BRANTLOVI

Moje babička Jitka Matějíčková (1919-1995), manželka dědy Františka Matějíčka (1911-1983), se za svobodna jmenovala Brantlová a ze strany svého otce pocházela z velmi pozoruhodné rodiny Brantlů.

Silniční a železniční inženýr, technik, historik, archeolog a kreslíř Karel Brantl

Karel Ferdinand Brantl (1801-1871), silniční a železniční inženýr, technik, historik, archeolog a především zdatný kreslíř, jehož výtvarným dílem a odkazem se dosud systematičtěji zabývali jen vědečtí pracovníci z Historického ústavu AV ČR, především PhDr. Robert Šimůnek, Ph.D., DSc., a to v rámci digitalizace pozůstalosti českého historika Augusta Sedláčka (1843-1926), do které byly mimo jiné přiřazeny Brantlovy kresby - viz Kartotéky Augusta Sedláčka - Karel Brantl. Akademik Šimůnek zde shrnuje svoje dosavadní poznatky o jeho životě a díle, ale jsou natolik stručné, že jsem si dal tu práci s vyhledáním dalších zdrojů v podobě dokumentografických a faktografických záznamů, vyhledal jsem zmínky o jeho osobě v publikacích zabývajících se českou archeologií, kastelologií, básníkem Máchou apod. Na základě této vlastní rešerše, která zatím ponechává stranou moje zevrubné genealogické bádání k jeho rodině, mohu k němu zde na úvod přeci jenom podat poněkud obšírnější informaci 

(Kompletní studii o Karlu Brantlovi a jeho potomcích jsem publikoval v příspěvku: Silniční a železniční technik, historik, archeolog a kreslíř vrcholné doby hradního romantismu Ing. Karel Brantl (1801-1871) a jeho rod, Genealogické a heraldické listy. Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, ročník XL, č. 2/2020, Praha 2020, s. 2 - 17 a zároveň jsem rozšířil i jeho heslo na Wikipedii)

Něco více k profesi, oblastem zájmů a publikační činnosti Karla Brantla

Karel Ferdinand Brantl se vedle své profese silničního (později též železničního) technika zajímal o historii, zejména o historickou topografii (cesty, silnice se budovaly v místech, kudy vedly i staré komunikace a kde vznikala nejstarší historická sídla) a o archeologii. Dokladem je jeho pozdější členství v Archeologickém sboru Národního muzea, založeném roku 1843. Znal se s historikem Františkem Palackým, korespondoval si s Václavem Krolmusem, českým vlasteneckým knězem, sběratelem lidové slovesnosti, spisovatelem a archeologem, také s Karlem Aloisem Vinařickým, rovněž českým vlasteneckým knězem, básníkem, spisovatelem a překladatelem, jednou z nejvýznamnějších osobností českého národního obrození. Od Vinařického si půjčoval také knihy ke studiu. Spolupracoval s Matyášem Kalinou z Jäthensteinu, právníkem, archeologem, děkanem právnické fakulty UK a autorem prvního systematického soupisu a mapy archeologických památek na území Čech. Podle všeho se osobně seznámil také s básníkem Karlem Hynkem Máchou a také s vlasteneckou rodinou Hekovou, jejíž osudy inspirovaly spisovatele Aloise Jiráska k sepsání F. L. Věka (respektive Heka).

Hrad Bezděz na dvou rytinách podle kresby Karla Brantla

Podle všeho se Karel Brantl také řadil k české vlastenecké společnosti, přestože v korespondenci i ve svých článcích používal v souladu s tehdejší zvyklostí především němčinu, jako i ostatně mnozí jiní čeští vlastenci té doby. Je možné, že němčina mu byla i bližší, neboť sám zřejmě pocházel z německy mluvícího prostředí, pohyboval se v něm při svých studiích a zaměstnáních, nicméně češtinu jistě dobře ovládal v mluveném i psaném projevu. Jeho otec justiciář jistě patřil k užší vrstvě vyšších úředníků státní správy, kteří se bez ohledu na jazyk, kterým více komunikovali, cítili být nacionálně neutrální součástí rakouského císařství. Jméno našeho vlasteneckého předka najdeme i mezi vlasteneckými přispěvateli na stavbu českého Národního divadla (přislíbil zprvu dát 8 zlatek, ale nakonec přispěl jen zlatkami dvěma). 

Brantl sám publikoval různá pojednání, články a historické skici, které se převážně zabývají českými hrady, pravěkými a raně středověkými hradišti. Již v roce 1831 vydal s vlastními ilustracemi knihu o historii hradu Bezdězu Die Ruine Des Berges Boessig, k níž napsal doslov právě František Palacký. V Neues Lausitzisches Magazin (Nový lužický časopis) mu v roce 1834 vyšel článek Beiträge zur Geschichte des Oybins (shrnutí poznatků z jeho archeologického výzkumu na hradě Ojvín na kopci Žitavských hor, který byl postaven na historickém území Čech). Ruiny hradu a kláštera Ojvín byly objeveny a znovu vzkříšeny romantiky. Ti začali Ojvín nejen opravovat, odkrývat suť a rekonstruovat, ale záhy se i poměrně kriticky vyrovnávat s některými faktografickými nesrovnalostmi. Na tomto neoficiálním programu se podílela celá řada autorů. Podle studie Richarda Němce (docenta a vědeckého asistenta v oddělení Dějin architektury a památkové péče Institutu dějin umění na Univerzitě Bern ve Švýcarsku) - Caroli IV. imperatoris romani fundatio: Kostel kláštera celestinů na Ojvině u Žitavy rovněž Karel Brantl patřil k těm, kteří zde pomohli uchovat značné množství materiálu a vykonali mnoho pro záchranu a sanaci ruin ojvínského hradního a klášterního areálu. Roku 1837 pak Brantl ve stejném lužickém časopise publikuje článek Welche Raubburgen wurden im Mittelalter von der Macht der Sechsstädte zerstört? Neues Lausitzisches Magazin je publikačním orgánem Hornolužické společnosti věd, jíž byl Brantl řádným členem. Tato společnost se sídlem ve Zhořelci (Görlitz) je jednou z nejstarších dosud existujících učených společností ve Střední Evropě. Založena byla 21. dubna 1779 historikem a jazykovědcem Karlem Gottlobem Antonem, šlechticem a přírodovědcem Adolfem Traugottem von Gersdorff a osmnácti dalšími hornolužickými učenci. Cílem společnosti je podpora historických a přírodních věd v rámci regionu. Z českého prostředí k jejím členům patřil např. také Josef Dobrovský, Václav Hanka, František Palacký a Bohumír Jan Dlabač.

Rytina Tolštejna podle Karla Brantla v knize F. A. Hebera Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser  

Schematismus für das Königreich Böhmen auf das Jahr 1836 - soupis cestmistrů při rumburské silnici (3. oddíl) - K roku 1836 - uveden je zde jako cestmistr v Doksech (Straßenmeister in Hirschberg) Karel Brantl a dále je k němu připsáno, že je členem Hornolužické společnosti věd ve Zhořelci (Mitglied der Oberlausitzer Gesellschaft der Wissenschaften, zu Görlitz).  

V roce 1840 Brantlovi v Časopise českého musea vyšel příspěvek - Výsadní list pořádku pekařského v Doksech od roku 1585. Právě úvod k přepisu této staré listiny uvedl Brantl krásnou a libozvučnou češtinou - píše zde mimo jiné: ...Původní tato listina obsahuje 26 článků, které nám nejen pravidla, podlé kterých se tehdáž pořádek pekařský, mlynářský a perníkářský řídil, ohlašují, ale také našemu hrado-, rodo- a erbopisu ledaco vhod poskytují... Cituji tento úryvek nejen kvůli zmíněné češtině, ale především jako doklad mého přesvědčení, že zde Karel Brantl svými vlastními slovy přesně vystihuje to, co jej jako badatele na poli historie nejvíce zajímá - totiž hradopis, rodopis, a erbopis - to co my dnes jako ukotvené historické disciplíny nazýváme kastelologií, genealogií (v Brantlově pojetí především ve smyslu rodové posloupnosti šlechtických rodů, držitelů hradů a tvrzí - objektů jeho badatelského zájmu a skicáře) a heraldikou.

Brantl psal a publikoval i ve stáří, o čemž svědčí např. jeho studie Kamenné valy na Velkém Blaníku, zveřejněna v Památkách archeologických v roce 1868. Ocituji zde její úvod na ukázku toho, jakou češtinou tehdy sedmašedesátiletý Karel Brantl psal - Mezi Louňovici, Pravonínem, Naderacem a Kondratci vyniká nad samými Louňovicemi mohutný, z daleka viditelný Veliký Blaník co nejvyšší vrch hornatého okolí. Pod ním vine se potok Blanice, který u starého hradu Sternberka do Sázavy se vlévá. Vrch ten, jehož témě, oblaky neb mlhami zahalené, okolním obyvatelům znamením povětrnosti bývá, záleží ze tří kup, dvěma průryvy od sebe oddělených. Na nejvyšším, prostředním hřebenu, který k ovčínu Březině se sráží, stával druhdy hrad Blaník; na Malém Blaníku, jenž v stranu jihozápadní se vypíná, vidíš v kamenné ohradě zbytky kostela sv. Maří Magdaleny, k němuž druhdy lidé nábožní zhusta putovali; oba vrchy porostly jsou lupenatinou a jehličím. Na vrcholu Velikého Blaníku, na nějž z Louňovic za dobrou hodinu pomalu se dostaneš, jest žulová planina, z níž dvě ramena v stranu jihovýchodní se rozvírají. A tu jsou prý skalné stáje, v nichž "Blaničtí rytíři" s koňmi svými dřímají. Hradové skalisko jest kolmé a rozsedlé, jižní pak a jihovýchodní stranu zpodku jeho pokrývá směsice porostlých balvanů, sřítivších se druhdy s vrcholu skály. V tyž strany sráží se skála do 15° z hloubi, a nebylo odtud přístupu ku hradu. Ještě r. 1835 stával na nejvyšším temeni skály jehlanec triangulační. V stranu severní, kde skála to 2° vzhůru se pne, býval druhdy pro ochranu příkop, jehož stopy posud viděti lze. Důmyslné a památné jest rozložení bývalého starožitného hradu Blaníka. Rozkládal se na vrcholu po straně severní a severozápadní, po veliké prostoře, místy rovné, místy svislé, s níž skalné balvany uklízeny a v několikeré mohútné valy urovnány byly, tak že mezi nimi příhodné staveniště spůsobeno bylo...

V roce 1858 Brantl vytvořil pohledovou mapu železnice a paroplavby, kterou využívali pasažéři na železnici a cestující na parnících na trase z Prahy do Drážďan - Prag-Dresdener Panorama für Touristen der Eisenbahn und Dampfschiffahrt. Jedná se o velkou panoramatickou mapu (241 x 25 cm) a jednu menší mapu (21 x 15 cm), které jsou uloženy v kartonových v deskách 25 x 18 cm. Na mapě jsou Brantlem s neskutečnou precizností vyobrazeny významné památky nacházející se v okolí železniční trati z Prahy do Drážďan. Uplatnil zde technické znalosti silničního a železničního technika a současně i své topografické znalosti, mnohaletý průzkum zdejších památek, výtvarné nadání a cit. Na titulním listu je jeho podíl uveden slovy: "Nach der Natur gezeichnet von Karl Brantl, k. k. Ingenieur der östlichen Staatsbahn" Již od 17. století rozšířené a Brantlem zjevně oblíbené "Nach der Natur gezeichnet", tj. nakresleno dle skutečnosti, najdeme s jeho signaturou i na řadě jeho dalších kreseb. Z této pohledové mapy patří k nejčastěji reprodukovaným ilustracím jeho panoramatický pohled na Negrelliho viadukt v Praze. Tato panoramatická mapa vodní a železniční cesty z Prahy do Drážďan byla zřejmě velmi oblíbena a dochovala se např. i v osobní knihovně spisovatelky Boženy Němcové. Mapa je dnes pečlivě zdigitalizována Výzkumným ústavem geodetickým, topografickým a kartografickým v rámci projektu Kartografické zdroje jako kulturní dědictví. Výzkum nových metodik a technologií digitalizace, zpřístupnění a využití starých map, plánů, atlasů a glóbů.

Pohledová mapa Prag-Dresdener Panorama z roku 1858 (titulní desky mapy s Brantlovým pohledem na Pražský hrad z vltavského nábřeží) a velmi známá a často publikovaná rytina Negrelliho viaduktu podle jeho předlohy.  

Karel Brantl - kreslíř vrcholné doby hradního romantismu

Posledně jmenovaným počinem přejděme k Brantlovu asi největšímu přínosu pro českou historii - k jeho náčrtům a kresbám hradišť, hradů, tvrzí, ale i zámků, klášterů... Brantl byl fascinován zříceninami středověkých hradů a tvrzí a stal se tak jedním z významných kreslířů vrcholné doby hradního romantismu. Inspirován duchem romantického poutníka, což ke kultuře a společnosti počátku 19. století jaksi patřilo, s nezbytným cylindrem na hlavě, s poutnickou holí v ruce a s kreslířským skicářem, putoval po místech, kde stál ještě nějaký ten pomník zašlé slávy. Jeho sbírku kreseb hradních staveb, zřícenin a heraldik pravděpodobně obdivoval i již zmíněný Karel Hynek Mácha, s nímž ho seznámil Máchův souputník Eduard Hindl (více se k tomu vrátím později). Brantl si jako obratný kreslíř pořizoval obrázky hradů a tvrzí v místech svého působení, především na severu a západě Čech. Původně měl zřejmě za cíl vydání vlastního uceleného díla o českých hradech a tvrzích, nakonec se však připojil k projektu mladšího a stejně zapáleného kolegy - Františka Alexandra Hebera (1815-1849). Heber již od mládí putoval pěšky po českých hradech, dělal si poznámky a nákresy. Postupně dospěl k myšlence navštívit veškeré hrady v Čechách a poznatky sepsat do velkého díla. Když to zkrátím - jeho neskutečné úsilí a houževnatost se zúročilo ve vydání rozsáhlé sedmisvazkové encyklopedie - František Alexandr Heber, Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser (České hrady, tvrze a zámky na vrších, Praha, 1844-1849). Do sedmi svazků knihy pojal 586 hradů a tvrzí, z nichž 216 je zachyceno na 358 vyobrazeních. Přímo od Hebera pocházelo asi 240 tužkových předloh. Součást knihy tvořily erbovní tabule a mapy jednotlivých krajů Čech s vyznačením panských sídel. Brantl podle všeho Heberovi dedikoval soubor některých svých kreseb, z nichž minimálně třicet posloužilo přímo v Heberově encyklopedii jako podklad k vytvoření ilustrativních rytin. Protože po Heberově smrti navázal na jeho dílo mimo jiné také pokračovatel české kastelologie August Sedláček, ocitly se některé z Brantlových kreseb také v Sedláčkově pozůstalosti (zařazeny v II. části - spisové pod označením - 149. Nákresy hradů a zámků od Karla Brantla, s několika topograficko-historickými poznámkami Brantlovými /pochází zřejmě z pozůstalosti Hebera v Rychnovském archivu/). V souvislosti s tím by některé Brantlovy písemnosti měly být rovněž uloženy ve fondu zámecké knihovny Kolowratského zámku v Rychnově nad Kněžnou - zůstaly zde totiž v materiálech Heberových a jeho spolupracovníků, neboť hrabě Kolowrat odkoupil značnou část Heberovy pozůstalosti a ta zůstala v zámecké knihovně dodnes.

Kresby Karla Brantla - Hrádek, Kost, Ralsko, Sloup, Kamýk, Tolštejn, Valečov a rytina Střekova a kláštera v Kladrubech  

V Heberově díle jsou publikovány i Brantlovy kresby, jejichž originály dnes k dispozici nejsou, resp. místo jejich případného uložení není známo. Akademik Šimůnek podává jejich výčet: ze severních Čech Roimund, Český Dub, Trosky, Stohánek, Vranov / Malá Skála, ale také lokality Harasov / Krvomlejn a Wildthal, dále Žirotín a Kalich v severozápadních Čechách - dvojici kreseb Kalicha v Sedláčkově pozůstalosti doplňuje rytinu publikovanou u Hebera, ze středních Čech pak Velké Horky a posázavské Chřenovice, z východních Čech Kunětická Hora, Pardubice anebo Lichnice. A dále Šimůnek udává, že - Kolekce uložená v Historickém ústavu AV ČR, kterou na tomto místě kompletně zpřístupňujeme badatelské veřejnosti, zahrnuje na 120 vyobrazení českých hradů na zhruba 80 listech; oproti někdy existujícím 400 vyobrazení (dle údaje K. Krále, jehož původ mi není znám) by šlo o necelou třetinu, v kontextu dnes dochovaného Brantlova díla je to však soubor zdaleka nejpočetnější. Jednotliviny se nacházejí i v dalších institucích, především v pražském Národním muzeu, kde jsou uloženy kresby Helfenburka u Úštěku (1830), Kamýku (u Litoměřic), Kosti (1830), Mladé Boleslavi (1830), Ralska, Sloupu (1830), Tolštejna (1830) a Valečova (hrady Helfenburk, Sloup a Tolštejn jsou zastoupeny i v kolekci v Historickém ústavu), kresby Černíkovic a Rychnova nad Kněžnou najdeme v pražské Národní galerii.

Brantl při své práci dovedl skloubit nadání technické i umělecké. Přestože nezískal nějaké výtvarné vzdělávání, jeho kresby mají dodnes svůj půvab a ovšem i dokumentární hodnotu. Takto o jejich dokumentárním významu píše již zmíněný PhDr. Robert Šimůnek, Ph.D., DSc. z AV ČR: ...můžeme s jistotou konstatovat, že výpovědní hodnota kolekce uložené ve fondu Pozůstalost Augusta Sedláčka v Historickém ústavu AV ČR je nemalá, a to v několika směrech: na prvém místě pochopitelně z hlediska jednotlivých zobrazených lokalit, kdy jde o jedna z nejstarších (a v případě méně známých lokalit vůbec nejstarší) vyobrazení. Dokumentární hodnota Brantlových kreseb je na svou dobu evidentně vysoká, jakkoli i zde nepřehlédneme nezbytnou míru stylizace i zjednodušení; v některých případech hrady tvoří součást širokých krajinných panoramat, přičemž limitovaná výpověď jejich drobných vyobrazení je kompenzována možností vhledu do kulturní krajiny. Jen nevelká část kreseb v kolekci zastoupených byla publikována v podobě rytin, což mělo pochopitelně poměrně zásadní dopad na jejich znalost a možnosti badatelského využití; současně pak v případě těch kreseb, na základě nichž rytiny vznikly, máme vzácnou možnost nahlédnout takříkajíc do zákulisí grafické práce, řečeno zcela konkrétně porovnat Brantlovy originální kresby s podobou rytin, vzniklých na jejich podkladě ...

Rytiny hradů z enyklopedie F. A. Hebera vyhotovené podle kreseb Karla Brantla  

Poněkud neprávem zapomenutá osobnost

Zatímco Brantlovo výtvarné dílo bylo objeveno ve výše uvedené pozůstalosti a nedávno systematicky zpracováno AV ČR včetně zdigitalizování všech jeho dochovaných kreseb, k jeho životní pouti není jiné ucelené pojednání, nežli to, které jsem zpracoval já v rámci svého genealogického bádání a studiu nejrůznějších rozptýlených pramenů.

Na úvod ještě raději upozorním na některé biografické nepřesnosti, které osobu mého předka provázejí. V projektu digitalizace Brantlových kreseb byl po určitou dobu na stránkách AV ČR uváděn jako Karel František Brantl. Na základě mého podnětu byl údaj opraven podle křestního listu na Karla Ferdinanda, nicméně je možné, že někdo tuto chybu mezitím převzal a Brantla uvádí dál nesprávně. V některých jiných zdrojích je také chybně uvedeno, že se narodil v Ústí nad Orlicí, přičemž jeho rodištěm byl zámek v Žamberku. Chybný je též údaj v monografii Národního muzea v Praze z roku 2002 České hrady a tvrze ve starých vyobrazeních - jako místo jeho narození se zde uvádí Josefodůl u Mladé Boleslavi. V některých zdrojích se jako rok jeho narození uvádí 1804, přičemž se narodil v roce 1801. Josefodůl a rok 2004 byly očividně převzaty ze Soupisu pražského obyvatelstva 1830-1949, aniž by si někdo dal tu práci hledat v matrikách a ověřit si údaje přes jiné přesnější zdroje.

Zkrátka - osoba Karla Brantla by potřebovala více péče a trpělivosti, neboť se skutečně jedná o člověka, který vedle své inženýrské profese, jež jej a jeho rodinu asi především živila, věnoval svůj čas a nesporné nadání i pro vyšší cíle, pro probuzení zájmu o českou historii a pro připomenutí významu zdejší kulturní krajiny.

V této souvislosti se společně s Šimůnkem domnívám, že by si tento můj přímý předek jednou zasloužil i svou vlastní monografii, neboť jeho neprávem pozapomenutý či zasutý přínos české kastelologii a historii opravňuje získat odbornou veřejnost k většímu uznání a pozornosti. Šimůnek na stránkách projektu uvádí, že zapomnění, v něž Karl Brantl obecně upadl, naznačuje již jen prostý fakt, že jeho životu a dílu byla dosud věnována pouze strohá slovníková hesla, přičemž např. v Ottově slovníku naučném není zastoupen vůbec.

Karel Brantl - Drážďany a železniční most vpravo v dáli; ilustrace k pohledové mapě železnice a paroplavby, kterou využívali pasažéři na železnici a cestující na parnících na trase z Prahy do Drážďan.  

O dosud nedoceněné osobě mého předka Karla Ferdinanda Brantla napsal nedávno i známý geolog, klimatolog, spisovatel, esejista, filosof a popularizátor vědy Václav Cílek v knize Střední Brdy - hory uprostřed Čech: V Mýtě nedaleko Rokycan prožil své dětství František Alexandr Heber, jehož monumentální pětidílné dílo o českých hradech bylo teprve nedávno přeloženo do češtiny. Heber je sice dnes téměř neznámý, ale jedná se o jednoho z velkých poutníků a sběratelů pověstí o českých hradech. I on je zasažen mýtem pravěké, "pohanské" krajiny a její heroickou středověkou historií. Je možné jej číst jako deníkový doplněk k básnickému dílu Karla Hynka Máchy. Je ostatně možné, že inspirací Máchových kreseb "Hradů spatřených" bylo kresebné dílo dosud nedoceněného Heberova spolupracovníka Karla Brantla, se kterým se Mácha pravděpodobně seznámil v Doksech.

Povšimnutí si zaslouží také dopis/podnět pracovníka památkové péče z Rychnova nad Kněžnou ing. Jiřího Slavíka, který je adresován kronikáři a muzejníkovi města Litoměřic Oldřichu Doskočilovi. Dopis je přepsán v kronice Litoměřic pro rok 2001 a píše se v něm: Týniště n. O. 22. 2. 2001. Vážený kolego, zdravím Vás z východních Čech. Čas letí nesmírným tempem a tak se Vás dovoluji otázat, zda budete v Litoměřicích či jinde v severních Čechách nějakým způsobem připomínat dvousté výročí narození kreslíře a dopravního stavitele Karla Brantla. Mluvili jsme spolu o možnosti výstavy jeho kreseb a snad i rytin z nich zhotovených...Jak jsem si ověřil k žádné samostatné výstavě bohužel v roce 2001 k připomínce Brantla nedošlo. Ing. Jiří Slavík v Orlické galerii uspořádal až v roce 2015 výstavu Hrady, tvrze a zámky na vrších k 200. výročí narození Františka Alexandra Hebera, která pouze částečně zmínila i osobu Karla Brantla. Tedy je hezké, že se alespoň o něm tehdy v roce 2001 ztratilo slovo a že byli/jsou regionální muzejníci, kteří se Brantlovým dílem zabývají. Je hezké, že se v rámci výstavy k Heberovi v roce 2015 oprášil i význam činnosti jeho staršího předchůdce a spolupracovníka Brantla. Nicméně - materiálu na výstavu či publikaci přímo k Brantlovi je dostatek.

Hrad Žerotín - jižní nároží paláce na litografii podle Karla Brantla z roku 1846  

Jeho zapomnění podtrhuje bohužel i skutečnost, že se v naší rodině nedochovalo ponětí o Karlově osobě a jeho díle, neřku-li nějaká kresba či písemná pozůstalost, zkrátka nic. Vzpomínky naší babičky Jitky Matějíčkové rozené Brantlové končily u osoby jejího otce Ladislava Brantla a myslím si, že ani ten o svém pradědovi zřejmě víc netušil a žádnou rodinnou relikvii u sebe nechoval.

Na jednu stranu je mi líto, že u sebe nemáme po Karlu Brantlovi žádnou hmatatelnou památku, na stranu druhou jsem nakonec rád, že jeho kresby neskončily jako spousta jiných historicky vzácných věcí někde v kamnech, ale nějakým již asi nevypátratelným řízením osudu skončily převážně v pozůstalosti již zmíněného Augusta Sedláčka, nyní převedené na Historický ústav AV ČR, a v menší míře také v některých dalších institucích muzejního zaměření (především Národní muzeum v Praze a Národní galerie v Praze). Je dost možné, že se tak o své kresby postaral sám Karel tím, že je předal či prodal do rukou někoho (případně instituci), komu svým zaměřením posloužily, stejně tak je možné, že je někomu pro jeho bádání pouze zapůjčil a onen jej již nevrátil. Nelze vyloučit, že jeho kresby rozdal či prodal někdo z jeho dědiců. To, že Brantl vytvořil podstatně více kreseb, než je soubor, který se uchoval ve výše uvedených institucích, můžeme nepřímo vytušit z listu pátera Aloise Vinařického (Brantlova přítele) adresovaného Františku Palackému z 26. ledna 1840 - Velectěný Příteli! Děkuji Vám za požádané zprávy ondy mi po p. dru. Staňkovi laskavě poskytnuté. Otázky tyto Vám povědomé učinil jsem na žádost p. Brantla, c. k. cestovního v Doksích - Pilný tento muž obírá se popisováním českých starých hradů a tvrzí, jichž asi 400 podlé skutečnosti okreslil. Viděl jsem také jeho nástiny českých budov a stavitelských ozdob z věku středního. Práce ta jest velmi zajímavá. Slibuje nám podati obraz života rytířů českých... A podobný údaj můžeme vyčíst i z dopisu Jana Krouského (staročeského politika, organizátora českého hospodářského a společenského života na Mladoboleslavsku a podporovatele české literatury) svému příteli - básníku Václavovi Bolemírovi Nebeskému z 26. června 1842 - V Dokzích nevyhořelo, jak noviny udávají, 110 čísel, nýbrž jen 86. Já tam byl 5tý den po ohni, abych tuto velkou zkázu zočil. Smutné jest tam divadlo; však ale z vůkolí dostávají hojnou podporu. P. Brandl se několik dní na předměstí vystěhoval, teda šťastně byl ochráněn. Zamejšlí již brzy vydávati v české řeči jeho popis starých hradů, má jich přes 400 nakreslených. Kdyby on byl též vyhořel, tak by byla bývala jeho 20letá práce v niveč uvedena a my též ztrátu utrpěli.

Životní pouť Karla Brantla

Pokusím se tedy prázdné místo v rodinné paměti a rodinném archivu napravit alespoň sepsáním následující podrobné historie rodiny Brantlů, kterou jsem poskládal nejen na základě svého zevrubného genealogického průzkumu.

Narození a křest na zámku v Žamberku

Můj 4xpradědeček Karel Ferdinand Brantl se narodil v září roku 1801 na zámku v Žamberku v rodině justiciáře Cölestina Brantla (*asi 1763), který vykonával svůj pověřený úřad na zdejším panství hraběte Františka Adama z Bubnu a Litic (1760-1809). Při křtu dne 14. září 1801 mu za kmotry byli - pleno titulo Pan Pan Karel Štěpanovský z Prahy, zemský rada a Paní hraběnka Josefa z Bubna a Litic. Opusťme ovšem pro tuto chvíli žamberský zámek a podívejme se blíže na Karlovy rodiče.

Zápis křtu Karla Ferdinanda Brantla z 14.9.1801 v Žamberku: otec- P: Cölestin Brandtl Justyzyarius, matka- Jozefa dcera †Jana Pora cysarskyho zednickýho polyra z Prahy a matky Anny  

Rodičové Cölestin Brantl a Josefa Poorová pocházeli z Prahy

Oba rodiče, matka zcela určitě, pocházeli z Prahy, jak lze vyčíst ze zápisu jejich sňatku. Cölestin Brantl (*asi 1763) se v srpnu roku 1796 oženil v kostele sv. Jindřicha a Kunhuty v Jindřišské ulici na Novém Městě v Praze se slečnou Josefou Poorovou (*asi 1765-1832). Pražanům známá Jindřišská věž je původní zvonice tohoto novoměstského kostela a se svojí výškou 65,7 metrů je nejvyšší volně stojící zvonicí v Praze. Dost možná, že na konci svatebního obřadu se právě odtud rozezněly zvony a byly slyšet až do jejich nedaleké domácnosti na Senovážném náměstí.

Zápis sňatku Cölestina Brantla s Josefou Poorovou z 4.8.1796 v Praze: ženich- Caelestinus Brantl, věk 33 let; nevěsta- Josepha B(P)oor, věk 31 let; svědci Joseph Brantl Glöckner und Bürger (tj. zvoník a měšťan) a Anton Buch Buchendiener (tj. účetní sluha)  

Totiž coby adresu nevěsty Josefy oddací matrika uvádí dům čp. 945, což by v té době odpovídalo baroknímu domu ze 17. století zvanému U tří jezdců, který stával na Senovážném náměstí a který po přečíslování získal čp. 869. Původní barokní dům byl v roce 1906 zbořen a nahrazen novostavbou spolku Deutsches Haus (dříve Deutsches Casino) stejného jména U tří jezdců (v současnosti jsou v domě nájemní byty a kanceláře).

Bohužel podle tehdejší strohé zvyklosti nejsou v matrice uvedeni ani rodiče Cölestina, ani Josefy. Jako svědci zde vystupují jistý Josef Brantl, zvoník a měšťan (Glöckner und Bürger), tedy zřejmě Cölestinův příbuzný, možná bratr, možná strýc, a Anton Buch, účetní sluha (Buchendiener), oba z Prahy. Zatímco ke slečně Josefě Poorové máme více informací k jejímu původu díky upřesněním v matrikách jejích potomků, u Cölestina Brantla stopa k jeho původu tímto končí a více se mi prozatím nic vypátrat nepodařilo.

Pohled na Senovážné náměstí od východu na jeho rozšiřující se západní část (rok 1900). Uprostřed v pozadí je dům U tří jezdců s tympanonem, čp. 869, patřící k starší zástavbě na náměstí, na jehož místě byl pak roku 1907 postaven hotel téhož jména.  

Povolání otce - justiciář

Jejich první potomek se ještě narodil v Praze ve výše uvedeném domě U tří jezdců, a to v dubnu roku 1798. Při křtu v kostele sv. Jindřicha a Kunhuty dostal jméno Jan Nepomucký Josef Cölestin Brantl (1798-1798). Chlapeček ovšem žil krátce, neboť po dvanácti dnech umírá na psotník. Otec Cölestin je v jeho křestní i úmrtní matrice uveden již jako justiciář žamberského panství (Justiziär der Herrschaft Senftenberg). Při křtu coby kmotři stáli - Jan Nepomucký Hillebrandt, císařko-královský apelační úředník (tedy rovněž právník jako Cölestin) a Josefa Kress, jakási komorná (Kammerjungfer). Rodné příjmení Josefy Brantlové je zde zapsáno v podobě Pohr.

Další jejich potomci se již narodili na žamberském zámku - František Adam Cölestin (*1799), náš Karel Ferdinand (1801-1871), Josefa (*1803) a nakonec Jan Ferdinand (*1806). Zde v Žamberku již u druhorozeného syna stál za kmotra vysoce urozený Pan Pan František Adam hrabě z Bubna a Litic (1760-1809), tehdejší držitel zámku a panství a spolu s ním vysoce urozená Paní Paní hraběnka Josefa, vdova po Vincentovi hraběti z Bubna a Litic (zemřel roku 1789; byl bratrem hraběte Františka Adama), přičemž tato ovdovělá hraběnka byla ještě spolu s důchodním Janem Schützem (osoba, která zapisovala a spravovala důchody panství, tedy všechny příjmy a vydání; v podstatě hlavní účetní panství) kmotrou i u obou jejich nejmladších dětí.

Žamberský zámek od východu na výřezu litografie z 20. let 19. století od Martina Tejčka; Zámek Žamberk - pohled z anglického parku; Pohled na Žamberk z roku 1712 od neznámého autora  

Karlova matka byla dcerou císařského zednického políra

Ze žamberské křestní matriky konečně získáváme také více informací k paní Josefě, Cölestinově choti. Zapsána je v ní s rodným příjmením v podobě Poor jako dcera Jana Poora, císařského políra zednického (stavbyvedoucího v císařských službách) z Prahy a matky Marie Anny rozené Lichtkamer. Leč další historie jejích rodičů zůstává zatím nerozluštěna.

Jisté je, že oba, Cölestin i Josefa Brantlovi pocházeli z pražských měšťanských kruhů, byli svobodnými měšťany. Cölestin s největší pravděpodobností vystudoval v Praze práva a z tohoto titulu, případně i přes nějaké doporučení nebo známost, získal pěkné místo justiciára v Žamberku. Kdo to byl vlastně justiciár či justiciář?

Justiciář, jeho postavení a úřad

Podle wikipedie a Ottova slovníku naučného tato poměrně dost vysoká a významná úřednická funkce souvisí s vývojem patrimoniální správy. Zjednodušeně řečeno - patrimoniální či také vrchnostenská správa bývala veřejná správa, kterou pozemková vrchnost vykonávala na svých panstvích. Zahrnovala jak správu majetku, tak správní a soudní oprávnění vůči poddaným. Situace se začala obracet až v souvislosti se společenskými změnami novověku a s centralizačními snahami státu. Robotní patenty z let 1680, 1717 a 1738 zajistily poddaným ochranu před přestupky panských úředníků, jejich stížnosti začaly být vyřizovány mimo vrchnost. Další oslabení patrimoniální správy souviselo se státním dohledem na výběr daní a s povinnými zkouškami panských úředníků, ještě výraznější omezení vrchnostenských práv znamenalo zrušení nevolnictví v roce 1781, protože tím byla odbourána povinnost poddaných získat od své vrchnosti povolení k uzavření sňatku nebo k přestěhování. O pár let později začal daně pro stát vybírat zvláštní výběrčí.

Tyto všechny osvícenské změny se odrazily i v organizaci správy, panská kancelář se rozdělila na tři oddělení: plně vrchnostenský hospodářský úřad dohlížející na provoz velkostatku, soudní úřad, v němž působil jako státní úředník právně vzdělaný justiciář (vrchnost jej jmenovala, ale neměla zasahovat do jeho činnosti), a hlavní úřad, který vykonával veřejnou správu panství a který nejvíce podléhal přímému vlivu státu.

Císař Josef II. jurisdikční normou ze dne 11. února 1784, patentem ze dne 11. května 1786 a řadou jiných předpisů vrchnostem nařídil, že hospodářští úřadové vrchnostenští mají vésti záležitosti knihovní a souditi ve věcech nesporných, ve věcech sporných pouze potud, pokud jde o dluhy a urážky na cti, a že všechno ostatní konání civilní soudní moci nad poddanými má se svěřiti na každém panství zvláštnímu justiciárovi.

Zkrátka justiciár byl tedy vrchnostenský úředník, který pro dané panství vykonával civilní soudní moc, nu a pro žamberské panství hrabat z Bubna a Litic toto obstarával pan Cölestin Brantl.

Před polovinou 18. století měl bubnovský dominikál hodnotu 41000 zlatých. Prostřednictvím této částky Bubnové z Litic zaujímali pětadvacáté místo mezi dvaatřiceti předními hraběcími rody v Čechách. Tehdy panství v době své největší slávy zahrnovalo město Žamberk, hrad Litice, vsi Pečin, Kunvald, Kameničnou, Záchlumí, Německou a Českou Rybnou, Slatinu, Lišnici, Pastviny, Klášterec nad Orlicí, Bartošovice, Helvíkovice, Doudleby nad Orlicí s dvorem zvaným Mnichovský, Vyhnanov, Příkazy, Vrbici, Chlinky, Proruby, Horní a Dolní Jelení, Rousinov, Čečovou, Malou Čermnou, prostřední Libchavy, Říčky, Velkou a Malou Skrovnici, Vejvanovice a Bláto.

Bubnové z litic a žamberské panství

Žamberk (německy Senftenberg) je město ve východních Čechách nad Divokou Orlicí v romantické krajině na úpatí Orlických hor. Zámek postavil před rokem 1600 Mikuláš Bubna z Litic s částečným využitím zbytků Karlovského domu. Bubnové z Litic byli majiteli žamberského panství a zámku přes 200 let. Posledním šlechtickým rodem, který vlastnil žamberské panství, byli Parishové. V letech 1948-1990 byla na panství uvalena státní správa a až roku 1990 byl v restituci baronu Parishovi navrácen rodový majetek včetně budovy zámku. V roce 2004 se Rada Pardubického kraje se dohodla s baronem Parishem na odkoupení budovy zámku pro potřeby školství (Střední Škola obchodu, řemesel a služeb v Žamberku). Na jihovýchod od zámku se rozkládá rozsáhlý anglický park, který přechází dále v nádhernou oboru.

Cölestin Brantl byl justiciářem v Žamberku během doby, kdy zde býval pánem hrabě František Adam z Bubna a Litic (1760-1809), který se panství ujal po smrti svého otce v roce 1787. V září roku 1789, osm měsíců po svých devatenáctých narozeninách, se František Adam oženil v Rychnově nad Kněžnou s teprve sedmnáctiletou Marií Karolinou hraběnkou Libštejnskou z Kolovrat (1772-1855).

František Adam se díky součtu různých okolností zadlužil natolik, že se muselo přikročit k rozprodeji části rodových statků. Věc byla nakonec natolik finančně neúnosná, že po jeho smrti roku 1809 bylo Žamberské panství prodáno hraběti Veriandovi Windischgrätzovi, od kterých ho poté koupili Parischové (baron Parisch žil během komunismu v Kanadě, po roce 1989 se vrátil zpět do vlasti, zámek odprodal škole, která zde už předtím sídlila, postavil si v zámeckém parku dům a nyní vlastní pouze kapli, která je otevřena veřejnosti v době bohoslužeb). Adam František byl tedy posledním držitelem žamberského zámku a Cölestin Brantl posledním justiciářem žamberského panství.

Přesun správy panství do Doudleb

Bubnové z Litic museli spolu se služebnictvem a úřednickým personálem po prodeji opustit honosné rodinné zámecké sídlo v Žamberku a přesídlili do nedalekých Doudleb nad Orlicí, na menší zámek, který jim do té doby sloužil jako letní sídlo a zámek lovecký. Poručnictví nad syny zemřelého hraběte a tedy i správa panství byla svěřena hraběti Josefu Karlu z Auerspergu (1767-1829), jinak též odborníkovi na právní vědu (v inventáři rodinného archivu Auerspergů je mimo jiné uložena korespondence z roku 1814 s Cölestinem Brantlem ve věci poručnictví nad hrabaty z Bubna). Po dosažení plnoletosti v roce 1816 se ujal zmenšeného fideikomisu syn zemřelého hraběte Františka Adama - rovněž František Adam z Bubna a Litic (1792-1863). Tomuto Františku Adamovi zůstaly tak ke správě jen panství Doudleby a Jelení.

Spolu s vrchností se do Doudleb s největší pravděpodobností přestěhovala i rodina Cölestina Brantla, protože je i zde od roku 1809 do minimálně roku 1815 znovu doložen jako justiciář (uveden je např. v knize Schematismus für das Königreich Böhmen auf das gemeine Jahr 1815).

Zámek Doudleby je unikátní díky kobercovému sgraffitu, které pokrývá nejenom vnější zdi, ale i zdi nádvoří a komíny. Stavba je dílem italských renesančních umělců. Po celou dobu (kromě období komunistického režimu) patřil rodu Bubnů z Litic. V rámci přesunu si v roce 1809 nechali Bubnové při zámku upravit park v anglickém stylu.

Nádvoří zámku Doudleby

Není ovšem zcela vyloučeno, že Brantlovi bydleli na jiném místě než při zámku. Nelze se bohužel opřít o žádnou indicii, protože další potomci se u Brantlů nenarodili a na oddavky v té době byli ještě mladí. Stejně tak nevím datum ani místo Cölestinova úmrtí, vím pouze to, že jeho choť Josefa zemřela až v místě působení svého syna Karla Brantla v Doksech, již coby vdova, a to roku 1832. Kam se rozletěli sourozenci našeho Karla Brantla bohužel netuším, vím jen, že v konskripci (Digitalizované pobytové přihlášky pražského policejního ředitelství 1850-1914) je u Karla Brantla v jeho pozdějším pražském bytě vedle jeho manželky a dětí uvedena také jeho mladší sestra Josefa.

Karlova studia a místo u silničního komisařství v Novém Boru a v Doksech

Tedy nejprve v Žamberku a poté zřejmě v Doudlebech vyrůstal také náš 4xpradědeček Karel Brantl. Jeho rodiče měli dostatek prostředků pro jeho vzdělání. Hoch vychodil nejprve normální školu v Kyšperku (do roku 1950 název pro dnešní město Letohrad; některé zdroje mylně uvádějí, že chodil do školy v Kynšperku nad Ohří, který je ovšem o 320 kilometrů poněkud dál) a poté studoval na Gerstnerově Královském stavovském technickém učilišti v Praze. Byl mimo jiné spolužákem Ing. Josefa Emanuela Schnircha (1802-1877), pozdějšího c.k. vrchního inženýra státních drah, projektanta železnic, mostů a jiných komunikací. Po ukončení studií nastoupil v roce 1820 na místo technického praktikanta u silničního komisařství v Novém Boru u České Lípy (Nový Bor se tehdy nazýval Haida. Roku 1824 pak profesně postoupil dále jako kontrolní silniční technik a cestmistr v Doksech, přičemž odtud dohlížel coby c. k. silniční stavitel na výstavbu státní silnice z Mladé Boleslavi přes Doksy do Rumburku a později dozíral také na úsek státní silnice z České Lípy do Bělé pod Bezdězem (v matrikách svých pozdějších dětí je uveden jako k.k. Strassenmeister, tj. císařsko-královský cestmistr).

Karlovo první manželství s Amálií Hanelovou z rodu sklářských kupců

Ještě během svého působení v Novém Boru se mladý pán Karel Brantl seznámil se svoji budoucí první ženou, kterou pojal za manželku v říjnu roku 1826. Jmenovala se Amálie Terezie Johana Hanelová (1804-1831) a byla dcerou obchodníka v Novém Boru čp. 94 Josefa Hanela (*1759), který pocházel z rodiny kupců obchodujících se sklářským zbožím a Marie Anny rozené Müllerové (*1774), dcery hraběcího šafáře v Údlicích při panství Červený Hrádek. Tedy nešlo jistě o chudou nevěstu, ale o dívku z dobře situovaných poměrů. Protože byla v době sňatku neplnoletá, udělil Amálii její otec vlastnoručním podpisem své otcovské svolení. U tohoto sňatku je v kolonce ženicha uvedeno - Karl Brantl, k. Amstpraktikant ehel: Sohn des H: Cölestin Brantl Justiziärs auf der Hrst Senftenberg, und der Mütter Josepha geb: Poor aus Prag No 945 (Karel Brantl, císařský úřednický praktikant, vlastní syn Cölestina Brantla, justiciáře panství Žamberk, a matky Josefy rozené Poorové z Prahy č. 945).

Zápis sňatku Karla Brantla s Amálii Hanelovou z 3.10. 1826 v Novém Boru

Novomanželé se usadili v Karlově novém působišti v Doksech (zvaných tehdy Hiršperk podle německého názvu Hirschberg), kde se jim krátce po sobě narodili jejich tři potomci - Karel Boromejský Brantl (*1827), jenž se narodil jako dvojče k bohužel mrtvě narozenému chlapci, Ferdinand Jan Nepomucký Vilém Brantl (*1829) a konečně i můj přímý předek Josef Antonín Brantl (1830-1899). Bohužel v prosinci roku 1831, v době, kdy byl nejmladšímu synovi již téměř rok, sedmadvacetiletá Amálie umírá na tuberkulózu, na nemoc, jež nedělá rozdíly v tom, je-li člověk zámožný či chudý. Necelý rok poté umírá i Karlova matka Josefa Brantlová (zemřela v domě Jana Neukircha c. k. dozorčího tabákových a kolkových poplatků v Doksech). Částečnou útěchou v zármutku mladého ovdovělého silničního inženýra bylo snad vydání jeho již zmíněné knihy o historii hradu Bezdězu v pražském nakladatelství C. W. Enders - Die Ruine Des Berges Boessig s trojicí litografií podle jeho vlastních kreseb - "Die Bergruine Bösig gegen Süden" (rozkládací), "Die Ruine Bösig gegen Osten" (umístěna za předmluvou) a "Der Teufelsthurm und das dritte Bössiger Burgthor" (za s. 106). Předmluvu ke knize napsal historik a spisovatel Julius Max Schottky a doslov k ní napsal František Palacký. Jedná se o historicko-topografický popis hradu Bezděz, kniha je ozančována jako ukázka vynikající badatelské práce české historiografie 1. poloviny 19. století. Obsahuje kapitoly o okolí hradu, jeho dějinách, zajímavostech a původu zázračného montserratského obrazu zde umístěného. Brantl knihu dedikoval c.k. vrchnímu stavebnímu řediteli Pavlu Strobachovi. Dalším rozptýlením mohl být také tehdejší kulturní a společenský život v Doksech, jehož byl pochopitelně součástí.

Titulní strana Brantlovy monografie o Bezdězu - Die Ruine Des Berges Boessig

Karel Brantl a Karel Hynek Mácha

V letech 1832-1835 v Doksech žil důvěrný přítel básníka Karla Hynka Máchy Eduard Hindl. Brantlova sbírka kreseb hradů Máchu podnítila k jeho pozdějšímu zájmu o hrady. Přátelství Hindla s Brantlem, potažmo seznámení Máchy s Brantlem, popisuje literární historik a železničář Josef Panáček ve své knize Karel Hynek Mácha v kraji svého Máje (druhé přepracované vydání v Praze 1990):

Mezi zpřísněnými dušemi, jež v Doksech nalezl, jistě byl Karel Brantl, silniční inženýr o deset let starší než Hindl, prototyp romantického člověka své doby. Patrně mu při jeho práci zbývalo dost času, a tak se s vlasteneckou horlivostí, již vyčteme z jeho dopisů, pustil do studia historie českých hradů a tvrzí; kromě toho jej lákala heraldika. Stýkal se s mnoha českými spisovateli i historiky a v různých časopisech, českých i německých, uveřejňoval své historické studie. Jako obratný kreslíř si pořizoval obrázky hradů a v době Hindlova příchodu do Doks měl již velkou sbírku kreseb hradních staveb a zřícenin i sbírku heraldik. Roku 1831 vydal v Praze svou knihu o historii Bezdězu, k níž si sám nakreslil tři velmi zdařilé ilustrace. Tuto jeho monografii recenzoval František Palacký. Vzhledem k tomu, že Brantl studoval materiál pro svoji bezdězskou publikaci ve valdštejnském archívu v Klášteře nad Jizerou, nepochybně se poznal s Tomášem Hindlem a můžeme tedy předpokládat, že věděl i o příjezdu syna tohoto vlastence do Doks, stejně tak jako Eduard Hindl věděl o něm. Lze tedy soudit, že Eduard Hindl s Brantlem seznámil i Máchu a že Brantl, člověk zaujatý, ne-li přímo posedlý vášní prolézat stavby nebo zříceniny kdejakého hradu a z kamenných zbytků, svědků dávných dob, kouzlit obrazy dávné minulosti, na oba přátele hluboce zapůsobil. Jak plyne z jedné poznámky v Zápisníku, Mácha jednou ve snu viděl sbírku kreslených hradů; u Brantla mohl spatřit jejich sbírku skutečnou. Stalo-li se tak, jeho zájem byl jistě o to větší, že sám hrady také kreslil.

Editoři Máchových spisů upozorňují, že třetí z Brantlových litografických příloh v knize o Bezdězu některými detaily i celkovým laděním do té míry připomínají Máchův Večer na Bezdězu, že by bezmála mohla sloužit za ilustraci k této próze; je navíc nejméně o tři roky starší než Máchův text. Považují za pravděpodobné, že se reminiscence na tuto litografii podílela na konečné textaci Večera na Bezdězu, což je vede k obecnějšímu závěru, že je u Máchy třeba ve zvýšené míře přihlížet i k podnětům nejenom písemným.

Jedna ze tří Brantlových litografií knihy Die Ruine Des Berges Boessig - ilustrace zobrazuje vrchol Bezdězu z pohledu od poslední kapličky směrem k velké věži. Několik detailů (paprsky zapadajícího slunce, pronikající protrhanými mraky, průhled branou, u níž roste stromek, žena s plnou loktuší na zádech, klečící v modlitbě před kapličkou) spolu s celkovým laděním (siluety dvou poutníků stoupajících vzhůru, s dlouhými vrženými stíny) do té míry připomínají Máchův Večer na Bezdězu, že by litografie bezmála mohla sloužit za ilustraci k této próze; je navíc nejméně o tři roky starší. Uváží-li se, že modelem pro Máchovu Marinku byl Schadowův obraz Mignony, jakož i to, co bylo zjištěno o Máchově vizuální paměti, zdá se pravděpodobné, že se reminiscence na Brantlovu litografii podílela na konečné textaci Večera na Bezdězu.  

O seznámení Máchy s Brantlem se píše také na katalogizačním lístku k exempláři Die Ruine des Berges Bössig, uloženém v Městské knihovně v Praze: Při práci na knize působil autor v Doksech a setkal se zde s K. H. Máchou, právě Brantlova sbírka kreseb hradů jej přímo podnítila k jeho pozdějšímu zájmu o poznání "hradů spatřených" a jejich systematickou dokumentaci.

Společenské ovzduší v Doksech

Podle podání Josefa Panáčka ve studii Život Terézy Vlasty Hekové (Orlické hory a Podorlicko, sv. 2, 1969) v letech 1830-1839 působil v Doksech jako vychovatel v rodině dokského továrníka Františka Wünscheho a jako učitel v industriální škole Jan Kramerius, nejmladší syn českého buditele Václava Matěje Krameria a bratr Rodomila Krameria, spisovatele a redaktora Vlasteneckých novin, do nichž svého času přispívala i Teréza Vlasta Heková. Kromě toho k české společnosti v Doksech patřil také Josef Frýb, vrchnostenský justiciář, jenž zde působil od roku 1836 do roku 1849. Frýba každoročně o prázdninách navštěvoval jeho švagr Antonín Fähnrich, český spisovatel a básník. U Frýbů se často scházeli čeští vlastenci, býval u nich návštěvou Karel Alois Vinařický, tehdy farář v Kováni na Mladoboleslavsku, známý jako čelný český spisovatel, dále Vinařického švagr Jan Krouský z Katusic, mladoboleslavský rodák Josef Čermák, děkan z Bělé pod Bezdězem. Do české společnosti patřil i dokský kaplan Jan Průša. Průša psával drobné články o životě v Podbezdězí a uveřejňoval je v různých českých časopisech. K české národnosti se hlásila i Josefa Wünschová, manželka dokského textilního továrníka, pocházející z Mladoboleslavska. Dbala, aby se její děti naučily česky, a proto k jejich výchově povolala českého učitele Jana Krameria. V této společnosti měl Brantl tedy svoje přátelé, zde se zřejmě seznámil s Karlem Aloisem Vinařickým, se kterým si pak dopisoval a od kterého si vypůjčoval knihy.

Doksy (německy Hirschberg) jsou město v jižní části okresu Česká Lípa, ležící na břehu Máchova jezera. Karel Brantl tu žil se svou rodinou v letech 1824-1843.  

Karlovo druhé manželství s Karolinou Hellerovou ze Saska

Karel ovšem nezůstal na svou domácnost dlouho sám - v únoru roku 1832 si k oltáři hiršperského kostela sv. Bartoloměje přivádí slečnu Karolinu Hellerovou (*asi 1805), dceru Karla Hellera, kartounářského tiskaře z Großenhain v Sasku (město leží asi 35 kilometrů za Drážďany). Karel Heller byl protestantské víry. Následující období až do roku 1837 ovšem nebylo v osobním životě Brantlovy rodiny příliš veselé. Jeho tři děti z prvního manželství snad prožívaly radostné dětství, ale první tři těhotenství jeho nové ženy Karoliny skončila pokaždé mrtvě narozeným dítětem. Až v roce 1837 se konečně v Doksech narodila Marie Karolina a roku 1841 pak Karlův poslední potomek Gustav Adolf.

V oné nelehké době se Karel Brantl věnoval průzkumu hradu Ojvín na kopci Žitavských hor, o čemž přednesl texty v Novém Lužickém Časopise. Protože již navštívil a nakreslil značný počet hradů a měl k nim již vypracované poznámky k jejich historii, aktuálnímu stavu, včetně popisu krajiny apod., zamýšlel někdy kolem roku 1840 vydat samostatné dvousvazkové dílo o historii českých hradů a tvrzí (tak to uvádí např. publikace Kreslíři a litografové litoměřické kamenotiskárny Karla Viléma Medaua (1791-1866) od autorů Oldřicha Doskočila, Věry Přenosilové a Jana Smetany, vydané Okresním muzeem v Litoměřicích roku 1999). My již ovšem víme, že z vydání sešlo a jeho předlohy i texty využil Heber pro svoji encyklopedii. V několika případech pak Heber v textu své encyklopedie přímo děkuje Karlu Brantlovi za cenný popis krajiny (pohled z hradu po okolní krajině).

Přesun rodiny do Prahy a Karlova práce na projektování železnice

Státní správce silnic, c.k. cestmitr Karel Brantl v Doksech žil až do roku 1843, poté s rodinou odchází do Prahy, do služeb nově vznikající státní železniční správy. Zde coby stavební technik působil při stavbě olomoucko-pražské a pražsko-drážďanské železnice. Trasoval také některé projektované železnice, např. z Prahy do Rumburka, z Pardubic do Liberce, z Prahy do Plzně a do Chebu. Psal také odborné články o železničních stavbách. Podle Adressen-Buch der königlichen Hauptstadt Prag (1847) žil Unterhalb d. Viehmarkt, tedy pod Dobytčím Trhem, kterým se rozumí dnešní Karlovo náměstí. V oddací matrice syna Josefa je v roce 1854 Karel uveden jako c.k. revident při pražském nádraží, u křtu vnoučat na konci 50. let 19. století coby c.k. státní železniční inženýr v Krakově v Haliči. V 60. letech Karel Brantl odešel zřejmě na zasloužený odpočinek za částí rodiny do Vídně a zde také 25. května 1871 ukončil svou životní pouť. Zápis jeho úmrtní matriky se mi dosud nepodařilo dohledat, ani místo kde byl pohřben. Rovněž netuším, kdy a kde zemřela jeho druhá manželka Karolina. Datum a místo jeho úmrtí v tuto chvíli přebírám z jiných zdrojů.

Podařilo se mi dohledat, že Karel Brantl byl v roce 1859 vyznamenán zlatým záslužným křížem (Das Goldene Verdienstkreuz) coby zasloužilý dopravní úředník (Verkehrsbeamte). Toto vyznamenání za zásluhy bylo od roku 1850 udíleno podle řádu císaře Františka Josefa I. Jednalo se o vyznamenání, které obdrželi civilní osoby za osvědčenou práci ve veřejné službě, za všeobecné zásluhy ve prospěch obecného blaha. Karel toto vyznamenání převzal za svoji práci na vybudování železničních tratí.

Zlatý záslužný kříž císaře Františka Josefa  

Karlovi potomci a jejich osudy

Přejděme konečně nyní ke Karlovým potomkům. Životní osudy se mi podařilo částečně dohledat u jeho tří synů z prvního manželství. Všichni tři měli něco společného se železnicí, s tehdejší hnací silou moderní doby, která umožnila nebývalý rozvoj hospodářství a otevřela cestu k cestování a poznávání okolního světa a u jejíhož zrodu stál jako stavební inženýr jejich otec.

Nejstarší syn Karel

Nejstarší syn Karel Boromejský (dále jen Karel) (1829 asi 1875) studoval v Praze na technice v letech 1847-1850. Poté pracoval jako drážní úředník v Praze (Eisenbahnbeamter) a bydlel s rodinou v budově dnešního Masarykova nádraží. Tehdy toto zcela novotou zářící nádraží tvořilo nepřehlédnutelnou dominantu ulice Hybernské a Jezdecké (dnes Havlíčkovy). Jedná se o nejstarší nádražní stavbu v Praze a o vůbec nejstarší provozované koncové nádraží v Evropě. Slavnostně byl odtud vlakový provoz zahájen 20. srpna 1845, přičemž pravidelný veřejný provoz byl spuštěn od 1. září 1845. Dobový obrázek zaznamenal jeho slavnostní atmosféru - velkou slavobránu s nápisem Willkommen, vlající prapory a vítající občany ve spořádaném špalíru. Publicisté píšící o slavnosti nijak nešetřili optimistickými vidinami: železnice zlikviduje nebezpečí hladomorů, hvizd parní píšťaly bude burcovat k práci, k stálému pokroku bez válek a blahobytu bez sociálních konfliktů.

Pražské nádraží v roce 1850 a slavnostní příjezd prvního vlaku z Vídně do Prahy dne 20. 8. 1845  

Tedy na tomto zbrusu novém nádraží, na Nádraží Státní dráhy v Praze a státní železnici měl tedy byt i důležité zaměstnání nejstarší Karlův syn Karel Brantl. Z křestních listů dětí tohoto Karla víme dále, že se stal záhy úředníkem privátní Rakouské společnosti státní dráhy (německý oficiální název: K. k. privilegierte österreichische Staatseisenbahn-Gesellschaft, maďarský Cs. k. szab. Osztrák-Magyar Államvasúttársaság, známá též pod zkratkou StEG, pozdější oficiální název Rakousko-Uherská společnost státní dráhy). V květnu 1857 se ve Štýrském Hradci (Graz-Mariahilf) oženil s jistou Amálii Johanou Hanischovou (asi 1840-1872), dcerou Ernesta Hanische, císařko-královského správce skladiště materiálu (k.k. Material Depot Verwalter) u železniční dráhy ve Štýrském Hradci, a jinak též železničního expeditora či špeditéra. Nevěstě bylo 17 let, takže musela dostat ke sňatku svolení svého otce. Díky soupisu pražského obyvatelstva a křestním matrikám se mi podařilo dohledat jejich šest dětí. Jmenovaly se Karel Petr Arnošt (*1858), Arnošt Karel (1860-1860), Klement Arnošt (1861-1920), Hermina Amalie Karolina (*1863), Cecilie (*asi 1868) a Julius (1871-1872). Synové narození v letech 1858-1861 se narodili v Praze a byli pokřtěni u sv. Jindřicha na Novém Městě, Hermina se narodila v Kyjově na Moravě, Cecilie neznámo kde a poslední syn zemřel ve stejný den spolu s matkou na pravé neštovice ve městě Steyregg v Horních Rakousích. Odtud je zřejmé, že se rodina v rámci Karlovy práce u železniční společnosti přesunula z Prahy do Kyjova na Moravě a posléze do hornorakouského městečka Steyregg, které leží přibližně 6 kilometrů od centra hornorakouského hlavního města Lince. Podle soupisu pražských domovních příslušníků byl nejstarší syn Karel Petr Arnošt Brantl (*1858) obchodnickým učedníkem v Praze, posléze od roku 1884 skladníkem ve Vídni, kde obdržel i novou domovskou příslušnost. Mladší Klement Arnošt Brantl se vyučil lékárníkem a získal v roce 1892 povolení k vycestování do Švýcarska, kde se stal lékárníkem a majitelem farmaceutických preparátů v Curychu a kde také v roce 1920 v nemocnici ve věku 59 let zemřel (v Die Kranken- und Diakonissenanstalt Neumünster Zürich).

Mladší syn Ferdinand 

Druhý ze synů Karla Brantla (1801-1871) - Ferdinand Jan Nepomucký Vilém (*1829) byl rovněž úředníkem při železnici v Praze (Eisenbahnbeamter). Oženil se s Antonií Kunstfeldovou (*1837), dcerou Antonína Kunstfelda, krejčovského mistra v Mohelnici na Moravě čp. 107. Žili v Praze a podle Soupisu pražského obyvatelstva 1830-1910 (1920) a Pobytových přihlášek pražského policejního ředitelství (konskripce) 1850-1914 měli dvě děti - Bertu (*asi 1858), narozenou v Hradci Králové a Augusta (*asi 1861), narozeného v Praze Libni.

Karlův syn Josef Brantl - můj přímý předek

A konečně třetí Karlův syn Josef Antonín (dále jen Josef) (1830-1899) nás zajímá nejvíce, neboť právě on je naším přímým předkem. Také v jeho případě nepadlo jablko daleko od stromu. Dle jeho oddací matriky víme, že nejprve pracoval jako pěchovač (Magazin Packer im Bahnhof) v nádraží (zřejmě také v dnešním Masarykově nádraží) a bydlel nedaleko - v dnešní ulici Na Poříčí čp. 1061. Jeho úloha spočívala v balení, nakládání a vykládání věcí, které byly určeny k přepravě po železnici. V Soupisu pražského obyvatelstva (kde je pod příjmením Brantel) je zaznamenáno, že dle lékařské prohlídky z listopadu 1853 měl výraznější řezákový předkus a tříselnou kýlu na pravé straně. Je možné, že se tak vyhnul vojenské službě a mohl tak plnit svoje čerstvé rodičovské povinnosti. Možná i tento jeho "hendikep" souvisel s tím, že si jako svou životní družku vybral ženu o 9 let starší.

Zápis narození 9.12. a křtu 11.12. 1830 Josefa Antonína Brantla: otec- Herr Karl Brantl, k.k. Straßenmeister, Sohn des †Cölestin Brantl, Oberampt??? u. Justiziärs in Senftenberg, u. der Josepha geborner Poor aus Prag, Neustadt, N. 945; matka- Amalia, Tochter des † Joseph Hahnel, Handelsmanns in Heida N. 2, Herrschaft Bürgstein, u. der M. Anna, geb. Müllerin uas Eidlitz, N. 10, Herrschaft Rothenhaus. 

otec- Karel Brantl, c.k. cesmistr, syn †Cölestina Brantla, vrchního úřadu justiciáře na panství Žamberk, a Josefy rozené Poor z Prahy, Nového Města č. 945; matka- Amalie, dcera † Josefa Hahnela, obchodníka v Novém Boru č. 2, panství Sloup, a matky Anny, rozené Müllerové z Údlic č. 10, panství Červený Hrádek.  

Josef Brantl (1830-1899) v Soupisu pražského obyvatelstva: Laut W.R. folio 23f. den 5. Nov(ember) 1853 visitirt Mangel sämtlicher oberer Schneidezähne u(nd) rechter Leistenbruch - německý zápis k jeho výraznému předkusu a tříselné kýle

Všichni tři synové měli něco společného s železnicí

Pozdržme se však na chvíli u historie železniční dráhy, jež dala v tu dobu atraktivní pracovní příležitost jak Karlovi Brantlovi (1801-1871), tak i jeho synům. Bylo jistě v tu dobu fascinující pracovat v blízkosti velkých parních lokomotiv, technologického zázraku oněch dob. Lokomotiva táhnoucí těžké vlaky musela v polovině 19. století působit jako zázrak vědy a techniky. Dodnes si pamatuji, jak na mě v dětství zapůsobila návštěva Národního technického muzea v Praze, jak mě ohromila velikost a síla parních lokomotiv a důmyslnost jejich konstrukce.

Podle informací na wikipedii zahájila u nás na přelomu 30. a 40. let 19. století výstavbu parostrojních železnic soukromá společnost nesoucí název Severní dráha císaře Ferdinanda (KFNB), za níž stál zejména vídeňský bankéř Salomon Mayer Rothschild a další vídeňští bankéři. Úsek Vídeň - Břeclav byl zprovozněn 6. června a odbočka Břeclav - Brno 7. července 1839. Roku 1841 se připojil úsek Břeclav - Přerov a odbočka Přerov - Olomouc. V srpnu 1842 byl otevřen úsek z Přerova do Lipníka nad Bečvou, v květnu 1847 do Bohumína a v září 1848 byla trať na severu v Annabergu (dnes Chałupki) napojena na pruskou železniční síť.

V roce 1841 se do výstavby nových železnic po pruském vzoru vložil stát. 23. prosince tohoto roku bylo ve Vídni zřízeno generální ředitelství státních drah. Takto postavené úseky jsou známy pod názvem Severní státní dráha. V srpnu 1845 byla zprovozněna trať Olomouc - Praha o délce 250 kilometrů. Roku 1849 byla zprovozněna spojovací trať Brno - Česká Třebová o délce 90 kilometrů, s jedenácti tunely. V letech 1850-1851 byla postupně dokončena státní dráha z Prahy až do Podmokel (dnes Děčín) a pak dále přes hranice do Saska. Na vzniku těchto tratí se také částečně podílel náš Karel Brantl. V roce 1854 však stát, jehož stav státní pokladny se neudržitelně zhoršoval neustálým zbrojením a oslabením po bouřlivém roce 1848, výstavbu vlastních železnic ukončil a ty postavené prodal soukromé Společnosti státní dráhy (StEG), ovládané francouzským kapitálem. Stát se tedy budování železnic ve vlastní režii vzdal, byl však vydán nový tzv. koncesní zákon, který umožňoval zvýhodňovat železniční podnikání garantovaným zhodnocením kapitálu, osvobozením od daní na určitý čas apod.

První lokomotivy pro Severní dráhu byly zakoupeny v Anglii, v Americe a v Belgii. Rakouští inženýři neměli zájem o velmi rychlé ani zvlášť těžké stroje. Hledali lokomotivy spíše průměrné, vhodné pro osobní i nákladní dopravu a vytápěné dřívím i uhlím.

Můj předek Josef Brantl, jeho manželka a děti

Josef Brantl se ženil ve svých třiadvaceti letech v lednu roku 1854 v kostele sv. Petra Na Poříčí, přičemž se svojí o devět let starší nevěstou měl již nemanželského syna Gustava Františka (1853-1855), narozeného nedlouho předtím v listopadu 1853. Josef byl tehdy neplnoletý a tak mu jeho otec inženýr Karel Brantl před oddávajícím knězem a svědky vlastnoručním podpisem udělil své otcovské svolení k tomuto sňatku.

Josefova choť se jmenovala Alžběta Žižková (1821-1892), pocházela z Lobečku (dnešní část města Kralupy nad Vltavou v okrese Mělník) z rodiny domkáře a tesařského mistra. S touto vesnicí jsme se již v našem rodopise setkali, neboť z ní pocházejí shodou okolnosti také předci našeho otce z otcovy strany - Havlíčkovi (4xpradědeček našeho otce Jiřího Inquorta - Jan Havlíček (1757-1814) byl dokonce v Lobečku rychtářem v čp. 1).

Dobře čitelný český zápis sňatku Josefa Brantla s Alžbětou Žižkovou z 30.1. 1854 v kostele sv. Petra Na Poříčí v Praze; Josefův otec Karel Brantl před oddávajícím knězem a svědky vlastnoručním podpisem udělil své otcovské svolení k tomuto sňatku vzhledem k synově neplnoletosti 

Před svatbou narozený synáček Gustav zemřel na neštovice krátce po svých prvních narozeninách. Dle zápisu jeho úmrtí víme, že rodina tehdy bydlela v čp. 1025 na rohu dnešní ulice Havlíčkovy a ulice Na Florenci. Jejich další potomek, syn Josef Brantl (*1856), náš prapradědeček, se ovšem narodil v čp. 1136, tedy v rohovém domě ulice Petrské a Biskupské. Tento měšťanský dům nese dodnes název dům U Němců. Jedná se o památkově chráněnou budovu, o nárožní klasicistní dům se středověkým jádrem, která dokládá původní zástavbu Petrské čtvrti v těsné vazbě na kostel sv. Petra na Poříčí. Dům byl situovaný původně v centru středověké osady založené kolem kostela sv. Petra a špitálu křižovníků s červenou hvězdou. Jeho dnešní podoba vychází z trojice přestaveb v 19. století (1819, 1855 a 1867), včetně navýšení v obou ulicích i dvorních křídlech, které byly ve dvoře upatřeny pavlačí.

Dům U Němců na rohu ulice Petrské a Biskupské vedle zvonice kostela sv. Petra na Poříčí  

Dům U Němců vpravo od zvonice kostela sv. Petra na Poříčí  

Z jejich dalších potomků jsem pak dále dohledal ještě dceru Karolinu (*asi 1858) a Sofii (*1859) a syna Karla Adalberta (1861-1934), kteří se ovšem již narodili v nedalekém Karlíně (Sofie a Karel Adalbert byli pokřtěni v kostele sv. Cyrila a Metoděje).

Za hradbami Nového Města pražského, na někdejším Špitálském poli, v blízkosti vojenské Invalidovny, vyrostlo po roce 1817 předměstí Prahy, kterému se na počest císařovy manželky Karolíny Augusty začalo říkat německy Karolinenthal, česky Karlín. Po odbourání pražských hradeb se jeho zástavba rychle rozrůstala. Sem se přestěhovala i rodina našeho přímého předka Josefa Brantla, který opustil místo nádražního pěchovače a působil dále jako vlakový průvodčí, konduktér rakousko-uherské státní dráhy v Karlíně.

Oba Josefovi synové zřejmě podědili výtvarný talent po svém dědovi inženýru Karlu Brantlovi (1801-1871), neboť se právě zde v Karlíně živili jako umělečtí, dekorativní malíři porcelánu. Mladší syn Karel Adalbert (1861-1934) ovšem vytrval i u železničářské profese, neboť díky matrikám i soupisům pražského obyvatelstva víme, že byl také strojvůdcem (Maschin Führer der Staatsbahn) a poté i průvodčím společnosti státních drah. Se svoji chotí Františkou rozenou Setzlingovou (*asi 1866) přivedl na svět pět potomků - dcery Mathildu (*1866) a Zdeňku (1888-1910; byla obchodní písařkou-komptoiristkou, zemřela mladá na srdeční vadu), zřejmě jediného syna Karla (1889-1909; zemřel coby studující reálky rovněž na srdeční vadu) a ještě dcery Annu (*asi 1896) a Boženu (1898-1934; provdanou Kynsburgovou). Chlapec jménem Josef (1891-1891) zemřel 4 dny po narození a jedna dívka se narodila mrtvá (†1894). Rodina Karla Adalbera Brantla žila nejprve v Karlíně a poté na Žižkově; mají rodinný hrob v Praze na Olšanech. Nikdo z jejich potomků nerozmnožil rodinu o děti s příjmením Brantl. 

Můj prapradědeček Josef Brantl, dekorativní malíř porcelánu

Starší z bratrů, můj prapradědeček Josef Brantl (*1856), se ovšem dekorativnímu malířství věnoval po celý život a nějakou dobu tímto řemeslem živil svou početnou rodinu i během jejich pobytu ve Švýcarsku. Podobně jako jeho otec Josef i tento náš Josef Brantl mladší se dostavil k oltáři za účelem sňatku až po narození svého prvního dítěte, čímž jej tedy dodatečně legitimoval. Oženil se v Jihlavě v kostele sv. Jakuba 5. listopadu 1882 s Annou Balzerovou, dcerou železničního průvodčího, konduktéra ÖNWB Iglau, tedy rakouské severozápadní dráhy v Jihlavě. Jejich první potomek - syn Ladislav Brantl, náš pradědeček, se narodil a byl pokřtěn v Jihlavě již 22. prosince 1881, tedy o necelý rok dříve. Podle oddací matriky byl již tehdy sedmadvacetiletý ženich Josef Brantl malířem porcelánu v Karlíně a bydlel v Palackého ulici čp. 196 (dnešní ulice Křižíkova), brzy po sňatku se však rodina přestěhovala do Staré Libně.

Dobře čitelný německý zápis sňatku Josefa Brantla mladšího s Alžbětou Balzerovou z 5.11. 1882 v kostele sv. Jakuba v Jihlavě - v té době měli již téměř ročního syna Ladislava Brantla, mého pradědečka.  

Sourozenci našeho pradědy Ladislava Brantla narození v Praze byli pokřtěni v kostele Panny Marie v Libni, respektive v kapli Neposkvrněného početí Panny Marie na Libeňském zámku. Ladislav se narodil ještě jako nemanželský v Jihlavě.  

Josefova rodina žila v Libni a krátce pobývala také ve Švýcarsku

Libeň, obec s řemeslným a obchodním koloritem, obklopená viničními a zemědělskými usedlostmi, se ve druhé polovině 19. století podobně jako Karlín postupně proměnila v průmyslové předměstí Prahy. Sebevědomí bohatnoucí obce bylo korunováno v říjnu 1898, kdy se Libeň stala městem. Na Kotlasce vznikla ve 30. letech 19. století Gottlasova (posléze Kubešova) kartounka, později přeměněná v továrnu na porcelánové dýmky - zřejmě tady byl Josef zaměstnán coby dekorativní malíř porcelánu. K Ladislavovi Brantlovi v Libni brzy přibyli další dva sourozenci - Růžena (*1885) a Engelbert (1887-1915). Pokřtěni byli v kostele Panny Marie v Libni, respektive v kapli Neposkvrněného početí Panny Marie na libeňském zámku. V té době se Josef rozhodl, že zkusí svůj kumšt uplatnit za hranicemi a vycestoval roku 1887 s manželkou a třemi dětmi do švýcarského Riesbachu (nachází se na pravém břehu Curyšského jezera a je městkou částí (kantonem) č. 8, města Curychu). V dočasném domově v Riesbachu se jim pak narodily další tři děti - Emilie (*1888), Marie (*1890) a Anna (1891-1891; zemřela 5 týdnů po narození).

Nevíme jistě, jak dlouho rodina pobývala ve Švýcarsku, ale jisté je, že další Josefův syn Karel Brantl (*1894), zřejmě jeho nejmladší potomek, se roku 1894 narodil a byl pokřtěn opět ve staré Libni. Konskripce (digitalizované pobytové přihlášky pražského policejního ředitelství 1850-1914) uvádějí jako jejich potomka ještě dceru Františku, ke které jsem ovšem nic bližšího nenalezl.

Nejstarší Josefův syn - můj pradědeček Ladislav Brantl

Nejstarší Josefův syn, náš již zmíněný pradědeček Ladislav Brantl (*1881), se vyučil jako soustružník kovů a zámečník. K jeho jistě nelehkým učňovským létům jsem našel novinový článek v Národních listech, v odpoledním vydání z 25. května roku 1899, s názvem Učeň těžce pohmožděn - Ve strojnické dílně pana Josefa Holuba v č. 418 v Libni zaměstnaný 171etý učeň Ladislav Brantl byl dnes ráno strojem přitlačen ku zdi a utrpěl těžké zranění na hlavě. Učeň byl v ambulančním voze záchranné stanice odvezen do všeobecné nemocnice.

Ladislav se díky školní docházce ve Švýcarsku nenaučil nikdy pořádně českému pravopisu a gramatice, o čemž svědčí i jím sepsané paměti, které se nám zachovaly a které můj bratr Jiří kdysi přepsal v původním znění takto:

Paměti mého pradědečka Ladislava Brantla

Tečka léta. Po mém narození 22. prosince 1881 v Jihlavě dle vypravení me matky odjela matka se mnou do Prahy k dědečkovi a pabičce kd bidlel moje otec by se nechala za otce odat. Po odavkach se rodiče odstěhovali do Libne, kde moji otec měl zaměstnaní na Kodlasce jako maliř porcelanu. Co moji pamět zaha tedi od 3 let, kde moje rodiče bydlely, řikalo se tam u Špitalniku, čili spitalské pole kde se ve válce odbila pitva mezi pražaky a prušáky. Občas chodila k nam teta Juli matky sestra nanavšdevi kde mně přinesla vzdicky ňaky ten pamlsek a dovaděla se mnou měla mi moc rada ze samé lásky mně nechala vybadnout z okna.

Stalo se to takle. Byt sme měli na pavlači I poschodi byl jsem s tetou v okně kde mě ukazovale dva velké mlíkařske psi, ačkoliv mně držela abich nevipat, ale přece se muselo stat ze sem vypadnout musel. Samou radosti ze vidim velké peisky sem sebou škubnul a pekně sem si skočil na pavlač, mimi pláče a trochu odření obličej o zabradli, se mně nestalo nic važného. Ve Spitalniku sem svoje tečka léta stravil ve své radosti a slasti, musel sem chlidat mladčí sestru Ruženu kdyš matka chodila k otci s obědem na Kodlasku. Byla ještě mala tak že byla v kolebce a tu sem musel každi poledne kolebat, byla to jeji hodina na plač, něgti sem si nevěděl radi co mám dělat obi neplakala, začal sem tak horlivě kolebat až sem převratil kolebku a sestra byla na zemi nini sem začal plakat ja až přišli sousetky a udělali pořadek mezi nami, pak už moie matka sestru nedala chlidat chlidala ji sousetka.

V Špidalniku se narodil bratr Engelbert, který padl ve svetové valce. Po mích 5 1/2 let se stala vrodině směna. Prostrednictvim sestry mé matky teta Bibijana sprostředkovala teta memu otci místo uměleckého malire v továrne ve Svičarsku v meste Züruchu, kde otec maloval na kovové ozdobné nadobí a hodinky a ruzne nadherné ornamenti pamatne vyjevi z deniho zivota, krajinky a ruzné. Sem pamětnikem kde otec roku 1887 opustil rodinu a jel napřed do Svičar za novem pusobeni, kde matka mezi tim u Spidalnku rozprdala bytové zařizeni a tak ziskala peněs na cestu za otcem do Svičar mimo peřin pradla a šiciho stroje se rodiče zbavili všeho bytoveho zařizeni. Matka pak se otstěhovala z nama 3 dědmi tatinkovim rodičum to Karlina kde čekala na roskas otce by jela za nim trvalo to skorem 2 měsice neš otec vyzval matku aby jela znami 3 dětmi za otcem. Matka po roskazu otce dlouho neodalela ponevač měla vse pripraveno tak se rozjela za otcem. Matka 3 dedi a spoustu ranců. Bylo to pro matku dosti nepřijemne z 3 dědmi a tolik zavazadel, už z toho že se muselo několikrat přestupovat. Při jednom takovém přestupovani bylo to Salcburku, kde ja jako nejstarši sem musel hlidat ti mladči, pamatuju se že matka nam ustlala na zavazadlech, a řekla. Ladislav deji pozor at se nic nestrati. Byl sem si sve hlidaci povinosti dosti obezřeli ale prece jenom přišla chvile kde sem se nekam zakoukal a nebo sem si snad hral. Stalo se že sestra Ružena se mě najednou stratila zdohledu a mé leknuti bylo tak hrozne ze sem začal plakat a šel sem hledat matka aniz bych vedel kam sla a tak se stalo ze sem zabloudil na nadraži a trvalo dosti dlouho než sem se shledal zmatkou velice plakani a ustraseni kde je Ružena, ptal sem se matky to se rozumi že matka nevěděla kde je, a tak se matka doftipila ze se asi stratila, a vzala maleho bratra Engelberta na ruku a vydala se hledat sestru Ruženu a vtom nadražnim labirintu nebylo po sestre ani pamatky. Tak matce nic jineho nezbivalo nez to hlasit policiji a čekat až se sestra objevi tak matka musela čekat celych 3 dnu, nez se sestra našla, matka běhala celi den od rana do večera po měste Sazburku ptala se lidu na policiji ale vše marné až kveceru 3 den nahodou potkala matka jednu pani jak si vede Ruženu za ruku heski obleknutou a cela štasta že našle ditě které snat ani nerozuměla jeho řeči. Zamo sebou že matka se hned hlasila o Ruženu, dalo dost práce neš se spani dohodla že je to jeji dcera ze ji hleda 3 dni nevim jak to s paní dopadlo ponevač paní nechtěla dobovolně vidat Ruženu tak si matka vzala na pomoc policiji. Pak uz sme jeli 4 den do Züruchu ve Svicarsku.

Zde začal pro mě novi život v novem prostředi kderi, sem ze začatku nechapal ponevač sem nerozuměl řeči německe kde sem se musel učit nemecke reči byla to němčina Svicarskim tijalektem kterou sem si dosti brzo osvojil, měl sem už chodit do 1 třidi ale jelikoš sem neumel nemecky tak mne rodice dali do male skolky pich se naučil nemecky mluvit a po pul roku sem si tu Svicarskou reč naučil tak perfekne se sem pak moch chodit do 1 třidi.

Ladislav Brantl - soustružník kovů a zámečník a především předseda spolku tamburašů na Žižkově

Soustružník kovů a zámečník Ladislav svoji společenskou povahu a organizační schopnosti uplatnil také v činnosti I. Dělnického tamburašského a dramatického sboru v Žižkově (založen 19. 9. 1907 za účelem - pěstovati hudbu na jihoslovanské nástroje "tamburise" a divadlo). Ladislav Brantl byl nejen členem sboru, ale i jeho předsedou (v letech 1913, 1918-1922 a 1924-1925). Zároveň byl i v letech 1922-1927 předsedou Ústředního svazu českoslovanských tamburašů v Rakousku, respektive od roku 1919 přejmenovaného na Svaz československých tamburašů. Jak vyplývá z dochovaného slavnostního projevu našeho pradědečka z roku 1937, jednalo se tehdy o jakousi nadstavbu či přístavbu k již existujícímu spolku zvaném Všeodborová dělnická vzdělávací beseda "Karel Marx" v Žižkově (založena 1903 za účelem - pořádati hospodářské, vědecké a z různých oborů práce přednášky, rozhovory a schůze, z kterých politika i náboženství je vyloučeno).

Část z výpisu Spolkového katastru k listině I. dělnického tamburašského a dramatického sboru v Žižkově  

Jeho dcera Jitka (*1919), moje babička, mi vyprávěla, kterak její otec s ostatními tamburaši ve volných chvílích piloval hru na drnkací nástroj - tamburu (též zvaný brač) a snažil se lásku k drnkání vzbudit i v dceři (neúspěšně; odradily ji počáteční mozoly z kovových strun). Dost možná, že dělnický spolek měl už dost řečí a přednášek na téma proletariát, kapitalista, stávka apod. a chtěl se pobavit nějakou neužvaněnou tvůrčí činností. Tamburašské sbory byly a dosud (právě i na Žižkově) jsou zvláštním kulturním fenoménem.

Tamburašská hudba pochází ze slovanských oblastí bývalé Jugoslávie. Její charakteristický zvuk spočívá v souhře mnoha drnkacích tamburových nástrojů od těch se sopránovým laděním až po basové. O rozšíření obliby těchto souborů se u nás zasloužili naši pradědové, vojáci bývalé rakousko-uherské armády, kteří sloužili v zemích bývalé Jugoslávie. Odtud přiváželi domů tamburašské hudební nástroje a zakládali u nás první spolky.

Pro tamburašské soubory si jejich kapelníci upravovali skladby z tehdejšího repertoáru populární hudby, hojně aranžovali oblíbené lidové písně a dobové šlágry, ale i přizpůsobovali a přepisovali vzhledem k možnostem amatérských neškolených muzikantů i náročnější partitury osvědčených velikánů české i světové vážné hudby. Tamburaši hráli k poslechu i tanci při nejrůznějších slavnostních příležitostech, ale třeba i v hostinci ke zpříjemnění posezení svého i hostů; byli jakousi něžnější obdobou břeskných dechovek.

Ladislavův projev k 30. výročí založení tamburašského sboru (1937)

Z roku 1937 se nám dochoval tento Ladislavův projev k příležitosti oslav 30. výročí založení sboru (přepsal můj bratr Jiří):

Projev (1937): "Vážení shromáždění, byl jsem pověřen vyb. I děl. sbor Tamburašů v Žižkově abych vyzvet vzpomínky za období 30 let uplinulých.

Před 30 lety při večírku Besedi Karla Marse hráli Košířští Tamburaši kteří tenkrat v Praze byl s předních tamburašských sborů neboť dovedli nadchnout posluchače svou hrou, což se také libylo některým členům Besed. K.Marse, a uvažovali o tom, zdali by si Beseda K.Marse měla také založit svůj sbor. Neivetcí zajem na založení měli tenkrat členove Frant. Kovařík, Jan Treibal, Jan Kapka a Jindřich Hajek. Po krátkem uvažovani přikročilo se k přípravné práci kde se přihlasilo asi 30 členu. Práce nebyla tak snadná a lehká ob zvláště s finančních důvodů neboť se potřebovalo pro záklat 500 K. Přesto všecko se přece jenom peníze sehnali, několik korun bylo pro začátek, ale přece se nesechnalo tolik aby se mochli zakoupit nastroje za hotové tak se řeklo še se to vezme na dluch, něco založila Beseda K.M. a ostatní že se bude splácet, ale nebyl sbormistr. Počase se sehnal sbormistr Fr. Sochr, který sice nebyl odborník Tamburašských nástrojů ale byl dobrý hudebník. na housle. Z jeho dohodou se přikročilo knákupu nástrojů od firmi Žalut v Terezině, která nam na sbitek počkala bil tu dluch asi 120 zl rakuské jmeni. Členove splaceli tidne po 1 krejcaru nekteri vic Mezi tím než jsme dostali nástroje jsme se učili znát noty.

Vzpomínám si jaká to byla krásná chvíle pro přihlášené členy, každi byl nadřen a dochvílní a nemoch se dočkat az dostaneme nástroje. Noty už jsme částečně znalí, kdyš konečně jsme se dočkali vytoužených nástrojů. Po obdržení nástroju jsme se honem učili znat hmatník na nástroji. Chodili sme 2x tydně do učeni a sbormistr Sochr co jsme nepochopili z not, tak nám prostě předehral na housle, takt za taktem, a tak sme se učili Tamburašině. V krátké době během 4 neděl už jsme si dovolili veřejne vystoubit, což se nám na poprve dobře povedlo a posluchači byli snami spokojeni coš nám bylo odvetou velkém oblaudovaní. Po prvním veřejném vystoupeni sme dostali větči spruhu a sam sbormistr Sochr to hnal z náma o život a přehraval vesele na housle tak že mám dneska dojem ze noti bili tenkrat vedlejší věci a hlavně nam byl sluch, coš považuji za dobrou známku že sme tak rychle postupovali. Po nacvičenim několika kusu her sme si už dovolili uzavírati smlouvi s korporacemi, a nebylo jich málo coš světči o tom že nebila jedna sobota nebo neděle abychom nekde neučinkovali, a tak jsme siřili slavu Tamburašske hudbě na Žižkově.

Naše hudebni slava byla také trochu zatižena neshodou finančni, a to nám dělalo rozruch mezi sborem Tamburašu a Besedou K.Marse by sme platili dluhy, poněvač Beseda nemohla podstoubit financovani sboru a clenove Besedi zacali na nas utočit aby sme platili. Tak se uvažovalo o tom abychom se osamostatnili coš se také stalo skutkem dne 19. srpna 1907 kde při valné hromadě dostal sbor jmeno I.Děl. sbor tamburašu v Žižkově. Zásluhou na roskvětu sboru mel tenkrat Jan Treibal jako I.předseda zboru který se staral o chry a pořadek ve zboru a jeho přičiněním jme se vimanili z dluhu za nastroje tak že nam ňáka koruna zbila v pokladně. Bylo to malo ale pronas to byl kapital. Čas plinul měnili se hrači a sbormistri byli jsme ňaky čas bez zbormistra v tom čase zastuboval zbor jako sbormistr Frant. Krepčih. Po čase se nám podařilo získat odborníka zbormistra Frant. Sadílka. Za jeho vedeni se dostal zbor na takovou uroven hri ze jsme bili zvaní i na venek. Bylo to pro nás sebe zapření kdyš jsme měli hrat někde venku ale mlade tělo vidrželo všecko. Vspominam jak sme tahali takovich 20-30 pultu notoví archív Basu a každi ještě svoji nastroje a provijant.

Vspominam si take jednu prihodu která se stala me chrali sme tenkrat v Knine bili sme tam na dva vecery sobotu a neděle. V nedeli v noci sme jeli poslednim vlakem domu a na me tenkrat přisel úkol abich nes Basu cos sem vzdicky bez reptaní dělal na drahu uz bil neviši čas a všecko udikalo jako o zavot ja z basou sem tak utíkat nemoch tak sem se hodne zdrsel sam hodne pozadu a me volaní bilo marne aby na mě pockali při tom bila takova tma ze nebilo videt spravně na cestu. Od nadraži svitila petrolejova lamba a vrhala stín na sestu cehos sem se ja také drzel. Ale ten stín od lambi se me stal usudním. Před nadraším bila ňaka lavka a pod lavkou potok. V domení ze tu spravne po ceste v tom něco piskne a slišim honem honem vlak je tadi tak se dam do uteku a místo abich vkrocil na lavku sem skocil na stin od lavky a letim s basou do potoka.

Tak nam ubihal rok za rokem kde roku 1912 sme slavili 5 lete trvani. Po 5 letem trvaní šel spor svim tempem a slavou až do roku 1914 kde na rohach se objevili vyhlašky mím národum a tak dále Frant. Josef I. v.r. V den vychlášení mobilizace měl sbor Annenskou zabavu v hostinci u Soutku kde mě policije nechala vědet jako předsedovi ze še zábava nesmi konat ale povelkem hovoru a prošeni sem zabavu přece prosadil pod slibem že si budu udržovat pořadek zám, a zabava se konala v plném rosahu aniz by nas policije obtěžovala. Byla to zábava smutna dosti z velkim dramatickým spadem. Plakali ženi, deti, muži pili na rozloučenou. Byla to posletni zabava zboru a také konec slavi. Do sboru zasachlo jeho Veličenstvo, jeden kamarat za druhim se stracel. Nebylo už možno hrat sbor už neměl obsazení a ten zbitek co ještě zustal musel pozdej také do války. Byl konec všemu. Vše se uklidilo zavřelo do skřině a zbor po dobu války se uš nesešel jenom zbitek členu kteří nemuseli do války dběl nad majetkem zboru. Tim uzaviram první obdoby zboru.

Po valce byla doba dost stišněna a žadni ze zbilich členu které zustaly doma a byli po dobu války osvobození od franti ponevač museli pracovat v zazemi u tak zvaních Arbeitkadr. Žadni už si nevspoměl na sbor aš na jedneho člena sboru byl to Josef Valouch kteri byl první a obešel zbilé cleni a radil se snima o obnovení sboru coš se mu také povedlo a zbor nastoupil zase ku praci, ale válka nám hodne prořídla naše členi tak že se muselo přikročit ku zřizení nového kursu pro tamburašskou hudbu. Samotného kursu se ujal sbormistr Valouch, a tak jsme začinali znovu, pili a velkou obětavostí sbormistra Valoucha jsme meěli zase obsazení a sbormistr Valouch dal docela jini směr Tamburaške hudbe, vzal řadně vedeni sboru pod taktovku a cvičil same teške a važné kusi a tim postavil Tamburaškou hudbu na svoje kulturní poslaní, coš svedči o tom že sme provedli několik hudebnich akademiji z dobrim visledkem při vyprodaném domu. Konali se ruzně zajesti na monstre koncerti združeni tamburašu do Hradce Kralové do Usti nad labem 3 monstre koncerti v Praze 1 spojen ze zavodem tamburaške hudbi kde I.děl. sbor Tamburasu vidobil diplom za uznaní za vedeni sbormistra Valoucha. Při monstre koncertech učinkovalo 120 až 200 tamburašu.

Po odstoupení sbormistra Valoucha se ujal ninejši sbormistr Jaroslav Fuchs vedení sboru. Jaroslav Fuchs svimi vědomosti hudbi tambuřaske postavil spor do više takove, že se muže ze svim členctvem sboru tambuřasu počitat mezi prvotřidní zbori. Jeho ritmitikce jest přesna, citliva jemna, rozlučujici tinamické znamení cos při hudbě jest hlavnim podznatkem a přesnosti, kvikonu hudebnim. Jeho uměni vedeni zboru svetči tomu že dovet hrače připravit k tomu aby mohli vystoubit jako složka zvazu tambuřašu v radio žurnalu. Jaroslav Fuchs muže bit hrd na své uměni na řizení sboru a jest si jenom přati aby bylo vice pochopeni mezi členi sboru tamburasu a tak podporovali snahu sbormistra Fuchse. Musim se sminit o ninešim předsedovi Ant. Pospišilovi kteří ma také velkou zasluhu na roskvětu sboru stara se o pořadek a o finance.

Sbor náš se probijel životem. Jeho práce celích 30 let nebyla dosud doceněna, jest jenom na členech a samotních vedoucích abi byli dbali toho by sbor skvetal do dalsich let. Vykonali jste to, nač stačily vaše sily a vaše prostředky, v predsědcení ze jste konaly věc dobrou, kterou ocení budoucnost. Vase jubilejni 30 leta slavnost bude vam odmenou za vykonano praci.

Dekuji tobe předsedo Pospisile taky tobe spormistre Fuchsi dekuji vam členove a přiznivci za vasi snahu a práci a přeji vám mnoho zdaru do dalžich let.

A chtel bich vas videt pohromade tak jak ste na tom tablu do delzich desitek let."

Pradědovo dvojí manželství a narození  moji babičky Jitky Brantlové, provdané Matějíčkové 

Ladislav Brantl (*1881) byl celkem dvakrát ženatý. Poprvé se oženil v květnu 1909 v kostele sv. Rocha na Olšanském náměstí na Žižkově s Marií Špičkovou (1883-1915), dcerou kožišníka Šebestiána Špičky, původem z Žebráku u Horoměřic. Marie se ovšem narodila již v Praze na Žižkově a pracovala zde jako balička. Přesně na den o rok později se jim narodila dcera Vlasta Aloisie (*1910), která se provdala za Antonína Šimrala a měla s ním syna Karla Šimrala, řidiče nákladního auta, který nás dle vyprávění našeho otce pomáhal v polovině 70. let minulého století stěhovat z Břevnova na Barrandov.

Rodina Ladislava Brantla se usadila na Žižkově v čp. 238, tedy na dnešní Koněvově ulici. V únoru 1914 se jim narodila druhá dcera Marie, jež však po dvou hodinách zemřela na vrozenou srdeční vadu. Následující rok v květnu 1915 zemřela na plicní tuberkulózu ve věku jednatřiceti let také Ladislavova první žena Marie. Ladislav se po roce smutku v květnu 1916 žení znovu. Jeho druhá žena se jmenovala Anna Růžena Kopecká (1885-1950) a byla sestrou strojního zámečníka Jana Kopeckého (1883-1914), který si již o šest let dříve vzal za ženu Ladislavovu mladší sestru Emílii Brantlovou (*1888). Zřejmě prostřednictvím své mladší sestry se Ladislav s Annou dal dohromady a požádal ji o ruku. V říjnu 1917 se jim narodil syn Ladislav, který ovšem po dvou týdnech zemřel na sepsi (zřejmě nějaká novorozenecká infekce). Štěstí se obrátilo až o dva roky později - tehdy se jim v listopadu 1919 narodilo děvče, kterému dali jméno Jitka. Jitky maminka Kopecká pocházela ze starého mlynářsko-sekernického rodu Kopeckých.

Zápis sňatku Ladislava Brantla s Růženou Kopeckou z 21.5.1916 v kostele sv. Rocha na Olšanském náměstí na Žižkově

Osudy rodičů mého pradědy Ladislava Brantla a jejich potomků

Kdy zemřeli Ladislavovi rodiče, tedy Jitky prarodiče Josef a Anna Brantlovi, jsem bohužel dosud nedohledal, vím však něco málo k osudu některých Ladislavových sourozenců. Ladislavova sestra Růžena Brantlová (*1855) se v roce 1907 provdala za typografa z Vinohrad Jaroslava Špirka (1878-1916). Měli dceru Boženu Špirkovou (*asi 1907). Jaroslav bojoval v první světové válce v rámci zeměbraneckého pěšího pluku č. 8, 13. září 1916 na frontě zemřel a byl pochován v Solnohradu (v Salzburgu). Jeho jméno je mezi cedulkami obětí první světové války na hřbitově v Olšanech. Ladislavův bratr Engelbert Brantl (1887-1915) narukoval k praporu polních myslivců. Podle evidence Vojenského ústředního archivu zemřel, respektive stal se nezvěstným na východní frontě 18. května 1915 v Haliči. Bylo mu tehdy něco málo přes 28 let. V roce 1922 byl oficiálně prohlášen za mrtvého. Sestra Emílie (*1888), jak již víme, se provdala za Jana Kopeckého (1883-1914), bratra Ladislavovy druhé manželky. Emílie a Jan Kopečtí měli syna Karla Kopeckého (*1910), dceru Růženu Kopeckou (*1911) a Marii Kopeckou (*asi 1912). Jan Kopecký bohužel rovněž padl v první světové válce, a to na jižní frontě coby vojín horského pěšího pluku. Stalo se to již v září 1914 (Ruma, Slavonie), tedy velice krátce po vypuknutí války. Bohužel zatím nevím, kdy pradědeček Ladislav Brantl zemřel, ale v době sňatku naší babičky Jitky v roce 1948 již nežil. Jeho ovdovělá žena Anna Brantlová rozená Kopecká zemřela 13. května 1950 v nemocnici sv. Alžběty Na Slupi tři dny po narození své vnučky Jany Matějíčkové, mojí mámy. Podle protektorátní občanské legitimace prababičky Anny Brantlové víme, že rodina nejpozději od roku 1939 bydlela na Vyšehradě v Lumírově ulici, kde nedaleko odtud bydlel i náš děda František Matějíček. Podobenka Anny Brantlové na této legitimaci je jedinou fotografií z pozůstalosti praprarodičů Brantlových - bohužel nedochovala se nám jediná podobenka pradědy Ladislava Brantla.

Anna Brantlová rozená Kopecká (1885-1950) - podobenka z protektorátní všeobecné občanské legitimace z roku 1939  

Moje babička Jitka Brantlová (později Matějíčková)

Moje babička Jitka, přestože až do posledního dechu patřila k náruživým kuřákům, byla i v důchodovém věku bez nějakých větších obtíží dosti vitální a aktivní. Chodila v mládí cvičit do Sokola (cvičící kužely měla doma schované a ještě nám, malým vnukům, ukazovala, jak s nimi umí pracovat) a nějaký čas se dokonce závodně věnovala sportovní lukostřelbě.

Jitka - lukostřelba a tramping

Jitka trénovala, střílela a vyhrávala v ženské kategorii řadu domácích lukostřeleckých soutěží za NSK Praha (Národní sportovní klub Praha). Tento sportovní klub vznikl po uzavření vysokých škol německými okupanty a v podstatě navázal na VS Praha (Vysokoškolský sport Praha). Její lukostřelečtí kolegové-vrstevníci, kteří za NSK Praha spolu s ní jednotlivě i v družstvu soutěžili, patřili po válce mezi zakládající členy oddílu lukostřelby Slavie (dnes SK SLAVIE LUKOSTŘELBA).

Lukostřelba patřila tehdy u nás k nově se rozvíjejícím sportovním disciplínám. Podnětem k rozvoji československého lukostřeleckého sportu byla na konci 20. let. minulého století jednak oblíbená dobrodružná literatura a filmy s tématikou divokého západu, na straně druhé pak také letní tělovýchovné kursy YMKY (Young Men's Christian Association). Propagátor tohoto sportu Josef Antonín First (od roku 1923 vedoucí tělovýchovy YMCA pro celou ČSR), který nějaký čas působil jako instruktor lukostřelby na vysoké škole ve Springfieldu v USA, se po svém návratu do Československa v roce 1928 rozhodl uspořádat v rámci YMCA instruktorské lukostřelecké kurzy a napsal a vydal příručku, která byla až do 50. let minulého století základem československé lukostřelby.

První lukostřelecký klub na našem území byl ustanoven v březnu roku 1931 a sídlil na Střeleckém ostrově v Praze. V roce 1933 vznikl Český lukostřelecký svaz (ČLS) zastřešující dění a soutěže nově vznikajících lukostřeleckých klubů. Mnohé lukostřelecké kluby vznikaly v rámci trampských oddílů a osad, přičemž např. I. Trampský lukostřelecký klub Canada (založen 1934) pořádal na svém střelišti dokonce mistrovství hlavního města Prahy ve střelbě lukem.

I. Trampský lukostřelecký klub Canada - moje babička Jitka Brantlová je v druhé řadě druhé děvče zleva  

Díky digitalizovaným periodikům z let 1940-1945 i novinovým výstřižkům, které si naše babička schovávala, si můžeme dohledat, že se dokonce několikrát stala mistryní Prahy. Bohužel se ji nepodařilo získat celorepublikový titul, ani druhé či třetí místo, ale z výtisku Moravské orlice z 15. září 1942 víme, že Jitka získala na soutěži ve Zlíně titul mistryně Moravy a překonala rekord střelkyně Svobodové ve střelbě na 50 metrů z roku 1936. Její klubový kolega Václav Karola (1920-1973), též častý držitel titulu mistra Prahy, ale i titulu mistra republiky, dokonce v letech 1946-1950 reprezentoval poválečné Československo na mistrovství světa.

Naše Jitka to tak daleko nedotáhla, možná i proto, že se vdala a začaly ji rodinné starosti. Přesto o lukostřelbě často vyprávěla a nám jako malým klukům na dovolenou nakoupila luky a šípy a učila nás o prázdninách střílet.

Z jejích občasných vzpomínek jsem vytušil, že patřila mezi trampy a milovníky přírody, sjížděla řeky na kánoi, kajaku či pramici, vzpomínala na staré trampské písně v čele s trampskou hymnou - Vlajka vzhůru letí. Mnohé písničky z LP Ztracenka si zpívá, které jsem ji pouštěl, když u nás byla na návštěvě, znala nazpaměť a jitřily její vzpomínky na její mladý život. Také ráda chodila na výlety, s ruksakem po českých kopcích či slovenských Tatrách, v zimě lyžovala a těžce nesla, když ji za války Němci zabavily lyže pro Wehrmacht. Vzpomínky mám jistě krapet zidealizované, ale i tak musím přiznat, že jsme měli babičku Jitku hodně rádi a ona nás a že jsme s ní i s dědou zažili pár krásných týdnů během letních prázdnin na různých rekreacích (chata Lucký, Mariánská, Polubný, Talmberk...), a zejména pak na statku ve Smilovicích poblíž Ratají nad Sázavou, který nám k sezónní rekreaci poskytli dědovi příbuzní. 

Jitky zaměstnání, rodina a dcera Jana

Jitka pracovala jako instrumentářka a zubní sestra. V dubnu 1948 se provdala za Ing. Františka Matějíčka, v květnu 1950 se jim narodil jediný potomek - moje máma Jana Matějíčková (1950-2012), o níž se více dočtete v kapitole MATĚJÍČKOVI. 

Jitka Matějíčková s dceruškou Janou, mojí mámou, v létě roku 1950; Jana Matějíčková na pouti  

Tři podobenky naší babičky Jitky Matějíčkové rozené Brantlové; Jitka s dcerou Janou Matějíčkovou provdanou Inquortovou, mojí mámou 

Prarodiče po svatbě bydleli v Praze na Vyšehradě v Lumírově ulici. Asi 5 let po úmrtí svého manžela Františka Matějíčka (1911-1983) se babička Jitka přestěhovala z jejich vyšehradského bytu 2+1 IV. kategorie v Lumírově ulici do panelákového bytu 1+kk I. kategorie na sídlišti Jižní Město (Schulhoffova čp. 859). Vymyšleno to bylo tak, aby už nemusela ve svém věku šplhat čtyři poschodí bez výtahu. V paneláku sice bydlela pohodlněji v přízemí, ale myslím, že na Vyšehradě, nebýt těch schodů, jí bylo líp, byla tam víc doma a byla tam šťastnější. Starý vyšehradský byt se starým zařízením a nábytkem ve starém domě měl pro nás nezapomenutelné kouzlo a atmosféru. Dodnes se mi občas ve spaní zdá, že jsem u babičky a dědy na Vyšehradě, v pokojích a v kuchyni s vysokými stropy, na záchodě s výhledem do světlíku, s malým balkónkem s výhledem na vyšehradské hradby. Babičku jsem navštěvoval, když jsem jezdil na hodiny klavíru k jednomu učiteli na Jižním Městě. Bylo to během mého prváku a druháku na gymplu. Byla u nás i často na Barrandově o víkendech a samozřejmě na všechny svátky a oslavy. Jitka se dožila pádu režimu v listopadu 1989, rozdělení Československa po roce 1993, zemřela 30. května 1995 v Thomayerově nemocnici v Krči. Dožila se svatby bratrovy i mojí a narození mého syna, takže byla krátce i šťastnou prababičkou. 

Hanel, Žižka, Šitek, Balzer, Werner, Richter, Scharm a Kopecký, Šlejmar, Votava, Vytiska, Listopad, Filek, Novák, Nováček - širší rodina mých předků ze strany mých praprarodičů Brantlových

Můj pradědeček Ladislav Brantl (*1881) měl ze strany svého otce, kromě již zmíněného prapradědy Cölestina Brantla (*asi 1763), justiciáře žamberského panství, také prapradědu Hanela, pradědu Žižku, prapradědu Šitka, a ze strany matky pak pradědu Balzera, prapradědu Wernera, Richtera a Scharma. Většina těchto příjmení jsou německá a tyto rodiny patří do pohraniční oblasti dnešní České republiky, ve které od středověku až do roku 1945 převažovalo německé osídlení. Týká se to jak rodin z otcovy strany kolem České Lípy v podhůří Lužických hor a kolem Chomutova (německy Komotau), tak rodin ze strany matky u Dvora Králového v Podkrkonoší. 

Z rodiny Hanelovy pocházela první manželka inženýra Karla Brantla (1801-1871) Amálie Terezie Johana Hanelová (1804 -1831). Amálie se narodila v Novém Boru coby dcera Josefa Hanela/Hänela (*1759), kupce a obchodníka (v matrice německy Kaufmann, Handelsmann) v Novém Boru, který byl synem Josefa Hanela/Hänela staršího, jenž byl sklářským kupcem (německy Glasshandler) původem ze Skalice u České Lípy a Alžběty Janke/Jancke, rovněž z rodiny spojené se sklářským průmyslem a obchodem ve Skalici. Žižkovi a Šitkovi pocházeli z Lobečku, Balzerovi z Prorub, Richterovi z Kohoutova, Scharmovi z Pilníkova u Trutnova.

Moje prababička Anna Kopecká (1885-1950), druhá manželka ovdovělého Ladislava Brantla (*1881), se kterou se seznámil díky manželovi své mladší sestry Emílie, měla z otcovy strany prapradědu Kopeckého, prapradědu Šlejmara, Votavu, Vytisku a z dohledatelných předků ze strany matky pak prapradědu Listopada, Filka, Nováka a Nováčka.

Kopečtí pocházejí z rozvětveného mlynářského rodu při Malé Černé a Malém Ježovu, Anny otec Jan Kopecký odešel coby mlynářský mistr do Mladé Vožice, Šlejmarovi měli grunt ve Stojslavicích, Votavovi v Bratřicích, Vytiskovi hospodařili v Moravči a poté v Mezilesí, Listopadovi si předávali koželužské řemeslo v Mladé Vožici, Filek byl v témže městě pekařem, Novákovi měli šenk v Řemíčově a Nováčkovi chalupničili v Noskově.

Většina z těchto obcí leží severovýchodním směrem od jihočeského města Tábor v Jihočeském kraji, Bratřice a Mezilesí pak severozápadně od města Pelhřimova v kraji Vysočina.

Kopečtí patřili minimálně 250 let ke starému mlynářskému rodu, tudíž nebylo v souvislosti s charakterem tohoto stěhovavého povolání zcela jednoduché vystopovat jejich kořeny a pohyb po jednotlivých místech, respektive mlýnech. Po pečlivém studiu matrik a dalších dohledatelných zdrojů se mi poměrně rozvětvený mlynářský rod Kopeckých podařilo rozklíčovat a zúžit natolik, že mám nakonec jasnou představu o osudech oné části mlynářské rodiny, jež tvoří naši přímou rodovou linii. 

Copyright (c) René Inquort