pletl u zápisů místa a čísla popisná původu osob, jejich věk, příjmení jejich prarodičů, přebíral chyby svých kolegů zapisovatelů či svých předchůdců. Občas se to pokoušel někdo napravit škrtáním a přepisováním, ale nikterak systematicky. Největší podíl na těchto omylech sehrává skutečnost, že se zde míchají informace z několika matričních knih, a to farnosti v Domašíně, v Postupicích, v Radošicích, v Divišově a ve Vlašimi. Strávil jsem nad tím drahný čas a pokusil jsem se v tom nastolit pořádek několikerým křížovým ověřováním informací a snad se mi podařilo tyto chyby napravit. Další historie rodiny se tedy odehrává následovně- 

Rodina Jana a Doroty Matějíčkových v Bílkovicích

V radošovické matrice jsem celkem dohledal deset dětí našeho Jana a Doroty Matějíčkových, dětí narozených v rozmezí let 1785-1810. Na svět přicházely v tomto pořadí: František (1785-1785), Anna (*1787), Kateřina (1792-1840), Jan (1794-1796), znovu Jan (*1797), Mařena (*1799), František (1802-1843), Matěj (1805-1811), Václav (1807-1807) a Ludmila (*1810) a jak je patrné, ne všechny děti se dožily dospělého věku.

Jan i Dorota Matějíčkovi zemřeli bohužel velmi brzy, oba podlehli útrapám souchotin neboli tuberkulózy. Jan odešel na pravdu boží v padesáti letech a Dorota jej následovala o rok a tři týdny později na Boží hod vánoční 25. prosince 1812, bylo jí 49 let. Nebyly to asi hezké Vánoce, neboť po sobě zanechali šest sirotků, z nichž nejstarší Anně bylo 25 let a nejmladší Ludmile teprve necelé 2 roky.

O mladší děti se zřejmě postaraly ty starší, soud určil poručnictví a jistou sociální úlohu sehrála širší rodina a pochopitelně kmotři. Z matrik se lze dočíst, že v rodné chalupě v Bílkovicích čp. 6 hospodařil později Jana a Doroty nejstarší syn Jan Matějíček.

Nás ovšem zajímá především můj přímý předek - mladší a druhý jediný dětským neduhům odolný syn - František, kterého zřejmě křtila jeho babička - bába Anna Měchurová.

Zápis křtu Františka Matějíčka z 21.5.1802 v matrice radošovické farnosti; syn Jana Matějíčka, chalupníka v Bílkovicích čp. 6 a Doroty Syslové, dcery Jana Sysla, sedláka z Takonína čp. 7; byl přiveden na svět porodní bábou Annou Měchurovou z Bílkovic, tedy svojí babičkou

Janův syn František Matějíček a jeho přesun do Měchnova čp. 25

František Matějíček (1802-1843) se tedy narodil v Bílkovicích a když mu bylo třicet let, přiženil se do Měchnova, do hospodářství čp. 25. Informuje nás o tom zápis sňatku v matrice oddaných farnosti Divišov z 12. února roku 1833 - František Matějíček, syn chalupníka z Bílkovic čp. 6, si bere za ženu Annu Koloveckou, dceru krejčovského mistra v Měchnově čp. 25 Jana Koloveckého (asi 1777-1854) a Barbory rozené Moravcové (*asi 1778). Zdejší farář byl asi trochu popleta, protože si k ženichovi Františkovi přimyslel věk 25 let - opět ukázka toho, že byl-li ženich či nevěsta přespolní, neřešilo se často dohledávání jejich skutečného věku. Protože nevěstě Barboře bylo teprve 23 let (matrikář to ovšem zkrouhnul na 22 let), nebyla tudíž zletilá a tak byl k zápisu připsán dovětek: že otec nezletilé své dceři dal povolení svědčí jak následuje: Jan Kolovecký otec nevěsty. Zároveň museli také manželé získat povolení od vrchnosti, neboť ženich byl poddaný chotýšanského panství a nevěsta Šternberkům.

Zápis sňatku Františka Matějíčka s Annou Koloveckou z 12.2.1833 na faře v Divišově; pro nízký věk nevěsty je zde povinný přípis: Já otec nezletilé své dceři dal povolení svědčí jak následuje: Jan Kolovecký otec nevěsty

Měchnov je od Bílkovic vzdálen jen asi 8 kilometrů severovýchodně směrem na hrad Český Šternberk. Ves vznikla nedlouho po založení hradu ve 13. století a pod jeho panství též spadala. Měchnov na rozdíl od Bílkovic či Takonína má svůj vlastní chrám Páně - kostelík sv. Martina, který jako kostel filiální náleží pod duchovní správu fary v Divišově. Zde u sv. Martina se zřejmě konal svatební obřad a zde byli pak pokřtěni i jejich děti. Při kostelíku je také hřbitov, místo věčného odpočinku našich měchnovských předků. Na cestě mezi Měchnovem a Šternberkem roste asi již 200 až 300 let dub. Podle ochránců přírody z vlašimské pobočky Českého svazu ochránců přírody jde o nejkrásnější strom z benešovského okresu. Kolem tohoto dubu jistě procházeli i naši Matějíčkovi.

Jedno z nejstarších vyobrazení hradu Český Šternberk - ves Měchnov vznikla nedlouho po založení hradu ve 13. století a pod jeho panství též spadala.

František Matějíček měl s Annou podle všeho jen tři potomky - Jana (1834-1915), Františka (1837-1838) a Matěje (1839-1856). Z těchto tří synů se stal pokračovatelem rodu pouze nejstarší Jan Matějíček, neboť František se o necelé tři týdny nedožil jednoho roku a zemřel na černý kašel a Matěj v sedmnácti letech podlehl pakostnici. Z úmrtní matriky Matěje máme informaci, že jeho otec František nebyl jen chalupníkem, ale také zedníkem.

Živitel rodiny František nepobyl na tomto světě příliš dlouho - zemřel v pouhých čtyřiceti letech na souchotiny (tuberkulóza). Ovdovělá Anna se téměř po pěti letech smutku v únoru roku 1848 znovu provdala, bylo ji tehdy již 45 let. Vzala si za muže vdovce Matěje Vašíčka (1800-1872), souseda a domkáře v Měchnově čp. 21. Matěj Vašíček měl k rodině blízko ještě za života jejího prvního muže, neboť byl kmotrem u všech jejich tří synů. I přes pokročilý věk počala Anna v tomto druhém manželství synáčka, který se narodil 25. února 1852 a dostal po otci jméno Matěj. Ovšem dle úmrtní matriky po jedenácti hodinách umírá. Lékař určil příčinu náhlé smrti slovem asfyxie, což je dušení způsobené nedostatkem kyslíku. Časný asfyktický syndrom bývá poruchou začátku dýchání novorozence po jeho porodu, špatnou adaptací na prostředí mimo dělohu. Dnes si s touto komplikací lékaři celkem snadno poradí, ale v polovině 19. století to zřejmě tak jednoduché nebylo. Matěj je zapsán pouze v matrice zemřelých, což by znamenalo, že nebyl zřejmě pokřtěn běžným způsobem, ale v okamžiku nouze. Takový nouzový křest mohla provézt i porodní bába.

Další děti Matěj s Annou již neměli. Anna zemřela v roce 1871 na rakovinu žaludku ve věku 61 let a Matěj zemřel na sešlost věkem o rok a půl později v 72 letech.

Františkův syn Jan Matějíček a jeho choť z rodu drnomistrů či též rasů a pohodných

Chalupnickou živnost v Měchnově, již dříve před tím, než Matěj odešel s Annou na výměnek, přebírá Anny jediný žijící potomek, náš prapradědeček Jan Matějíček (1834-1915).

Tento náš Jan se tedy coby vysloužilý vojín, v civilu drobný rolník, ujímá chalupnicko-domkářského hospodářství a ve zralém věku dvaatřiceti let si v listopadu 1866 k oltáři měchnovského kostelíka sv. Martina přivádí dívku ze starobylého rodu drnomistrů či též rasů a pohodných - Kateřinu Niklovou (*1840), rovněž z Měchnova, a to z čp. 15

Sedící Jan Matějíček (1834-1815) a jeho dcera Marie, stojící její muž- hajný Václav Fořt. Děti stojící vedle Jana Matějíčka: Antonín Fořt, vedle Marie Fořtové- Amálie, Rudolf na klíně a vedle Marie stojí Marta (maminka Jana Zámostného). Snímek je pořízen asi r. 1912 v Poříčku v zahradě u hájovny

Pohodnický rod Niklů provozoval svoji živnost v Záhoří u Neveklova a později na samotě Tušetín u Měchnova. Nejdále dohledatelný přímý předek s rodiny Niklů (psaných občas i v podobě Nykl) je Václav Nikl (†1785), pocházel ze Záhoří u Neveklova, do rasovny Tušetín se dostal prostřednictvím sňatku. U jeho latinsko-českého zápisu sňatku s Magdalenou rozenou Kratochvíle z pohodnické rodiny usazené na samotě Tušetín u Měchnova z listopadu 1743 se uvádí - in Statum Matrimonium confirmati sunt Wenceslaus Nikl ex pago Zahorži Pohodlny jinak Ras cum Magdalena filia Wenceslai Kratochwile Pohodlny aneb excoriator Sternbersky z Tushetin (ve stav manželský potvrzeni jsou Václav Nikl ze vsi Záhoří, pohodný jinak ras, s Magdalenou, dcerou Václava Kratochvíle, pohodného aneb excoriátora (stahovače z kůže) šternberského z Tušetína). Nikl i jeho tchán Kratochvíle pocházeli ze starých rodu pohodných, zvaných též rasové, drnomistři, antouškové; někdy byla tato funkce spojena i s funkcí obecního kata. V dobách vrcholného novověku bylo pohodnické řemeslo většinou dědičné řemeslo, vykonávané svobodnými rody nepodléhajícími nevolnictví. Pro svou nízkou společenskou prestiž si členové těchto rodů vybírali za partnery většinou jen členy své kasty. Nejinak tomu bylo i v případě rodu našich Niklů - Václav se oženil s dcerou z jiného pohodnického rodu. 

Vraťme se však k Matějíčkům - Jan Matějíček (1834-1915) s Kateřinou zaplnili měchnovskou chalupu pěti dětmi; mohlo jich být i sedm, ale první dceruška zemřela ve čtyřech letech a jeden hošík zemřel dva dny po narození. Děti se jmenovaly Anežka (1867-1872), Antonie (*1870), opět Anežka (1872-1921; provdána za Josefa Fořta, hraběcího hajného v Takoníně), Josef (*1874), Antonín (1876-1876), Marie (1877-1953; provdána za hajného Václava Fořta) a František Matějíček (1880-1957; můj pradědeček). Podle pobytových přihlášek pražského policejního ředitelství (konskripce) z let 1850-1914 víme, že k roku 1911 žil starý Jan Matějíček na výměnku u svého nejmladšího syna Františka Matějíčka v bytě v Praze-Nuslích a byl v té době již vdovcem - Kateřina tedy musela zemřít o něco dříve. Podle Kroniky Měchnova a Šternova, která ovšem obsahuje také řadu nepřesností, zemřel Jan Matějíček roku 1915 v Poříčku, kde byl toho času jeho zeť Václav Fořt hajným. Podle kronikáře byl Jan Matějíček v Měchnově váženou osobou, i když byl z podružské chalupy. Celoobecním zastupitelstvem byl pověřen účastí při zakládání pozemkových knih, občané se na něj obraceli se zřízením místního zastupitelstva v době, kdy byly vykupovány statky a usedlosti. Vystupoval jako hlavní svědek při sporu se Šternberky a s celoobecním zastupitelstvem ve Všechlapech.

Janův syn František Matějíček, můj praděda, architekt a stavitel v Praze

František Matějíček (1880-1957), Janův nejmladší potomek, se sice narodil do vesnické rolnické domácnosti, ale díky studiím a svojí píli to dotáhl v Praze poměrně daleko. Zatímco jeho o šest let starší a jediný bratr Josef se vyučil zámečníkem a touto profesí se živil také v Praze na Žižkově, František podle všeho vystudoval v Praze vysokou školu technickou (dnešní ČVUT) a dopracoval se k titulu inženýra-architekta. O studiu školy mám jediný doklad, a sice tablo/fotografii absolventů stavitelství z roku 1902. František se v Praze také oženil a již zde zůstal natrvalo.

V dubnu roku 1910 se za devětadvacetiletého technického úředníka Františka provdala o osm let mladší slečna Zdeňka Nedvědová (*1888), dcera Václava Nedvěda (*1867), krejčovského mistra na Žižkově a Anastázie rozené Zídkové (*1866) pocházející z rodiny řeznického mistra ve Staňkově u Horšovského Týna. Svatební obřad se konal v téměř ještě novém novogotickém kostele sv. Prokopa na Žižkově. Rodina nevěsty Zdeňky žila v domě na rohu dnešních ulic Krásova a Bořivojova čp. 695 na Žižkově. Novomanželé se hned v dubnu 1910 nastěhovali do domu v Jaromírově ulici čp. 488 v Nuslích. Tento nádherný činžovní dům byl postaven o rok dříve v roce 1909. 

Rondokubizující dům čp. 789 v Nuslích

Architekt František Matějíček se navždy zapsal do historie Jaromírovy ulice projektem a realizací stavby rondokubizujícího domu čp. 789 naproti hotelu Union. Podrobné informace o tom si můžeme přečíst na webových stránkách o historii Nuselského údolí, zvaného též Jamrtál (www.jamrtal.com). Tento starší název pro nuselské údolí, kterým protéká říčka Botič, pochází z německého Jammer Tal neboli Údolí nářku či bídy a ­upomíná na zpustošení na konci třicetileté války. Starší florálně secesní budovu hotelu Union s přízemní restaurací vystavěla pro hoteliéra Josefa Rejzka firma Jaroslava Benedikta v roce 1906. Hoteliér Rejzek prosperoval a časem se rozhodl pro výstavbu nového domu naproti hotelu. Tentokrát hoteliér Rejzek oslovil našeho pradědu architekta Františka Matějíčka. Jím vyprojektovaný dům byl původně postaven coby penzion, jako rozšíření hotelu s nabídkou levnější varianty pro ubytování klientů Unionu. 

Rondokubizující dům čp. 789 naproti hotelu Union od mého pradědečka ing. Františka Matějíčka

Výstavba této budovy v poslední proluce náměstí probíhala mezi lety 1928-1930 a její půdorys byl jižní stěnou přizpůsoben železniční trati. Přízemí bylo navrženo pro provoz obchodu a zřejmě prvním nájemcem byla ve 30. letech 20. století městská spořitelna na Královských Vinohradech. Ve 40. letech byla přejmenována na pobočku Spořitelny Pražské. Po druhé světové válce zde sídlila též parní prádelna Karla Nováka. Prodejnu měla v penzionu Radlická mlékárna se sídlem v Nádražní 32. V 50. letech se zde nacházela cukrárna a její návštěvníci mohli posedět na terase, která byla schodištěm propojena s přízemní prodejnou. Dnes je zde všudypřítomná vietnamská večerka, asijské potraviny, retro jídelna Bistro U Věrušky a drogerie.

Další projekty architekta Františka Matějíčka

Ale vraťme se ještě trochu zpět. O tom, že František Matějíček byl zřejmě šikovný architekt, svědčí i posudek komise nad návrhy řešení nové školy v Jaroměři. Dne 6. dubna 1911 město vypsalo soutěž. Náčrtky mohly být anonymně zasílány až do 25. května. Návrhů se sešlo celkem 29. Porota brala zřetel především na správné situování objektu a v druhé řadě na školu samotnou. Vyhodnocení soutěžních návrhů bylo obtížné, což dosvědčuje i okolnost, že porota rozhodla sloučit první a druhou cenu a vzešlý obnos rozdělit rovným dílem mezi profesora architekta Milana Babušku z Jaroměře a stavitele architekta Františka Matějíčka z Nuslí. Třetí místo bylo přisouzeno architektu Antonínu Skřivánkovi z Prahy. Návrhy byly důkladně prozkoumány k tomu účelu zvolenou komisí, která došla k názoru, že návrh pana Matějíčka vyniká architektonickým řešením, ale má menší půdorysné vady a náklad se zdál také neúměrně velký. Druhý návrh se komisi zdál architektonicky nepropracovaný a v půdorysu jevil také značné nedostatky (byt školníka v suterénu, příliš hluboké třídy, malá schodiště a tělocvična atd.) U projektu Antonína Skřivánka byl shledán ideální a praktický půdorys, architektonicky klidný, jednoduchý přesto však velmi příjemný, tedy nakonec byl městem odsouhlasen návrh Skřivánkův. O jiném návrhu architekta Františka Matějíčka pro stavbu měšťanské a obecné školy v Meziříčí se můžeme dočíst v Národních listech z neděle 5. března 1922. V letech 1931-1932 František vyprojektoval a postavil v Praze na Hanspaulce čp. 1754 a 1755 (ulice Na Dionýsce) novoklasicistní obytné domy, které dnes patří na seznam významných objektů na Hanspaulce. Z diplomové práce Letovisko Božkov jsem zjistil, že náš pradědeček také např. v roce 1937 projektoval a vystavěl v centrální části obce Božkov vilu čp. 76 (Na Okrouhlíku) pro pana Rudolfa Voráčka z Prahy Nuslí. Jedná se o rozsáhlejší, podsklepený, vícepatrový objekt s koupelnou, prádelnou, několika pokoji a dalšími, pro tyto vily typickými, místnostmi.

Národní listy z neděle 5. března 1922 informují o přiznání druhé ceny projektu "Ráz" od arch. Františka Matějíčka

Možná by se toho dalo vypátrat více, ale tyto informace jsou zatím nejdostupnější. Škoda jen, že se v rodinné pozůstalosti nedochovaly nějaké jeho návrhy a plány a také škoda, že takto šikovný architekt nepostavil vlastní rodinné sídlo, neinvestoval do vlastních nemovitostí, ale do finančních podniků, které vzaly za své po nástupu komunistů v roce 1948 a po zrůdné měnové reformě, která naráz ožebračila nejednoho střádala a finančního investora. Jsou to ovšem jen zčásti mé domněnky poskládané ze střípků toho, co jsem sporadicky coby dítě pochytil při návštěvách prarodičů. Díky korespondenci s matrikou úřadu městské části Praha 2 se mi podařilo získat pradědečkův úmrtní list. Architekt František Matějíček zemřel 11.8. 1957 v nemocnici sv. Alžběty Na Slupi 6/488 (po komunistickém převratu v Československu zde směly nadále řádové sestry a alžbětinky vykonávat pečovatelskou službu, poté musely, 3. září 1957, definitivně odejít; nedlouho po pradědově úmrtí). Jeho žena Zdeňka Matějíčková jej podle úmrtního listu z téže matriky přežila o sedm let - zemřela ve Všeobecné fakultní nemocnici 15.7. 1964. Urny s jejich ostatky byly uloženy v hrobě č. 504 na Vinohradech (tedy v hrobu, kde odpočívají i naši prarodiče Matějíčkovi a nyní i moji rodiče.

Děti - František, Leopold a Zděnička Matějíčkovi

František a Zdeňka Matějíčkovi měli celkem jen tři potomky - nejprve mého dědu Františka (1911-1983), poté syna Leopolda (1912-1980) a dcerušku Zděničku (1916-1929).

Rodina architekta Františka Matějíčka (1880-1954) - manželka Zdeňka rozená Nedvědová (1888-1964), synové František (1911-1983) a Leopold (1912-1980) a dcera Zděnička (1916-1929)

Zděnička bohužel ve třinácti letech zemřela v 1. české dětské nemocnici na Karlově následkem tehdy nevyléčitelné srdeční vady či slabosti. Zápis o jejím úmrtí je uveden v matrice Československé církve v Nuslích, neboť František zřejmě i s celou svou rodinou přestoupil z římskokatolické církve k Církvi československé. Po Zdeničce zůstalo nadlouho smutné prázdné místo a také dojemné přání mamince ke svátku matek a její dívčí památník s obrázky a texty od tatínka, maminky a bratra Leopolda.

K církvi římskokatolické se z rodiny vrátil asi jen Leopold, a to zřejmě v souvislosti s tím, že se podle katolického obřadu v lednu 1941 v Nuslích oženil s jistou Marií rozenou Pavlíčkovou. K Leopoldovi pak víme jen to, že bydlel s manželkou v Českých Budějovicích (na svatební gratulaci našich rodičů v roce 1968 je uvedena jejich adresa - České Budějovice, ulice Nová 33). 

Přání Zděničky mamince Zdeňce Matějíčkové; můj děda František Matějíček na školní fotografii dole uprostřed; můj praděda stavitel František Matějíček na vycházce a na podobence; můj děda František s motýlkem a ve sportovním; dědův mladší bratr Leopold s Marií

Můj děda František Matějíček, jeho studia a rodina

Náš děda František Matějíček kráčel částečně ve stopách svého otce. Také on vystudoval České vysoké učení technické v Praze a získal titul inženýr architekt. Bohužel nevíme, které fakulty/vysoké školy byl absolventem, ale mohlo se pravděpodobně jednat o inženýrské stavitelství či strojní a elektrotechnické stavitelství, možná o architekturu a pozemní stavitelství.

Děda František dlouho odolával manželskému chomoutu, nakonec se v sedmatřiceti letech v dubnu 1948 oženil s o devět let mladší slečnou Jitkou Brantlovou (1919-1995), zubní instrumentářkou z Lumírovy ulice čp. 601 na Vyšehradě, dcerou žižkovského soustružníka kovů a strojního zámečníka Ladislava Brantla (*1881) a Anny rozené Kopecké (1885-1950). Jitka je ze strany svého otce přímým potomkem velmi zajímavé osobnosti - Karla Ferdinanda Brantla (1801-1871), silničního inženýra, archeologa a kreslíře, o čemž zřejmě ani ona a myslím, že ani její otec, nic netušila. Jistě by ji to potěšilo a velmi zajímalo, nicméně dosud nebyl nikdo kromě mě v naší rodině, kdo by se do hloubky zajímal o historii našeho rodu. Brantlům je zde rovněž věnována samostatná obšírná kapitola.

Ženich František Matějíček byl tehdy podle oddacího listu technickým úředníkem a v době sňatku bydlel u rodičů v Jaromírově ulici, odkud se pak přestěhoval jen o kousek dál přes koleje směrem k Vyšehradu za svoji nevěstou do ulice Lumírovy. Protože byli tehdy oba již bez vyznání, ačkoliv po svém narození byli pokřtění v římskokatolické církvi, uskutečnil se jejich civilní sňatek 24.4. 1948 na radnici.

O tom, kterak a kde se naši prarodiče František a Jitka Matějíčkovi seznámili, se nikdo z rodiny nerozvyprávěl, alespoň já o tom nevím. Těžko říct, jak k sobě našli cestu.

František se od mládí zajímal o fotografování, měl několik fotoaparátů, rád se procházel, fotil. Bohužel řada fotografií skončila v popelnici, když po jeho úmrtí babička Jitka s naší mámou třídily tak trochu beze smyslu a v záchvatu zuřivého uklízení jeho pozůstalost. Tehdy zahučela řada dokumentů a zajímavých materiálů na smetišti dějin. Děda také sbíral poštovní známky, které tuším skončily u mého bratra. Byl takový šetrný na věci, takže neuměl nic vyhodit a všechny věci si uchovával po skříních a v kumbále roztříděné do různých, krabiček, kufříčků, papírových sáčků a vymytých igelitových pytlíků od polotučného mléka - motouzy provázků, špendlíčky, hřebíčky, matičky, gumičky, špalíčky ...

Ovšem díky dědovi máme vlastně nějaké snímky a obrazem zachycené vzpomínky z našich společných letních prázdnin a výletů. Jistá vitalita v pěších vycházkách vydržela Františkovi až do stáří. Pamatuji si dobře, jak kráčel po silnici, pěšinou, lesem, půl kilometru napřed a babička se s námi vnoučaty vláčela za ním rychlostí, které ji dovolily naše krátké nohy a dech a volala ozvěnou za ním: Franto, Franto! Počkej na nás! Franto!

Jediný potomek Františka a Jitky - dcera Jana Matějíčková

Jediný potomek Františka a Jitky Matějíčkové, dcera Jana Matějíčková (1950-2012), naše máma, se narodila 10. května 1950 v porodnici v Londýnské ulici na Vinohradech. Tři dny po jejím narození zemřela Jitce její maminka Anna Brantlová rozená Kopecká (1885-1950). Janička byla zřejmě od malička spíše takové malé drobné dítě, které se příliš nehrnulo do jídla, takže s ní Jitka navštěvovala různé výživové poradce a podávala ji tehdy oblíbený rybí tuk, stahovač nevinných dětských tváří do smrtelných grimas. Máma vyrůstala s rodiči ve starém činžáku na Vyšehradě v Lumírově ulici. Jitka pracovala jako instrumentářka a zubní sestra v rámci OÚNZ (Okresní ústav národního zdraví) a František byl zaměstnán jako projektant v podniku Energoprojekt, kde se podílel na projektování nových elektráren, zřejmě i těch jaderných.

Děda František Matějíček na protektorátní legitimaci; svatební foto dědy s Jitkou rozenou Matějíčkovou; naše máma Jana s nanukem, mámou Jitkou a tátou Frantou; jedna z posledních Františkových podobenek; naši prarodiče s námi vnuky- Jirkou (*1969) a Reném (*1971) Inquortovými; Františkův mladší bratr Leopold Matějíček

Jana vyrůstala jako normální holka té doby, mezi svými vrstevníky na Vyšehradě a v Nuselském údolí zvaném Jamrtál, měla svůj památník, cancák s texty oblíbených písní a s fotkami zpěváků a herců, milovala Waldu, Goťáka, Suchýho a Šlitra, Pilarku, Kubišku... Měla asi i svoje období vzdoru, kdy bojovala především se svojí mámou, kam půjde, s kým tam bude a kdy se vrátí. Myslím si, že obě si z těch let i do budoucna vypěstovaly jistou vzájemnou alergii. Byli jsme s bráchou bohužel svědky, kdy se vzájemně různě urážely a předháněly v tom, kdo má větší pravdu. Děda, pokud vím, do těchto věcí nijak nezasahoval. Prostě se někam postavil stranou a tak, abychom to (ne)viděli, si ťukal na čelo a myslel si svoje.

Moje máma Jana Inquortová rozená Matějíčková (1950-2012), sama, s maminkou Jitkou a na výletě

Jana nebyla tedy studijní typ a šla tedy do učebního oboru bez maturitní zkoušky a dle vzoru své matky se vyučila zubní instrumentářkou. Coby sedmnáctileté atraktivní děvče se Jana seznámila na rekreaci na Mariánské s naším tátou Jirkou Inquortem (1944-2014) a krátce po dosažení plnoletosti se 13. července 1968 na Nuselské radnici za něj provdala. Zpočátku novomanželé Inquortovi bydleli s Matějíčkovými na Vyšehradě a to i po narození mého bratra Jirky v dubnu 1969. Na začátku roku 1970 se přestěhovali do bytu po táty dědovi Františku Tikalskému v Břevnově. Když mi bylo pět let, přestěhovali jsme se všichni do nového bytu na Barrandov. 

Můj děda František Matějíček zemřel 26. února 1983 doma následkem druhé mozkové příhody ve věku nedožitých 72 let. 

Babička Jitka Matějíčková se dožila pádu režimu v listopadu 1989 i rozdělení Československa po roce 1993, zemřela až 30. května 1995 v Thomayerově nemocnici v Krči, bylo ji 75 let. Dožila se svatby bratrovy i mojí a narození mého syna, takže byla krátce i šťastnou prababičkou. 

Moje máma Jana Inquortová rozená Matějíčková zemřela na jaře 2012 v nedožitých 62 letech.

Urny s ostatky prarodičů i rodičů jsou uloženy v hrobě na Vinohradech.

Sysel, Kolovecký, Moravec, Nikl, Kolomazník, Jindrák a Nedvěd, Kamzík, Honzák, Kadeřábek, Zídek, Valenta, Holub, Svačina - širší rodina mých předků ze strany mých praprarodičů Matějíčkových

Můj měchnovský a posléze nuselský pradědeček František Matějíček (1880-1957) měl ze strany svého otce kromě již zmíněného prapradědy Tomáše Matějíčka (*1736) z Bílkovic také prapradědu Sysla, pradědu Koloveckého a prapradědu Moravce, ze strany své matky pak prapradědu Nikla, Kolomazníka a pradědu Jindráka. Všichni tito naši předci pocházeli z nedalekých vsí ležících mezi Chotýšany a Českým Šternberkem, tedy při bývalém chotýšanském a šternberském panství.

Syslovi sedlačili v Takoníně, Kolovecký spravoval a šil šaty v Měchnově, Moravcovi měli chalupu ve Všechlapech, pohodnický rod Niklů provozoval svoji živnost na samotě Tušetín u Měchnova, Kolomazníkovi hospodařili v Třemošnici a Jindrák měl kovárnu v Křešicích. Všechna tato místa bychom obešli za necelých pět hodin.

Moje prababička Zdeňka Nedvědová (1888-1964), manželka inženýra a architekta Františka Matějíčka staršího (1880-1957), se kterým se zřejmě seznámila až během jeho počínající kariéry v Praze, měla z otcovy strany prapradědu Nedvěda, Kamzíka, Honzáka a Kadeřábka, a z dohledatelných předků ze strany matky pak prapradědu Zídka, Valentu, Holuba a Svačinu.

V případě rodin z otcovy strany se nevzdalujeme příliš od Prahy a zůstáváme opět poblíž řeky Sázavy na Benešovsku, odkud pocházel i okruh rodin ze strany Matějíčků. Nedvědovi pocházejí z Mnichovic, Kamzíkovi z Nespek a z Městečka u Nespek, Honzákovi a Kadeřábkovi mají kořeny o trochu dále u Neveklova na bývalém panství zámku Konopiště. Zdeňky maminka rodem Zídková je ovšem potomkem rodin, které svými kořeny patří již o něco dále - do obcí, které řadíme k Pošumaví i přímo k Šumavě. Zídkovu rodinu najdeme po několik generací usazenou ve Staňkově v dnešním okrese Domažlice, Valentovi pocházejí z Čerňovic na západ od Plzně, Holubovi patří k prastarému mlynářskému rodu v Koutu na Šumavě a Svačinovi měli domkářské hospodářství o kousek dál, ve Lštění.

Copyright (c) René Inquort 

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky