INGVORTOVI

Příjmení a jeho varianty

Rod Inquortů je v matrikách nejdále dohledatelný v městečku Klomín (dnes zvaný Chlumín). Nejprve je ovšem potřeba předeslat, že se podoba našeho příjmení v průběhu staletí proměňovala. Právě v nejstarších matrikách (od konce 17. století) se objevuje v podobě Ingvort, psané někdy také jako Ingwort či Inguort, v mnohem mladších matrikách, zřejmě pod vlivem latiny, začali někteří faráři jméno zapisovat v podobě Inquort, Inquart (ovšem i Inqvort, Inqvart; někdy q bylo dokonce psané jako kv apod.).  

V podobě Inquort zůstalo příjmení v naší rodině, přestože ještě náš pradědeček a někteří jeho sourozenci (celkem jich měl asi devět) byli křtěni jako Ingvortovi a stejně tak i sourozenci našeho dědy Josefa. 

Nejstarší v matrikách dohledaná podoba našeho jména, tedy podoba původní, je Ingvort a naším nejstarším doložitelným předkem a zároveň jakýmsi pomyslným praotcem všech Inquortů, Ingvortů či Inguortů je Jiřík Ingvort (asi 1677-3.10. 1746), krejčí v Klomíně v čp. 19. 

Klomín (dnes Chlumín) a pravděpodobný původ nezvyklého příjmení

Poloha obce Klomín (dnes s názvem Chlumín) a skutečnost, že jméno Ingvart i Ingvort jsou severského původu, viz např. https://www.nordicnames.de/wiki/Ingvart, napomáhá mé velmi pravděpodobné, přestože zatím nedoložitelné hypotéze, že se v případě našeho nejstaršího předka (v tomto případě zřejmě Jiříkova otce či děda) mohlo jednat o zde usazeného švédského vojáka. Po neúspěšném dobývání Prahy se totiž Švédové opevnili na třech strategických místech - ve městech Litoměřice, Mělník a Brandýs nad Labem. Výraznou úlohu tu sehrála linie vytvořená řekou Labem, která tvořila přirozenou fyzicko-geografickou hranici. Prostí Švédové neměli ve velké většině až do cca roku 1880 příjmení, ale děti přijímaly otcovo jméno ke svému. Tak např. syn Anderse se jmenoval Andersson, syn Larsona Larsson atd. Dcerám se pak k otcovu jménu přidávalo dotter (dcera). Na Islandu se tento systém používá doposud. Náš předek se tedy mohl jmenovat Ingvart či Ingvort a takové mu tedy pravděpodobně zůstalo i v Čechách příjmení. Znovu ještě opakuji a podtrhuji - dodnes zejména v Dánsku, ale i ve Švédsku se používá jako "křestní jméno" jméno Ingvort. Klomín, kde se zřejmě narodil a zcela prokazatelně od roku 1707 s rodinou žil Jiřík Ingvort, leží poblíž Mělníka. Také Jiříkův pravděpodobný mladší bratr Václav, zapisovaný v matrikách ve variantách Ingvart, Inqvart, Inquart i Inquort, žil poblíž - byl primátorem a později také městským písařem v Roudnici nad Labem (asi 1688-4.7.1756). Roudnice nad Labem leží přesně uprostřed mezi zmíněnými Litoměřicemi a Mělníkem. Václavovým otcem, a tedy dle mého soudu i otcem Jiříkovým (našeho přímého předka), byl podle Václavovy roudnické oddací matriky nebožtík Jan Ingvart z Klomína. Domnívám se, že se oba bratři (náš starší Jiřík i mladší Václav) narodili v Klomíně, přestože to není možné pro absenci klomínských matrik před rokem 1707 doložit. Na základě klomínské matriky zemřelých soudím, že jejich mladší sestrou byla jistá Eva, jež zemřela v Klomíně 18.8.1710; v matrice je tento zápis - Pohřbena jest při chrámu Páně sv. Máří Magdaleny v Klomíně Eva vlastní dcera pozůstalá po nebožtíkovi Janovi Ingv(w)artovi někdejším sousedovi klomínským stáří 20 let. 

18 Augusti - Pohřbena jest při chrámu Páně sv. Máří Magdaleny v Klomíně Eva vlastní dcera pozůstalá po nebožtíkovi Janovi Ingv(w)artovi někdejším sousedovi klomínským stáří 20 let (zápis v chlumínské knize zemřelých z roku 1710).

Dnešní obec Chlumín (dříve zvaná Klomín) leží v úrodné polabské nížině při silnici z Neratovic do Kralup nad Vltavou, asi 7 kilometrů vzdušnou čarou od Mělníka a 14 kilometrů od hranic hlavního města Prahy. Obec, jež budu již od této chvíle nazývat novějším pojmenováním - Chlumín, byla kdysi významným městečkem s trhovým a hrdelním právem, s tvrzí a od počátku 17. století se zámečkem, který vznikl na místě původní středověké tvrze a hospodářského dvora. Katastrofu pro městečko znamenala třicetiletá válka, během níž více než jedna polovina domů lehla popelem. Trvalo dlouho, než se Chlumín opět uspořádal do obce a pusté domy se začaly znovu obydlovat. Situace se začala zlepšovat až roku 1675, kdy městečko kupuje rod Údrčských z Údrče. V roce 1707 se za jejich držení Chlumín stává opět městečkem a od tohoto roku se také jeho obyvatelé pečlivě evidují ve zdejší farnosti v nejstarších chlumínských matričních knihách. Údrčtí dali zdejšímu zámku novou barokní podobu a zámecký dvůr pak vlastnili a městečko spravovali až do roku 1726, kdy jej Karel Evžen Údrčský prodává Anně Marii Františce Terezii, princezně Sasko-Lauenburské, hraběnce z Neuburgu a velkovévodkyni Toskánské (1672-1741). Také s jejím jménem je spojena prosperita místa a zejména pak obnova dominantních staveb obce. V roce 1728 darovala její výsost obci morový sloup, který dosud stojí na návsi. Roku 1732 nechala přestavět do barokní podoby válkami poničený chlumínský kostel sv. Máří Magdalény. Jednolodní náročně řešená stavba s věží v západním průčelí byla jako jeden z největších kostelů v okolí kostelem děkanátu Chlumínského v župě Meziříčské, která se nacházela mezi Vltavou a Labem až k soutoku obou řek u Mělníka. K uvedenému děkanátu náleželo 19 far, a to: Chlumín, Obříství, Libiš, Semilkovice, Kojetice, Lobkovice, Hostín, Veltrusy, Odolená Voda, Chvatěruby, Chabry, Zdiby, Bojnice, Velká Ves, Klecany, Bohomilice, Bukol, Doničky a filiální kostel Zálezlice. V roce 1751 dědičné statky získal po zemřelé velkovévodkyni Toskánské vévoda Bavorský, od kterého v roce 1763 za 140.000 zlatých koupil Chlumín Rudolf, hrabě z Chotkova a Vojnína a majitel nedalekého zámku ve Veltrusech. Získané městečko připojil k nově zřízenému majorátnímu (fideikommis, rodinné svěřenství) panství Jeviněves, které zahrnovalo Jeviněves, Ouholice, Všestudy, Dušníky, Vojkovice, Kozomín a Chlumín. Chotkové byli v Chlumíně vrchností až do konce patrimoniální (vrchnostenské) správy, kterou nahradila státní správa zřízením okresních soudů a okresních, městských a obecních úřadů v roce 1850. V roce 1802 zřídili Chotkové na rokokově upraveném zámku školu, do níž místní mládež docházela až do začátku 20. století, kdy byla v obci postavena nová školní budova. Do staré školy na zámku zřejmě docházeli také naši přímí předci. Zmínění Údrčtí z Údrče hrají významnou úlohu v naší rodinné historii, neboť bývali coby levans, tedy hlavní kmotři (ti, kteří drželi dítě při křtu v náručí) u křtu Jiříkových dětí. Vzhledem k tomu, že u jiných obyvatel takto Údrčtí v matrikách nevystupují, je zřejmé, že Jiřík se svou chotí patřil tehdy k významným chlumínským měšťanům či zde existovalo nějaké jiné pouto vzájemné přízně. 

Chlumínský zámek na staré pohlednici 

Údrčtí z Údrče (od 16. stol. též Audrcký, případně v německém textu se objevuje podoba Audritzky) jsou starý český vladycký rod, který v 18. století povýšil do stavu říšských svobodných pánů. Šlechtická rodina se nazývala podle Údrče u Bochova. Rozvětvený rod Údrckých nebyl příliš postižen pobělohorskými konfiskacemi a jeho příslušníci v 17. - 18. století vykonávali různé vysoké funkce ve státní správě (jako krajští hejtmani, soudcové, písaři apod.) a ve vojsku jako vysocí důstojníci. 

Rozšíření našeho příjmení

Vzhledem k ojedinělosti našeho příjmení lze s jistotou říci, že všichni Inquorti, Ingvorti, Inguorti, ... i přes různé varianty psaní jména, jsou přímými potomky již výše zmíněného Jiříka Ingvorta. Potomci jeho syna Václava Ingvorta (1722-1783), respektive osoby mojí a bratrovy přímé rodové linie, žili v Chlumíně až do poloviny 19. století, odkud přešli nejprve do Byškovic, pak do Obříství a nakonec do Libiše, kde se také narodil můj dědeček Josef Inquort (1919-1981). Odhaduji, že celkem je v České republice k roku 2018 něco málo nad 60 nositelů našeho příjmení, ať už v podobě Inquort, Ingvort či Inguort. 

Strýc mého dědy Josefa - Antonín Ingvort (1888-1949) odešel z Byškovic zřejmě v rámci vojenské služby či za prací do Ponědrážky a stojí u zastoupení rodin Ingvortů v jižních Čechách kolem Třeboně. Oženil se zde roku 1919 s Annou Korbelovou. Zůstala po něm rodina Ingvortů, ale také Hejnových, Mazancových, Bendových a Záhorových. Dva z bratrů mého dědy (Karel a Antonín) odešli na Mostecko a přivedli tak Ingvorty do severočeské oblasti (Most, Litvínov, Ústí nad Labem). Další moji příbuzní, ve variantě příjmení Inguort, žijí stále v oblasti, kde se můj dědeček narodil, tedy na Mělnicku. To jsou zhruba hlavní oblasti našich současných příbuzných, ke kterým mám díky vlastnímu pátrání, ale také díky velké pomoci Ivana Jeřábka (*1943), bratrance mého táty, syna Marty Ingvortové (*1911), starší sestry mého dědy Josefa Ingvorta, částečné povědomí o jejich dalších osudech. 

Náš nejstarší společný předek Jiřík Ingvort a jeho rodina

Ale pojďme ještě jednou hezky po pořádku a hlavně od počátku. Jiřík Ingvort se narodil asi roku 1677. Jeho pravděpodobným otcem je chlumínský Jan Ingvo(a)rt, mladšími sourozenci pak Václav (*asi 1688) a Eva (*asi 1690). Rok Jiříkova narození odvozuji od věku, který je uveden v jeho zápisu v knize zemřelých - zemřel v Chlumíně 3.10. 1746 a je zde uveden věk při úmrtí - 69 let. 

3. Octobris Sepultus est apud Ecclesiam Klominensem Georgius Ingvort Sartor Clominensis omnibus Sacramentis provisus, 69.

3. října (1746) pohřben jest při chrámu klomínském Jiřík Ingvort krejčí klomínský všemi svátostmi zaopatřen, 69 let. 

Jiříkovou chotí byla jistá Dorothea, která se narodila nejspíše v roce 1688 a zemřela 19.11. 1748 (v úmrtní matrice je uveden věk - 60 let). V Jiříkově krejčovské domácnosti se v rozmezí let 1708-1731 narodilo třináct potomků, respektive tolik potomků se mi podařilo vyhledat v nejstarší matriční knize, která byla pro město založena v roce 1707. Není vyloučeno, že se některý potomek narodil ještě před tímto rokem, ale to již bohužel asi nijak nezjistíme - nejsou k tomu žádné prameny. Z těchto třinácti dětí bylo deset dcer a tři synové a nikdo z nich kupodivu nezemřel v dětském věku, čímž snad Ingvortovi značně posílili počet jinak dosti zdecimovaného obyvatelstva po krušných válkách a morových epidemiích, které je zpravidla doprovázely. Děti se jmenovaly - Anna Magdalena (*1708), Dorota Kateřina (*1709), Kateřina (*1710), Dorota (*1712), Johana Vendelína Josefka (*1714), Marie Magdalena (*1716), Josef Václav František Ferdinand (1718-1756), Jan Jiří Václav Josef (1720-1756), Václav (1722-1783), Magdalena Ludmila Veronika (*1725), Veronika Anna Alžběta (*1727), Ludmila Barbora (*1728) a Eva Alžběta Anna (*1731). Z hlediska založení přímé rodinné větve, jejíž ratolestí jsem také já a můj bratr Jiří, je pro nás nejdůležitější jejich již zmíněný nejmladší syn Václav Ingvort (1722-1783), nicméně i jejich prvorozený syn má svou nepřehlédnutelnou historickou stopu. Pojďme se nejprve podívat na tohoto prvního potomka. 

Zápis křtu 1.5.1718 - v Chramie Panie Klominskym pokržtieny syn gmenem Jozeph Waczlaw Frantissek Ferdynandt, otecz Jirži Ingworth, materž Dorota, levans Urozeny a Stateczny Rytierž Pan Jozeph Audryczsky z Audricze...

Jiříkův prvorozený syn Josef Ingvort

Narodil se v roce 1718 jako první chlapec po sérii šesti dívek. Jmenoval se celým jménem Josef Václav František Ferdinand (1718-1756; u křtu zapsán jako Ingworth) a jeho hlavním kmotrem byl Urozený a Statečný Rytíř Pan Audrcký z Audrče, Pán na Klomíně, císařský a královský rada zemského soudu, hejtman kouřimského kraje a držitel zdejšího zámku, který ostatně stál i jako hlavní kmotr také u obou jeho mladších bratrů, zatímco u jejich dříve narozených sester figurovala jako levans (hlavní kmotr) urozená zámecká Paní. 

Ještě jedna hypotéza k původu příjmení

Zastavme se ovšem na chvíli u podoby jeho příjmení zapsaného v matriční knize narození. Rodné příjmení je zde farářem Kašparem Jakubem Douchou stejně jako dříve u jeho starší sestry Marie Magdaleny (*1716) psáno v podobě - Ingworth, přičemž ten samý farář u dalších dvou dětí píše již jen Ingwort (tedy bez h na konci) a u dětí před Marií Magdalenou je také jen Ingv(w)ort. Další duchovní správce - páter Václav Antonín Vacek, který nastoupil po Douchovi, píše pak náhle příjmení v podobě Inquort (zde je poprvé ona latinou upravená podoba našeho příjmení), přičemž v další generaci se matrikáři opět vrací k psaní Ingvort - taková trochu pisatelská tvořivost. V této souvislosti se ovšem hlásí o slovo ještě další hypotéza k původu našeho nejstaršího předka Jiříka, hypotéza, kterou oblibuje bratranec našeho táty Ivan Jeřábek, přestože jsem mu vyložil svůj pohled v podobě švédského/dánského jména. Ivan mě upozornil na skutečnost, kterou ovšem již také více jak 10 let znám, že ve východní Anglii v hrabství Norfolk leží vesnička zvaná Ingworth. Podle jeho teorie není nemožné, že se v rámci třicetileté války či nějaké jiné vojenské akce dostal do našich končin člověk, který pocházel právě z této vesničky, a proto mu podle tehdejšího zvyku dali našinci příjmení Ingworth. Ivan má sice pravdu, že do bojů byli tehdy zapojeni žoldáci ze všech možných koutů, tedy dost možná i z anglického venkova, ale mít jako hlavní oporu pro tuto hypotézu to, že jeden farář po určitou dobu psal naše příjmení ve shodě s názvem uvedené anglické vesnice, mi připadá slabé a méně pravděpodobné. Já osobně se přikláním ke své výše uvedené hypotéze, že se jednalo o osobu, která zde zůstala v rámci švédského ležení na linii měst Litoměřice, Mělník a Brandýs nad Labem.

Josef Ingvort (též Ingvart i Inkwart) a jeho dvojí manželství a potomci

Tento zkráceně Josef Ingvort byl stejně jako jeho otec krejčím a v roce 1742 se ve svých čtyřiadvaceti letech oženil s o 16 let starší Ludmilou Barborou Hladkou (1702-1746), sestrou tehdejšího chlumínského faráře Karla Ignáce Hladkého. Otcem nevěsty a pana faráře Hladkého byl kutnohorský měšťan Bernard Hladký. Farář Hladký zřejmě se sestrou přišel na chlumínskou faru v roce 1737, neboť před tím působil jako vůbec první duchovní správce ve Svárově u Unhoště, kde se již zmíněná velkovévodkyně Toskánská přičinila ke zřízení samostatné farnosti. Je dosti možné, že stála i v pozadí jeho přeložení do uvolněné farnosti chlumínské. Ludmila byla dcerou svobodného měšťana, nebyla tedy osobou poddanou, také Josef byl měšťanem obce chlumínské. Ludmila Barbora Josefovi porodila dva syny - Jana Antonína (*1744) a Karla Václava (*1745), načež na podzim roku 1746 umírá. Zaopatřil ji a na její poslední pouť vyprovodil její bratr, chlumínský farář, který k zápisu v úmrtní matrice připisuje: sepulta est D. Ludmilla uxor D. Josephi Ingvort Sartoris in Klomin Soror mea delecta (pochována jest Paní Ludmila, choť Pana Josefa Ingvorta, krejčího v Klomíně, sestra moje milovaná). 

Ovdovělý chlumínský krejčí Josef Ingvort se po osmi letech v květnu 1754 znovu žení, ale to již jako šestatřicetiletý hostinský, krčmář a krejčí v sousedních Kozárovicích. Bere si za ženu Annu Alžbětu, vdovu po panu Janovi Kyzlíkovi (1713-1754), psaném též jinde jako Kysling, Kyzlink, Kyzlik či Kizlik. Jeho nevěsta byla zřejmě zámožná a vysoce společensky postavená, neboť její zemřelý muž Jan Kyzlík byl synem Ferdinanda Kyzlíka, svobodného mana v Dušníkách nad Vltavou a i sám Jan je v matrice zemřelých označen jako libertinus, tedy jakožto svobodná osoba, k nimž manové příslušeli, a dále je psán také jako foeudatarius supremi purgraviatus ex Pago Duschnick prope Veprzkam persona utrinque libera - tedy jako man nejvyššího purkrabství ze vsi Dušníky poblíž Vepřeku, osoba svobodná. Na soudobých mapách jsou Dušníky zaznamenány jako Daleké Dušníky, a to mnohem silnějším písmem než okolní vsi i městečka, samozřejmě včetně Kralup nad Vltavou, což svědčí o jejich tehdejším významu. Manský dvůr (královský majetek připadající Koruně české) se nacházel na místě dnešního statku čp. 12. Podle berní ruly z roku 1654 tvořil jeden ze dvou dílů vsi Dušníky nad Vltavou. Vystřídaly se zde rody Sukoradských, Kyzlíků, Duchoslavů a Pokorných. Místo jsem navštívil na jaře 2018 a musím potvrdit, že tento statek má dodnes jisté rysy velkého hospodářského dvora, vlastně jakési manské tvrze. Vdova Alžběta se za svobodna jmenovala Besserová a ze zápisu z jejího sňatku s Janem Kyzlíkem v roce 1748 víme, že pocházela z veltruského Ostrova (ex Insula), tedy z místa, kde stojí lovecký zámeček hraběcího rodu Chotků (u tohoto prvního sňatku je psána jako Anna Alžběta Besserová). V éře vrcholného baroka zde byl v letech 1706-1712 vybudován zámecký areál, doplněný tehdy módní barokní zahradou. Zámek Veltrusy byl postaven uprostřed lužních lesů, které obklopovala ze všech stran Vltava, na místě zvaném Ostrov (Insula). Ke sňatku vdovce Josefa Ingvorta s vdovou Alžbětou je učiněn zápis jak v matrice farnosti Chlumín, odkud ženich pocházel, tak i v příslušné matrice nevěsty - ve farnosti Vepřek. 

Zápis sňatku Josefa Ingvorta s Alžbětou Kyzlíkovou rozenou Besserovou (7.5.1754)

Výše zápis sňatku v matrice chlumínské - Honestus Viduus D. Joseph Ingvart Caupo et Sartor ex Kozarovicz Cum Honesta Vidua Elisabetha Superstite Vidua post †D. Joannem Kysling foeudatarium supremi purgraviatus ex Pago Duschnick prope Veprzkam persona utrinque libera (Ctihodný vdovec Pan Josef Ingvort hostinksý a krejčí z Kozárovic se ctihodnou vdovou Alžbětou pozůstalou vdovou po Pana Janovi Kyslingovi manovi nejvyššího purkrabství ze vsi Dušníky)

Níže zápis téhož sňatku v matrice vepřekovské - Josephus Inkwart Viduus Caupo in pago Kozarowicz cum honesta Vidua Elisabetha Superstite p def: Joannem Kizlik Libertinu in Duschnik ambo Liberi (Josef Inkwart, vdovec, hostinský ve vsi Kozárovice se ctihodnou vdovou Alžbětou, pozůstalou po zesnulém Janovi Kyzlíkovi ze svobodství v Dušníkách, oba svobodní)

Zatímco v Chlumíně byl Josef znám, a je tudíž zde zapsán jako Josef Ingvart, ve vepřekovské matrice je uveden coby Inkwart a podobně v chlumínské matrice je uvedeno příjmení vdovy Kysling a v domácí vepřekovské jako Kizlik. Z oddací matriky se dovídáme, že obě ovdovělé osoby nepatří k lidem poddaným, ale jsou obě svobodné - ambo liberi. Tuto skutečnost podtrhuje i osoba svědka, jímž je Pan Václav Perwolf, syn Jana Tobiáše Perwolfa, královského mana z Kozárovic (foeudatarius regius ex Kozarovitz), přičemž tento Perwolf byl také hlavním kmotrem Josefova staršího syna z předešlého manželství s Ludmilou Hladkou; u mladšího syna byla později kmotrou ovdovělá Perwolfova choť Anna. Perwolfové, se kterými se ještě několikrát v naší historii setkáme, jsou v podobě jména - Beerwolf uvedeni také v Soupisu svobodníků (1654) coby Manové Litoměřického kraje k panství Mělnickému příslušející. Každopádně Josef Ingvort se prvním i druhým sňatkem dostal do zřejmě výše společensky postavené pozice, než kdyby zůstal jen při otcově krejčovské živnosti v Chlumíně. Otázkou je, zda k tomu neměl pootevřené dveře již právě ze strany svého otce či děda, neboť mi na základě indicií z matrik připadá (Údrčtí z Údrče, majitelé zámku a chlumínského panství, jsou hlavními kmotry u křtu jeho potomků) a též v souvislosti s tím, že velmi pravděpodobný bratr Jiříka Ingvorta - Václav Ingvort (1688-1756) působil jako primátor a městský písař Roudnice nad Labem (Údrčtí byli rovněž ve vysokých úřadech zdejšího kraje), že Ingvortovi měli se zdejšími Pány zvláštní vztahy. Popustím-li trochu uzdu své představivosti (což by se líbilo našemu otci, jenž rád směle fabuloval), dokážu si představit, že se Ingvorti usadili v Chlumíně v souvislosti s tím, že roku 1675 zakoupili zámek a převzali správu panství právě Údrčtí z Údrče (Jan Ivan Antonín Údrcký z Údrče (†1678), který býval hejtmanem kraje kouřimského a soudcem zemským a po něm Václav Antonín a Karel Evžen). Patřili Ingvorti k nějakému jejich služebnému doprovodu, byl například Jiřík jejich krejčím? Těžko říci, neboť se nelze opřít o žádný průkazný archivní materiál, který by tuto myšlenku podpořil a dost možná, že se tuto historii nepodaří odhalit nikdy. Od věci není ani nové Josefovo povolání - poprvé se ženil s Ludmilou Hladkou jako krejčí v Chlumíně, při druhé svatbě s Alžbětou Besserovou je již zapsán jako hostinský, krčmář (caupo) a krejčí (sartor) v Kozárovicích a jeho svědkem při této svatbě je sám držitel královského manství v Kozárovicích Perwolf (Perwolfové byli také kmotry obou jeho synů). Osoba hostinského, krčmáře a jeho živnost byla ekonomicky úzce provázána s vrchností, s držitelem daného statku. Vrchnost ve svém hospodaření využívala práva jakéhosi předepsaného odkupu produkce ze svých dvorů, pivovarů a palíren. Nucený odkup, zejména produkce vrchnostenských pivovarů, byl jedním z hlavních pilířů vrchnostenských příjmů. Vrchnost často určovala kvóty pro jednotlivá zboží, které museli vesničané poddaní jejich panství, odkoupit. Odebírání vrchnostenského piva předepisovaly poddanské řády. Výčep piva se často týkal rychtářů, kteří provozovali výsadní rychty aneb krčmy, či nájemních i zakoupených krčmářů provozujících hospody aneb šenkovní chalupy. Josef nebyl v Kozárovicích z rodiny Ingvortů sám, usadil se zde také jeho o dva roky mladší bratr Jan Jiří Václav Josef Ingvort (1720-1756), jenž zde provozoval kovářské řemeslo, pro které se na manském dvoře perwolfském našlo jistě práce dost. Co se týká Alžběty Ingvortové, dříve Kyzlíkové, rozené Besserové, není nám známo, kdy a kde se narodila. Neznáme bohužel z oddacích matrik ani její přibližný věk v okamžiku její první či druhé veselky. Je dost možné, že patřila k rodině, která patřila ke služebnému či hospodářskému zázemí veltruského zámku. Zřejmě byla výše společensky situovaná než venkovská poddaná osoba a jako taková se také poprvé provdala za držitele svobodného královského manství v Dušníkách - Pana Kyzlíka. 

Zámek Veltrusy na kolorovaném leptu z roku 1804 a pohled z ptačí perspektivy na zámek a jeho přilehlé hospodářské budovy

Zámek Veltrusy a jeho propojení s Dušníky, Chlumínem a Velvary

Neodpustím si ještě nastínit jistou propojenost veltruského zámku, odkud pocházela Alžběta Besserová, s Dušníky při Vepřeku, tedy svobodným královským manstvím jejího prvního muže, s Chlumínem, rodištěm jejího druhého muže Josefa Ingvorta, ale konečně i s Velvary, odkud pocházela manželka Josefova nejmladšího bratra (mého 6xpradědy) Václava Ingvorta (1722-1783), totiž paní Ludmila Koželuhová (1734-1774) (moje 6xprababička), sestřenice slavných muzikantů Koželuhů, jak si ještě upřesníme později. Tato čtyři místa totiž propojuje mimo jiné hudba, duchovní i světská. Otakar Špecinger v článku Hudba na zámku Veltrusy píše: ...hudební historie zámku Veltrusy se vyvíjela nikoliv osamoceně, nýbrž v sepětí a prolínání s celkovými hudebními tradicemi dolního Povltaví, které přitom byly nevšedně bohaté. Od 16. století až do 1. poloviny 19. století se staly jejich hlavním centrem Velvary - a vytvořila je činnost nesčetných městských i vesnických kantorů-varhaníků, kteří kromě církevní hudby provozovali samozřejmě se svými odchovanci také světskou muziku. Zřejmě díky tomuto prostředí pak mohli právě odtud vzejít např. velvarští skladatelé Jan Antonín Koželuh a Leopold Koželuh, početný houslařský rod Homolků a další nevšední osobnosti - až po nelahozevského Antonína Dvořáka, nehledě např. na mimořádné množství lidových písní, které mají svůj původ právě ve zdejší krajině. Základními hudebními středisky v dolním Povltaví, jako většinou i jinde, byly tudíž obce s farou, kostelem a školou. K chotkovskému panství náležela tři taková místa. Od samého počátku to byla farní ves Vepřek s lokálií ve Veltrusích, povýšenou teprve kolem poloviny 19. století na farnost - a od roku 1763 přikoupené městečko Chlumín. V těchto místech, na školách i na kůrech pak působili zpravidla vynikající kantoři a varhaníci se svými pomocníky, tady organizovali své kapely a hráli s nimi nejen při lidových zábavách a obyčejích, nýbrž se rozmanitějším způsobem podíleli také na hudebním životě své vrchnosti. Dělo se tak při bohoslužbách a zámeckých koncertech, či během vzácných návštěv, loveckých událostí nebo slavností v proslulém parku. Docházelo k tomu v různých kombinacích a často i za přímé účasti panstva - k uplatnění přicházela jak díla předních (tištěných či opisovaných) skladatelů, tak také místní kantorské skladby. Největší kapelou na veltruském panství byla po dlouhou dobu "muzikantská banda" z Chlumína. Hluboko od 18. století mívala kolem 20 členů většinou přímo z městečka. Spolu se zpěváky se těžko směstnávala na kůru krásného chlumínského kostela, kde však její produkce zřejmě opravdu přitažlivě vyznívaly, neboť Chotkové k významnějším příležitostem často a zřejmě i rádi přijížděli. Opačně - do Veltrus přicházela tato kapela s ohledem na dvojí dosti dlouhou pěší cestu méně často. Při lidových slavnostech se pak občas dělila na dvě až tři skupiny. Největší proslulosti přitom dosáhla za kantorování a řízení Josefa Maličkého, který svůj úřad zastával od roku 1799 do roku 1850, tedy plných 52 let. Údajně si na něho potrpěl právě Jan Rudolf Chotek, který ho zvával jako komorního hráče na veltruský zámek. Nějakou dobu hrál ostatně v této kapele mladý Josef Spitz (1809-1866) ze Zálezlic, později prý učitel Antonína Dvořáka v Nelahozevsi. Kapela z Vepřku, známá od samého počátku veltruského panství, mívala něco přes 10 hráčů. Kolem poloviny 18. století ji vedl kantor Jan Mayer a od roku 1762 do roku 1797 jeho syn a rovněž vepřecký učitel a varhaník Daniel Mayer....Zámek na Ostrově byl ovšem nejen letním, ale i reprezentačním sídlem hrabat Chotků. Spolu s "nádhernou krajinou" si záhy získal a nadlouho udržel zaslouženou pověst neobvykle krásného místa - a to k němu přivádělo četné význačné návštěvníky. Přijíždějí šlechtici, vojáci, učenci či umělci - a známo je i několik panovnických návštěv. Marie Terezie sem zavítala už při své pražské korunovaci v roce 1743 a znovu i s manželem císařem Františkem Lotrinským u příležitosti dnes už plně doloženého prvního evropského vzorkového veletrhu či skutečné průmyslové výstavy roku 1754. Císař František navštívil Veltrusy roku 1804 a roku 1820 - a Ferdinand V. či VI. v roce 1836, všichni vždy s nemalým a skvělým doprovodem. Při těchto příležitostech byla pochopitelně provozována také hudba - u tabule, k tanci nebo při procházkách parkem či ohňostrojích. Obstarávali ji veltruští, vepřečtí a chlumínští lidoví muzikanti. Vždyť jiných tu pro takové účely ani nebylo. Dodnes o tom podávají jednoznačné svědectví zejména materiály veltruského rodinného i hospodářského chotkovského archivu... Ještě mnoho zajímavého by bylo možno říci o hudební historii Veltrus. Vždyť zámek a park navštěvovali také mnozí jiní hudební skladatelé, zejména výkonní umělci. Uveďme alespoň už výše zmíněné velvarské bratrance. Mladší Leopold Koželuh (1747-1818) se těšil pohostinství Chotků ve Veltrusích delší dobu před trvalým odchodem do Vídně. A starší Jan Antonín Koželuh (1738-1814) tu byl hostem Jana Rudolfa Chotka v posledních letech svého života, kdy představoval nejvyšší hudební autoritu v Čechách. Hrabě Jindřich Chotek zase pozval k delšímu pobytu na zámku mimořádně proslavenou sopranistku Kateřinu Kometovou-Podhorskou (1807-1889) a její tetu, kdysi rovněž jedinečnou pěvkyni Teklu Podleskou Batkovou (1764-1852). Také pianistka a skladatelka Kateřina Cibbini (1785- 1858), dcera Leopolda Koželuha, kterou obdivoval Frederyk Chopin, se ve svém pozdějším věku (když působila u pražského dvora excísaře Ferdinanda) těšila z delšího pobytu na veltruském zámku. 

Za zmínku stojí také skutečnost, že Josefova mladšího syna nekřtil chlumínský farář Hladký, strýc dítěte, ale jakýsi Emilianus, benediktinský mnich z Emauz. Josef Ingvort nedlouho po svém druhém sňatku, v březnu roku 1756, umírá a zanechává tak po sobě vdovu Alžbětu a dva nezaopatřené syny ze svého předešlého manželství - dvanáctiletého Jana Antonína a o rok mladšího Karla Václava Ingvorta. Jaké byly další osudy vdovy Alžběty Ingvortové, bohužel zatím nevíme, stejně tak nevíme nic určitého k osudu Josefova mladšího syna Karla Václava. 

Chlumín - rodiště Josefa Ingvorta, Kozárovice - jeho nové působiště, Dušníky - manský statek Josefovy druhé ženy, Veltrusy - místo, odkud Josefova choť pocházela

Josefův syn Jan Ingvort (též Ingvart, Inquart, ...) ve službách Nosticů v Praze

Stopu jeho staršího syna Jana Antonína a jeho nové rodiny bylo ovšem možné dohledat v Praze, a to na Malé Straně u hraběcí rodiny Nosticů. Jan Antonín Ingvort se totiž v dubnu 1769 coby pětadvacetiletý mladý muž oženil v malostranském chrámu Panny Marie pod řetězem s jistou Josefou Bajerovou. V té době zde na Malé Straně byl Jan Antonín sloužícím (poslíčkem) u hraběte Františka Antonína Nostice-Rienecka (1725-1794). 

Zápis sňatku Antonína Josefa Ingvorta s Josefou Bajerovou z 11.4.1769 v chrámu Panny Marie pod řetězem v Praze: Honestus adoloscens Antonius Ingwort Cursor Tit. Comiti de Nosticz et Rhineck cum virtuosa Virgine Josepha Bajerin ambo liberi (Poctivý mládenec Antonín Ingwort, sloužící hraběte Nostice-Rienecka se ctnostnou pannou Josefou Bajerovou, oba svobodní)

Jak se do hraběcích služeb dostal, nám bohužel není známo, lze se jen domnívat, že jako dítě svobodných osob (Josefa Ingvorta, Ludmily Barbory rozené Hladké a potažmo i nevlastní matky Alžběty dříve Kyzlíkové) nebyl připoután k rodnému panství, mohl svobodně odejít jinam, byla mu otevřena cesta k lepšímu vzdělání a mohl tak získat hezké místo ve šlechtických službách. Dost možná za jeho budoucí kariérou stál jeho kmotr a svobodný královský man Perwolf či jeho strýc farář Karel Ignác Hladký. Nelze také vyloučit, že se jeho nevlastní matka znovu provdala za někoho, kdo se takto postaral o jejího vyženěného syna, případně se sama díky svým konexím zasloužila o jeho budoucnost. Malostranské matriky nás informují o jeho celkem sedmi dětech (jedné dceři a šesti synech) narozených v průběhu let 1771-1781. Jejich rodná příjmení se v křestních matrikách objevují ve variantách - Inquart, Inkvart, Engvarth, Enqvart, Inqvart a Ingqvart. Opět se jedná o pěkný doklad toho, kterak si matrikáři nevěděli rady s nezvyklým jménem. Tři děti zemřely ještě jako velmi malé. První čtyři děti byly pokřtěny v kostele sv. Mikuláše, nejmladší v kostele Panny Marie pod řetězem. Rodina bydlela v Praze na Malé Straně nejprve v čp. 380 (dnes Hellichova 458 - původní tři, převážně barokní domy, jež se dostaly do vlastnictví hraběnky Gabriely z Rottenhamu, která je roku 1803 nechala přestavět do jediného domu palácové dispozice, zvaného později Chotkův palác či také dům U Zlatého pelikána) a později v čp. 374 (dnes Nosticova 470 - měšťanský dům, bývalá Wedlingerovská prádelna - dům s vysokou historickou hodnotou je nedílnou součástí původní renesanční a barokní zástavby někdejších hospodářských objektů v okolí Čertovky), čímž se přesunula blíže k sídlu hraběte v malostranském Nosticově paláci. Jan Antonín sloužil hraběti Nosticovi po celý život. Na základě křestních zápisů jeho vnoučat víme, že u Nosticů zastával funkci hospodářského úředníka (účetního, pokladníka) a na sklonku života zřejmě úřadoval také na Nosticově venkovském sídle - na zámku v Měšicích u Pakoměřic. V roce 1767 zde hrabě František Antonín Nostic-Rieneck nechal postavit rokokový zámek a symetricky k jeho ose také hospodářské budovy a dvě ulice s domky pro služebnictvo a několika panskými domy. Zámek sloužil jako administrativní centrum panství a jeho majitelé jej využívali také k letním pobytům. V letech 1779-1785 zde mimo jiné žil a tvořil abbé Josef Dobrovský, který zde vykonával funkci preceptora (domácího učitele) potomků Nosticů. Hrabě Nostic-Rieneck byl také vlastencem, mecenášem a nejvyšším purkrabím pražským a zasloužil se mimo jiné o postavení Stavovského divadla v Praze roku 1781; tehdy neslo název Hraběcí Nosticovo divadlo. Druhé, ale menší Nosticovo divadlo v podobě zahradního pavilónu si hrabě Nostic dal vystavět také na zahradě svého malostranského paláce. Každopádně se Jan Antonín Ingvort pohyboval mezi velmi zajímavými lidmi své doby. 

Osudy Janova syna Václava Inquarta, celního úředníka

Také jeho v pořadí třetí syn učinil celkem slušnou kariéru. Jmenoval se Václav Klement Karel Inquart (*1775). Všimněme si opět odlišného pojetí pro zápis příjmení oproti nejstarším chlumínským matrikám. Do křestní matriky byl v rámci nám již známé lidové tvořivosti zapsán jako Enqvart, v pozdější oddací matrice a u křtu svých potomků vystupuje pak již jako Václav Inquart. Václav byl celkem dvakrát ženat. Poprvé se oženil s Terezií Schwarzovou (*1777), dcerou z pražské staroměstské měšťanské rodiny Jana a Dorothey Schwarzových. V té době byl Václav písařem císařsko-královského celního inspektorátního úřadu v České Lípě. Zde v České Lípě se jim s Terezií narodily dvě děti - Anna (*1803) a Ferdinand (*1805). Manželka ovšem zřejmě v roce 1805 s jedním dítětem umírá, o čemž se dovídáme nepřímo díky archivním materiálům pohraniční obce Petrovice. Petrovice (německy Peterswald) jsou obcí na hranici dnešní České republiky a Německa (hraniční přechod Petrovice-Bahratal). Zde na místním starém hřbitově stával podle pamětníků dlouhý čas velký kamenný pomník z roku 1805, na kterém byla zobrazena matka s dítětem a velká a malá rakev. Na pomníku bylo možné číst nápis - Theresia Inguart geb. Schwarz, geb. 2./3. 1777. Dieses Denkmal der wahren Freundschaft soll ein steter Zeuge der Liebe des Mannes sein. Inguart, k. k. Zolleinnehmer - tedy v překladu - Terezie Inguart rozená Schwarz, narozena 2. 3. 1777. Tento památník skutečného přátelství nechť je věčným svědectvím lidské lásky. Inguart, c. k. celní výběrčí. Bohužel se mi nepodařilo dosud zjistit, kde a jaké dítě (zda Anna či Ferdinand) spolu s Terezií zemřelo, protože zápis úmrtí v matrice pro Českou Lípu není a matrika pro Petrovice pro toto období neexistuje. Jediný doklad o tomto bolestném období Václavovy mladé rodiny je právě jen v podobě zmínky o tomto někdejším kamenném pomníku na petrovickém hřbitově. Co víme ovšem již jistě, je skutečnost, že se Václav zde na hranicích, v Petrovicích, znovu oženil. Stalo se tak v únoru roku 1808 a onou šťastnou a o jedenáct let mladší nevěstou byla Walburga (celým jménem Walburga Cecilia Mauritia) Fingerová (*1786), dcera Jana Václava Fingera, císařsko-rakouského poštmistra v Hradci Králové a někdejšího přednosty petrovické pošty a petrovického rychtáře v letech 1758-1788 (poštu připojil k úřadu dědičného rychtáře). Finger byl velkým pánem, neboť ke zdejšímu poštovnímu úřadu náleželo 52 jiter půdy, 14 poštovních koní, 21 tažných volů, 6 dojných krav, 3 kočáry a další náležitosti. Po něm poštovní úřad převzal jeho syn a Tereziin bratr- rovněž Jan Václav Finger, který jim byl na svatbě za svědka. V roce 2007 sepsala obsáhlou publikaci o historii obce Petrovice paní Ing. Jana Jirásková. Najdeme zde povídání o historii pošty i o poštmistrovi Fingerovi, ale také o návštěvě jistého básníka na sklonku roku 1801, ve které je zmínka o zdejších celnících, k nimž náš Václav Inquart tehdy rovněž patřil - Z návštěvy básníka: Dne 11. prosince roku 1801 se zastavil v Petrovicích na svých cestách básník Johann Gottfried Seume. Ve své sbírce "Procházka po Syrakusách" napsal o svých zážitcích z Petrovic: "... když jsem procházel laskavou výšinou, pod níž tekl potok, tak jsem zažil i sněžení. To zesílilo zejména v horních Petrovicích. Hostinec, který jsem ve vsi navštívil, byl velmi dobrý a útulný. Celníci, kteří pátrají po pašovaném zboží, byli přátelští. Německo-český dialekt, kterým se hovoří v Petrovicích, je poměrně líbivý a zurčí ve slovech a není poloviční a těžký a hrubý jak v hornatém Sasku. Cesta z Petrovic do Ústí je nerovná, ale krásná. (Dále popisuje, jak cenově výhodné je zde jídlo oproti Praze, jaké bylo zařízení hostinského pokoje a hodnotí oblečení a chování děvčete z hostince). Nová rodina ovšem v Petrovicích nezůstala, ale přesídlila v rámci Václavových pracovních povinností do jiné pohraniční obce - do Uhelné. Uhelná (německy Kohlige) se nachází na kopci Vřesový vrch (Heidelberg, 341 m n. m.) přímo na dnešních hranicích s Polskem, asi 4 km na východ od Hrádku nad Nisou. Uhelná byla založena roku 1711 jako tábor pro uhlíře, kteří vyráběli dřevěné uhlí. Na hranicích byla od roku 1788 zřízena také celnice. Zde se v čp. 16 v letech 1809-1912 narodily jejich první tři děti, z nichž ovšem první dvě zemřely ještě v kojeneckém věku. U jejich křtu je Václav zapsán jako císařsko-rakouský celní výběrčí v Uhelné. Poté se rodina opět přestěhovala, tentokrát do Václavova původního působiště - do České Lípy. Zde se Václavovi a Walburze v období let 1816-1826, v budově českolipského celního úřadu čp. 214 (německy Bankalgebäude), narodilo dalších šest dětí, z nichž tři opět brzy po narození umírají. Z doby Václavova působení v celním úřadě v České Lípě se zachoval obraz, který je zřejmě jeho vlastním portrétem. Na portrét mě upozornil genealog Tomáš Kitlar, který mi ovšem neprozradil, kdo je jeho současným vlastníkem. 

Portrét Václava Inquarta, celního inspektora v České Lípě. Vlastníkem obrazu je neznámá osoba, jež je v kontaktu s genealogem Tomášem Kitlarem.

Václavův syn Johann Heinrich Ritter von Inquart, jeho kariéra a rytířský titul

V otcově kariéře zajištěného státního úředníka úspěšně pokračoval i Václavův nejstarší syn Jan Jindřich, respektive v německé podobě jména - Johann Heinrich Inquart (1816-1896). Stal se vysokým finančním zemským úředníkem, císařsko-královským dvorním radou, a když odcházel na sklonku roku 1880 v Brně jako osobní rada a zemský finanční ředitel do výslužby, byl dokonce za své zásluhy na základě Císařského rakouského rytířského řádu Leopoldova (německy Österreichisch-Kaiserlicher Leopold-Orden) povýšen do šlechtického stavu jako Johann Heinrich Ritter von Inquart. V roce 1846 se v Praze u sv. Tomáše oženil s Marií Lettany (asi 1817-1851; zemřela ve Vídni), se kterou měl zřejmě jen jediného potomka - dceru Annu Inquartovou (*1847), narozenou ve Vídni. Asi od roku 1868 coby vdovec a pensiovaný finanční zemský ředitel žil až do konce života v Brně, kde také 11. listopadu 1896 ve věku osmdesáti let zemřel. Jeho starší sestra Maria Antonia Barbara Inquartová (*1812) se v roce 1834 provdala za jistého Johanna Christopha Seysse, přičemž jeden z jejich potomků - syn Emil Seyss (1841-1920), učitel latiny, řečtiny a němčiny v Jihlavě a Olomouci a poté ředitel německého státního gymnázia v Olomouci, připojil později ke svému příjmení rodné příjmení své matky (respektive příjmení svého výše zmíněného nobilitovaného strýce Johanna Heinricha von Inquarta), čímž pro jeho potomky vzniklo příjmení Seyss-Inquart. 

Příbuzenství s nacistou Arthurem Seyss-Inquartem přes Václavovu dceru Marii

Jedním z Emilových synů byl pak neblaze proslulý Arthur Seyss-Inquart (1892-1946), nacista, rakouský spolkový kancléř a později říšský místodržící obsazeného Rakouska a komisař Říšského komisariátu Nizozemsko, který byl po skončení války souzen norimberským soudním tribunálem. Za válečné zločiny byl odsouzen k trestu smrti oběšením. Poprava byla vykonána 16. října 1946. Příjmení se udrželo v rodině Arthurova syna Richarda (*1921) a jeho syna Helmuta Seyss-Inquarta (*1956) žijícího v rakouské obci Bürmoos, která se nachází asi 25 km severně od Salzburgu. 

Příbuzenství s Randym Shoenbergem přes Václavova syna Gustava

Ještě na doplnění k této rodinné větvi - Nejmladší bratr Jana Jindřicha, respektive Johanna Heinricha Ritter von Inquarta - Gustav Adolf Wenzel Karl Inquart (*1826) rovněž učinil hezkou kariéru - pracoval na vysokém úřadě, stal se místodržitelským sekretářem (Staathalterei Sekretär). Jeden z jeho praprapravnuků - pan Randy (Eric Randol) Schoenberg (*1966) se rovněž zabývá genealogií a má tak zpracovaný genealogický strom své rodiny, který pochopitelně sahá až k našemu společnému předkovi chlumínskému Jiříkovi Ingvortovi, k čemuž jsem byl také svými výsledky v pátrání nápomocen. Randy je právníkem a také bývalým prezidentem muzea holokaustu v Los Angeles (2005-2015) a odborníkem přes česko-židovskou a rakousko-židovskou genealogii, neboť někteří z jeho předků jsou židovského původu, a to z Čech, Moravy, Rakouska, Slovenska a Maďarska. Jeho dědeček Arnold Schoenberg (1874-1951) byl rakouský modernistický hudební skladatel, hudební teoretik a příležitostný malíř. Jako právník se Randy zabýval i řadou kauz týkajících se soudních sporů spojených s navracením uměleckých předmětů a majetku ukradeného nacistickými úřady během holokaustu. Je také známý jako jedna z ústředních postav filmu Dáma ve zlatém z roku 2015. 

Randy Shoenberg, film Dáma ve zlatém a vyhraný spor s rakouským státem

S použitím slov tvůrců - film vypráví pozoruhodný skutečný příběh ženy, která se rozhodla dosáhnout spravedlnosti a za každou cenu bojovat o dědictví, které její rodině právem náleželo. Šedesát let poté, co byla za druhé světové války nucena utéct z milované Vídně, se Maria Altmannová (hraje ji Helen Mirren) rozhodne získat zpět rodinný majetek, který jí byl zabaven nacisty. Patří k němu i umělecká díla nevyčíslitelné hodnoty, mezi jinými i slavný portrét Adele Bloch-Bauerové I. od Gustava Klimta, který se stal národním pokladem. Za svého právního zástupce si vybere ne velmi zkušeného, ale o to odvážnějšího, mladého muže Randyho Schoenberga (hraje jej Ryan Reynolds). Složitý soudní spor se táhl od roku 2000 až do roku 2006 a dostal se až k Nejvyššímu soudu USA. Tehdy bylo rozhodnuto, že musí být obrazy vráceny právoplatným dědicům, protože se do majetku rakouského státu (respektive německé říše) nedostaly dobrovolným aktem, ale byly násilně zabaveny. 

Zobrazení příbuzenského vztahu mezi mnou a R. Schoenbergem; já i můj bratr a Randy patříme ke stejné generaci. Randy má 15 praprarodičů židovského původu jen praprababička Karoline Philipine Maria Sarolta Inquartová byla křtěna jako římská katolička. Narodila se v Budapešti, za Hoffmanna byla provdána v 15ti letech. Byla herečkou. Později utekla i se dvěma dětmi k hraběti Giuseppe Lovattelimu. Randy na stránkách geni.com přidal i několik obrazových materiálů k této osobě. 

Randy Schoenberg a já na fotografii z našeho setkání 24.10.2019 v Praze

Tímto finálem plným paradoxů, kde na jedné straně stojí nacista a jeden ze strůjců holokaustu a na straně druhé aktivní obhájce práv těch, kteří nacistickým terorem byli poškozeni, uzavřeme příběh rodiny nejstaršího syna chlumínského krejčího Jiříka Ingvorta (asi 1677-1746) a vrátíme se ještě k osobě roudnického Václava Ingvarta (asi 1688-1756), o němž se domnívám, že by měl být mladším bratrem tohoto našeho nejstaršího předka Jiříka. 

Pravděpodobný bratr našeho nejdále dohledaného předka Jiříka Ingvorta - Václav Ingvart, roudnický primátor

Václav Ingvart se narodil asi v roce 1688. Tento letopočet odvozuji podle jeho úmrtní matriky, v níž je zaznamenáno, že mu při úmrtí bylo 68 let. Zároveň je zde titulován jako Pán (Dominus), tedy jako svobodná osoba, měšťan se všemi právy, které k tomuto postavení náležejí. Z dalších matrik se také dovídáme, že byl po jistou dobu městským písařem (syndicus) a primátorem města Roudnice nad Labem. Podle zápisu svého prvního sňatku z února 1715 byl manželským, legitimním, synem nebožtíka Jana Ingvorta (zde psaného Ingvarta) z Klomína, tj. z Chlumína. Jeho nevěsta se jmenovala Kateřina Duchková rozená Komová (asi 1690-1754) -a byla v době svého sňatku mladičkou vdovou po roudnickém měšťanovi a řezníkovi Josefu Duchkovi (asi 1685-1713; Duchek se s ní oženil v červenci 1711). Kateřininým otcem byl pan Mikuláš Kom (psaný i v českých zápisech někdy Com), slovutný Pán a měšťan Roudnice nad Labem a zároveň kožešník jeho knížecí milosti ze Zaháně (kníže Lobkovic byl vévodou zaháňským) a její matkou pak Ludmila Březinová, dcera urozeného Pána Petra Pavla Březiny, správce panství v Dolních Beřkovicích a pozdějšího purkrabího na roudnickém zámku. Kateřina měla ze zesnulým Josefem Duchkem jednoho syna - Jana Václava Duchka (*1712), další děti neměli, neboť Josef Duchek rok po narození syna zemřel. 

Zápis sňatku Václava Ingvarta a Josefy Duchkové z 26.2.1715 v Roudnici nad Labem: Wenceslaus, def. Joannis Ingvart ex Klomin fil. legs: cum Catharina, def. Josephi Duchek Civis Vidua. Test: D: Carolus Stula, D. Joes Georgius Richter. V: Ludmila Jarochowa. D: Polexina Satranowa

Václav, nebožtíka Jana Ingvarta syn legitimní s Kateřinou, po nebožtíkovi Josefu Duchkovi měšťanu vdovou. Svědci: Pan Karel Stula, Pan Jan Jiří Richter, Panna Ludmila Jarochová, Paní Polexina Satranová

Václav Ingvart měl s chotí Kateřinou celkem dohledaných devět potomků. Čtyři chlapci a pět dívek se narodili mezi léty 1715-1734. Šest dětí zemřelo ve velmi útlém věku, jeden syn v sedmnácti letech, dospělosti se podle všeho dožila jen jejich nejstarší dcera a nejstarší syn, o jejichž dalším osudu ovšem nemáme žádné indicie. Po prohlédnutí všech dostupných roudnických matrik jsem se s jejich další stopou v tomto městě nesetkal. Příjmení Václavových potomků se v roudnických matrikách objevují ve variantách Inqvart, Ingvart, Inquart i Inguart, zřejmě podle erudice, tvořivosti a nálady pisatele. Coby kmotr Václavových dětí se často opakuje Pietro Paolo Columbani (1682-1748), barokní architekt a stavitel italského původu, který se usadil v Roudnici nad Labem, kde také zemřel. S použitím Biografického slovníku Historického ústavu AV ČR o něm můžeme stručně říci toto: narodil se nejspíše v Ligornettu v jihošvýcarském kantonu Ticino. Do Čech přišel kolem roku 1702, o čemž svědčí jeho zařazení do cechu zedníků Litoměřic a cechovní poplatky z let 1703, 1705 a 1707. Byl nejspíše třikrát ženatý - všechny jeho manželky byly dcery roudnických měšťanů. Jeho poslední chotí byla dcera Václava Partyky, roudnického měšťana a radního. Jeho nejstarší syn František Karel (klášterním jménem Dismas) byl v letech 1771-1773 rektorem premonstrátské koleje sv. Norberta na Strahově. Další syn Petr Pavel Jakub působil jako zemský advokát v Praze. Columbani se dobře uplatnil a získal slušný majetek, stavěl jak podle vlastních, tak i cizích projektů. Působil zejména v severních Čechách, na Litoměřicku, kde je autorem a stavitelem řady sakrálních staveb. Kromě něj bývala kmotrou dětí Václava Ingvarta také jeho žena Anna Kolumbánová a u syna narozeného v roce 1720 byla kmotrou také Anna Perwolfová z nám již známého rodu držitelů královského manství v Kozárovicích. I toto je vlastně určitá, a nikoliv jediná, spojnice mezi Ingvorty v Chlumíně a rodinou Václava Ingvarta v Roudnici nad Labem. Václav Ingvart ovdověl na sklonku roku 1754 a oženil se ve svých zřejmě sedmašedesáti letech záhy znovu. Jeho novou chotí se v květnu 1755 stala jakási Juliana, vdova po roudnickém měšťanovi a mydláři Janu Veselém. Ženich je psán s příjmením Inquart, jako svatební svědek je zde na prvním místě uveden pan Josef Kysling, roudnický frumentarius neboli obroční písař (účetní polního hospodářství a obilních účtů; úřad se osamostatnil a funkce se dostala na roveň purkrabímu a dalším vysokým úředníkům). Jsem si takřka jistý, že se zde jedná o nějakého blízkého příbuzného nám již známého Jana Kyslinga (Kyzlíka) ze svobodného královského manství v Dušníkách nad Vltavou (první manžel Alžběty Besserové, manželky jeho synovce Josefa Ingvorta). Opět se zde nabízí spojitost a potvrzení mých předpokladů o příbuzenství, respektive sourozenectví, chlumínského Ingvorta a roudnického Ingvarta. Nového manželského svazku si primátor Václav užil jen něco málo přes rok, protože v červenci následujícího roku umírá. 

Zápis sňatku Václava Inquarta a Juliany Veselé z 28.5.1755 v Roudnici nad Labem - Honestus viduus Dominus Wenceslaus Inquart civis et Primator Raudnicensis contraxit matrimonium per verba de praesenti cum honesta Sponsa Sua Juliana post defunctum Joannem Wesely civem et Smegmatorem Raudnicensem relicta vidua ... coram adstantibus testibus Domino Josepho Kysling Frumentario Raudnicensi et Domino Joanne Twrdy Judice Juniore...

Poctivý vdovec Pan Václav Inquart, měšťan a Primátor roudnický uzavřel manželství slibem za přítomnosti s poctivou nevěstou svojí Julianou, po zesnulém Janu Veselém měšťanu a mydláři roudnickém pozůstalou vdovou, ... v přítomnosti svědků Pana Josefa Kyslinga, obročního písaře roudnického i Pana Jana Tvrdého mladšího rychtáře ...

Nejmladší syn Jiříka Ingvorta a přímý předek naší rodiny Václav Ingvort

Nyní se již konečně zaměřme na nejmladšího syna Jiříka Ingvorta (1677-1746) - na Václava Ingvorta (1722-1783), který je pro nás osobou stěžejní, neboť je přímým předkem mým i mého bratra Jiřího. 

Zápis křtu Václava Ingvorta z 3.10.1722 v Chlumíně: W Chramie Panie Swate Maržj Magdaleny w Klomynie pokržtieno ditie gmenem Waczlaw, otcze Giržiho Ingworta obywatele Klomy. Matky Doroty Levans Urozeny a Statczny Rytirž Waczlaw Jozeph Audrczky z Audrcze Panstwy statku Klomynskym Testes Pawel Boreczky Saused ze wsy Dussnik, Waczlaw Rolencz obywatel Zalezl. Lydmilla Nepomuczska Sauseda Zalezl., Anna Pokorna Sauseda z Kozarowitz (u jména hlavního kmotra rytíře Údrčského jsou namísto vypsání všech titulů zkratky)

Václav Ingvort se narodil Jiříkovi Ingvortovi jako nejmladší syn 3.10. 1722 (po něm již následovaly samé dcery) a také jeho během křtu, jako hlavní kmotr (levans), držel na rukou již zmíněný majitel chlumínského zámku a panství - Urozený a Statečný Rytíř Pan Údrčský z Údrče. Přesně v den Václavovy plnoletosti, tedy v den jeho čtyřiadvacátých narozenin - 3. října 1746, odešel na věčný odpočinek jeho tatík Jiřík Ingvort, který se podle úmrtní matriky dožil pěkných devětašedesáti let. Jeho manželka jej následovala na chlumínský hřbitov o dva roky později, dožila se šedesáti let. Václav převzal krejčovskou živnost svého otce a pomýšlel na ženění. Celkem byl ženat dvakrát. Poprvé se coby pětadvacetiletý mladý pán oženil v říjnu roku 1747. Jeho nevěstou byla teprve osmnáctiletá pozůstalá dcera po chlumínském gruntovníkovi (sedlákovi) Matěji Benác(tz)kém a Anně rozené Klossové. Jmenovala se Dorothea Benácká, psána též Benátská (1729-1749). Ženichovým svědkem byl podle všeho jeho starší bratr Jan Ingvort (1720-1756), kovář v Kozárovicích. Novomanžele oddával bratr ženichovy snachy pan farář Karel Ignác Hladký. Z oddací matriky se také dovídáme, že ke sňatku museli mít povolení od biskupa vzhledem k třetímu stupni jejich příbuzenství. To znamená, že snoubenci museli být pravděpodobně příbuzní skrze některé společné praprarodiče. Plodem tohoto manželského svazku byl jediný potomek - syn František Ingvort (*1748), neboť Dorothea zemřela již v lednu roku 1749. Z křestního zápisu syna Františka a z Dorothey úmrtní matriky se také poprvé dovídáme, že Václav Ingvort navázal na řemeslo svého nedávno zemřelého otce - tedy byl rovněž chlumínským krejčovským mistrem. 

Manželství mého předka s Ludmilou, sestřenicí hudebních skladatelů Jana Antonína a Leopolda Koželuha

Václav nezůstal dlouho svobodný a v říjnu 1751 se znovu žení - tentokrát si k oltáři chlumínského chrámu sv. Máří Magdaleny přivedl již skoro sedmnáctiletou dceru Václava Koželuch(h)a, někdejšího hostinského či krčmáře v Chlumíně - Ludmilu Kateřinu Koželuch(h)ovou (1734-1774). Coby svědci zde vystupují opět Perwolfové z Kozárovic - libertinus Josef Perwolf a jeho sestra Josefa. Podoba příjmení Václavovy nevěsty se v matrikách objevuje v podobě Koželuch i Koželuh, já pro zjednodušení v dalším textu zůstanu již pouze u podoby Koželuh. 

Zápis sňatku Václava Ingvorta s Ludmilou Koželuhovou z 5.10.1751 v Chlumíně: Copulati sunt ... honestus Viduus Wenceslaus Ingvort Incola Klominensis cum honesta Virgine Ludmilla filia Wenceslai Koželuch Cauponis olim Klominensis ...

Oddáni jsou ... poctivý vdovec Václav Ingvort, obyvatel klominský s poctivou pannou Ludmilou, dcerou Václava Koželuha, hostinského kdysi klomínského ... 

Ve shodě s genealogem Tomášem Kitlarem se domnívám, že Ludmila Kateřina (dále jen Ludmila) pocházela z velvarského rodu Koželuhů, z nichž tuto rodinu proslavili významní hudební pedagogové a skladatelé Jan Antonín Koželuh (1738-1814) a Leopold Koželuh (1747-1818). 

Tito dva proslulí muzikanti byli Ludmilinými bratranci a také oni sami byli mezi sebou v bratraneckém poměru. Tedy ještě jinak řečeno - otec Ludmily měl bratry, z nichž jeden byl otcem Jana Antonína a druhý Leopolda Koželuha. Za zmínku opět stojí skutečnost, že také u křtu mladšího ze skladatelů Leopolda Koželuha je coby kmotra zapsána Anna Perwolfová a Perwolfovi jsou rovněž svědky u sňatku jeho sestřenice Ludmily s Václavem Ingvortem a jsou hojně u zápisů Jak Ingvortů v Chlumíně, tak u Inquartů v Roudnici nad Labem. Velvary leží necelých 18 km od Chlumína, město vzniklo při prastaré obchodní cestě, jdoucí od Prahy přes Tursko a Velvary na Roudnici nad Labem a směřující do Horní Lužice. Z této cesty se za obcí Velvary odpojovala jiná cesta, zvaná Saská (Chlumecká), vedoucí pak přes Litoměřice do Drážďan. Z přístupných zdrojů na internetu si lze poskládat následující shrnutí o životě a významu hudebníků Koželuhů - 

Jan Antonín Koželuh

Starší z Ludmiliných bratranců - Jan Antonín Koželuh (1738-1814) byl zprvu na studiích v jezuitském klášteře v Březnici, poté působil jako školní učitel ve Velvarech. Nakonec kolem roku 1760 odchází studovat do Prahy techniku polyfonní skladby ke slavnému českému kontrapunktikovi J. F. N. Segerovi (1716 - 1782). Zpočátku se živí zpěvem jako basista, ale má vyšší cíle. Je učitelem zpěvu a chce být skladatelem. Praha prožívá v té době rozkvět opery. Operu řídí v Praze Giovanni Batista Locatelli. Koželuh chce psát operu, ale nenalézá v Praze skladatele, který by jej v kompozici opery vyškolil. Podniká tedy studijní cestu do Vídně (1763-66) a studuje kompozici u Ch. W. Glucka, F. Gassmanna a J. A. Hasseho. O tom všem nás informuje Jan Bohumír Dlabač (1758-1820), premonstrátský archivář na Strahově v Praze ve svém "Lexikonu". Koželuh se stává vyznavačem neapolské školy. Po návratu do Prahy vyučoval zpěv, klavír a řídil hudbu na kůru kostela křižovníků s červenou hvězdou a komponuje operu "Allessandro nell´Indie" (premiéra 1769) a operu "Demofoonte" (premiéra 1772). Jako jediný z našich skladatelů s nimi proniká do Stavovského divadla. Opery jsou zaměřeny sólisticky, protože neapolská opera nepřeje ansámblovým scénám. Křižovnickým regenschorim je až do začátku března 1784, kdy odchází na kapelnické místo katedrály sv. Víta v Praze a současně působí jako varhaník ve Strahovském klášteře. To už komponuje jenom duchovní díla. Pravděpodobně jeho nejstarší dochovanou skladbou je osmihlasá fuga pro smíšený dvojsbor s průvodem dvou houslí, dvou viol a varhan (basso continuo) z roku 1765. Nejhodnotnější je nejspíše ale jeho "Messa in D" z roku 1804 - jedna z nejkrásnějších mší hudební literatury vůbec. Když ji Koželuh komponoval, bylo mu 66 let a vložil do ní ze své osobnosti to nejlepší. V jejím Gloria je např. rozsáhlá dvojitá fuga, kterou dokáže Koželuh přerušit romantickou melodií. Je rovněž autorem "Litanií de Beata", která si opsal i Karel Blažej Kopřiva. Známá je nahrávka jeho "Missa pastoralis in D" a občas se hraje fagotový koncert, který vyšel tiskem. Je doloženo, že Koželuhovy skladby se provozovaly po celých Čechách. Několik je jich nezvěstných (např. Oratorium "Smrt Abelova"). Některé mají sporné autorství, pravděpodobně jejich autorem je mladší bratranec Leopold Koželuh. Jan Antonín Koželuh komponoval převážně duchovní hudbu (kromě dvou zmíněných oper), protože tento obor mu byl nejbližší. V hudbě byl progresivní, protože dokázal vstřebat nové proudy v tehdejším hudebním vývoji. Byl vychován ve vrcholném baroku (mistrovsky ovládal formu vokální fugy), prožil klasicismus a dostal se až k ranému romantismu. Celkový počet jeho skladeb je odhadován na 400, velká část jeho děl je mimořádně osobitá a má vysokou technickou i uměleckou úroveň. Zemřel v 75ti letech 3. února 1814 v Praze. 

Leopold Koželuh

Mladší Leopold Koželuh (1747-1818) se původně jmenoval Jan Antonín stejně jako jeho starší bratranec, který ho jako neobyčejně nadané dítě hudbě zprvu ve Velvarech vyučoval. Nejpozději roku 1773 však začal používat křestního jména Leopold, aby se odlišil od svého staršího bratrance a učitele Jana Antonína Koželuha, pozdějšího dómského kapelníka u sv. Víta v Praze. Základy hudebního vzdělání získal u velvarského kantora Antonína Kubíka; později studoval hudbu v Praze u zmíněného bratrance Jana Antonína Koželuha a také u Františka Xavera Duška. Jako skladatel se představil poprvé roku 1771 baletem, který se u pražského publika setkal s tak velkým ohlasem, že se Koželuh rozhodl cele se věnovat hudbě. Přerušil patrně právnická studia a během následujících sedmi let (tj. do roku 1778, kdy odchází do Vídně) vytvořil dalších více než dvacet baletů a tři pantomimy. Ve Vídni zažil Koželuh velmi rychlý společenský i umělecký vzestup. Přišel jako neznámý skladatel, ale o tři roky později už platil za uznávaného autora co do obliby rovného Mozartovi. Díky svým pianistickým kvalitám pronikl do kruhů nejvyšší šlechty a stal se vyhledávaným učitelem. Mezi jeho nejpozoruhodnější žákyně patřila Maria Theresia von Paradis, od dětství slepá. Velkou popularitu přineslo Koželuhovi také zhudebnění smuteční básně na smrt císařovny Marie Terezie. Tato kompozice byla roku 1781 veřejně provedena při smuteční slavnosti za císařovnu a téhož roku vyšla tiskem v nakladatelství Artaria; císaře Josefa II. zaujala patrně natolik, že svěřil Koželuhovi klavírní výuku arcivévodkyně Alžběty von Württemberg, pozdější první manželky císaře Františka II. Tento kontakt s císařským dvorem zvýšil zájem šlechty o Koželuha a poskytl skladateli existenční zajištění. Dalším zdrojem příjmů byla četná vydání jeho děl. Leopold Koželuh byl už na počátku 80. let jednou z nejznámějších a nejlépe situovaných osobností vídeňského hudebního světa. Nemalou roli v tom sehrála i skutečnost, že se nejpozději v roce 1781 stal svobodným zednářem. Ve srovnání s Mozartem zaujímá zednářství v jeho tvorbě sice jen nepatrné místo, ale pro rozšiřování jeho společenských kontaktů mělo prvořadý význam. Roku 1784 založil Koželuh ve Vídni vlastní hudební nakladatelství, které později převzal jeho mladší bratr Antonín Tomáš. Jeho díla však začala být záhy vydávána i mimo Rakousko, zejména v německých městech, a také v Paříži, Londýně, Edinburghu či Amsterodamu. V 90. letech dosáhla Koželuhova sláva vrcholu. Jeho skladby byly s úspěchem provozovány na různých místech Evropy. Sám Joseph Haydn řídil na Salomonových koncertech v Londýně jeho symfonie a klavírní koncerty. Koželuhovu společensko-uměleckou prestiž posílil příznivý ohlas korunovační kantáty, kterou složil na objednávku českých stavů pro pražskou korunovaci Leopolda II. na českého krále. Jeho životní i umělecká dráha vrcholí roku 1792, kdy byl - i přes protesty Salieriho - přijat císařem Františkem II. do dvorních služeb. Byl jmenován komorním kapelníkem a dvorním skladatelem s platem 1500 zlatých ročně a tento titul si podržel až do své smrti. Císařovu nejstarší dceru Marii Louisu, pozdější manželku Napoleonovu, vyučoval po dobu šesti let hře na klavír; dojížděl za ní na zámek Laxenburg. Převážnou část svého díla, které tvoří na 250 skladeb, zkomponoval Koželuh ve Vídni. Věnoval se téměř výhradně světské hudbě (v případě duchovních skladeb se většinou jedná o úpravy světských děl). Těžištěm jeho skladatelského zájmu byla hudba pro klavír - sonáty, klavírní tria a koncerty pro klavír a orchestr. Z hlediska slohového se Koželuhovo dílo člení do tří hlavních oblastí. Rysy vídeňského rokoka charakterizují - s výjimkou oratoria Mojžíš v Egyptě - většinu jeho vokální tvorby z 80. let, zvláště písně a ariety. Z vídeňského klasického slohu rostou a jeho rámec obvykle nepřekračují Koželuhovy symfonie a klavírní koncerty. Třetí slohovou oblast pak představuje tvorba komorní spolu se skladbami pro sólový klavír: tady Koželuh předchází a připravuje jednak výraz Beethovenův, jednak romantický projev především schubertovského typu; tyto skladby vznikly částečně ještě v 80., převážně však až v 90. letech, a právě v nich spočívá vlastní vývojové těžiště Koželuhova skladatelského významu. Po roce 1800 se jeho díla v programech veřejných koncertů ve Vídni už prakticky neobjevují. Názorný příklad postoje recipientů v této době můžeme uvést na klavírních koncertech; ty byly v 80. a začátkem 90. let co do kvality kladeny na roveň koncertům Mozartovým, ale již roku 1805 stojí v oblibě daleko nejen za Mozartem a Beethovenem, nýbrž i za Eberlem. V podstatě je možné konstatovat, že tento skladatel přežil své dílo takřka o dvacet let. Až do konce života si však dokázal udržet respekt společenského a uměleckého světa. Zemřel ve Vídni 7. května 1818 v 70 ti letech patrně na následky vleklých problémů spojených s dnou. Jeho dcera Katharina, provdaná Cibbini, byla uznávanou vídeňskou klavíristkou a pro svůj nástroj také komponovala. Ještě jako manželka advokáta Cibbiniho se zabývala hudbou a vydala několik skladeb. Když ovdověla, stala se komornou císařovny Karoliny Augusty a Marie Anny. V té době trávila každoročně mnoho měsíců na dvoře excísaře Ferdinanda Dobrotivého v Zákupech u České Lípy, kde také roku 1858 zemřela. 

Rod Ingvortů, Koželuhů a Inquartů si částečně graficky zpracoval můj přes Ingvorty vzdálený příbuzný Vladimír Novák poté, co se ode mně v roce 2017 dozvěděl o napojení rodiny Ingvortů na Koželuhy a o rodině celního úředníka Václava Inquarta. Svoji/moji práci prezentuje na svém webu https://ladan1974.sweb.cz  zde.

Děti Václava a Ludmily

Podle křestních zápisů potomků Václava a Ludmily Ingvortových víme, že mistr krejčí Václav Ingvort provozoval svoji živnost v Chlumíně čp. 19. Domek stál v historickém centru městečka a byl situovaný štítovou stranou k původní rozlehlé návsi. Celkem se zde Václavovi a Ludmile v rozmezí let 1753-1774 narodilo devět dětí, a to samí chlapci. Tři chlapci bohužel zemřeli velmi brzy po porodu, další hošík ve věku pouhých tří let. Děti se jmenovaly Josef Václav (*1753), Jan Křtitel (1756-1757), Karel Matyáš (1758-1759), Jan Karel (1761-1834), Karel (*1763), František Xaver Hynek (1765), Václav Melichar (1769-1826), Jiří (1771-1774) a František Antonín (1774-1774). Ludmila zemřela 17. 5. 1774 v necelých čtyřiceti letech, osm dní po narození svého posledního syna, který ji na chlumínský hřbitov následoval o osm dní později. Tento poslední porod zřejmě nebyl jednoduchý. U křtů figuruje rodina vysoce urozeného pána Jana Křížka, chlumínského obročního (Prenobilis ac Generosus Dominus Frumentarius Klominensis), a také Perwolfové z královské manské rodiny v Kozárovicích. Václav Ingvort zemřel až v roce 1783, bylo mu něco málo přes šedesát let. 

Jejich nejmladší, dospělosti se doživší, syn Václav Melichar Ingvort (1769-1826) se přiženil do nedalekého Obříství, kde se živil jako mistr ševcovského řemesla. V jeho obuvnické živnosti, která se přesunula do přilehlých Semilkovic, pokračoval i syn František Xaver Ingvort (1799-1880), který je zakladatelem poměrně rozvětveného rodu Ingvortů v Semilkovicích. Zde v obuvnické živnosti v čp. 13 pokračoval také i jeho syn Kliment Ingvort (1847-1911). 

Václavův syn Jan Karel a vnuk Jan Nepomucký Ingvort

Více mě ovšem zajímá náš přímý předek, krejčího Václava Ingvorta a Ludmily rozené Koželuhové zřejmě nejstarší dospělosti se doživší syn, který převzal i otcovo krejčovské řemeslo a zůstal tak i v rodném chlumínském domku čp. 19 - jmenoval se Jan Karel Ingvort (1761-1834). Opět se u jeho křtu objevují Perwolfové - tentokrát je zde coby hlavní kmotr pan Karel Perwolf, syn zemřelého Jana Perwolfa, svobodného královského mana v Kozárovicích; od něj také dítě získalo své druhé křestní jméno. Pro zápis jeho sňatku musíme sáhnout do matrik jiné farnosti - do Kostelce nad Labem, neboť jeho nevěsta pocházela z Neratovic a jmenovala se Anna Novotná (1762-1787). Její otec Václav Novotný, hospodský v Neratovicích, ji ovšem roku 1785 k oltáři nepřivedl, protože zemřel, když ji bylo teprve osm let. Ačkoliv je v oddací matrice psána jako Alžběta, u svých dětí figuruje jako Anna. K takovýmto přepisům docházelo velmi často. V době sňatku bylo Janu Karlovi téměř 24 let a Anně 22 let. V letech 1785-1802 spolu přivítali na svět jedenáct potomků - šest dívek a pět chlapců. Byli křtěni jako Alžběta (1785-1786), Jan Nepomucký (1786-1786), Alžběta (1787-1788), Václav (1789-1791), Marie Anna (asi 1790-1794), Jan Nepomucký (*1791), Magdalena (*1793), Anna (1795-1795), Josef Hynek (1797-1797), Anna (*1799) a Josef (*1802). Ovšem, jak už to v oněch dobách chodívalo, šest dětí zemřelo krátce po narození (a to ke všemu první čtyři děti; jeden chlapeček byl při narození pokřtěn od porodní báby včas potřeby, neboť byl vyňat porušený), jedno dítě zemřelo ve čtyřech letech. 

Chlapec narozený v listopadu roku 1791, pokřtěný Jan Nepomucký Ingvort (*1791), ovšem všechny dětské neduhy a nástrahy života přežil a díky jemu jsme se ocitli na světě také my. Jeho otec se dožil zaslouženého vejminku, zemřel v 73 letech na sešlost věkem, matka se v 65 letech utopila - tak to alespoň stojí v kolonce "způsob smrti" v její úmrtní matrice. Muselo jít tedy o nějakou nešťastnou událost. Při křtu tohoto našeho předka opět figuruje Jan Perwolf z Kozárovic jako hlavní kmotr a také Josef Wolfmiler, chlumínský rychtář. V osobě Jana Nepomuckého Ingvorta opouštíme domek čp. 19, neboť se přiženil na jiné hospodářství - do čp. 64. V rodném domě pak hospodařil jeho nejmladší bratr Josef Ingvort (*1802), na vejminku zde pak dožila bratrova druhá choť Terezie rozená Rozenkrancová (asi 1813-1891), dcera sedláka z Úžic čp. 2. Náš přímý předek Jan Nepomucký Ingvort se přiženil do chlumínského hospodářství čp. 64 sňatkem s Annou Vackovou (1793-1850), dcerou chlumínského zednického tovaryše. Svatba se konala v lednu roku 1818. Ženich Jan Ingvort je zde uveden jako mistr ševcovský. 

Zápis sňatku Jana Nep. Ingvorta s Annou Vackovou z 25.1.1818 v Chlumíně: Jan Ingwort Mister Ssewcovsky z Klomina poddani k Wostrowu, 28 let; Anna dcera Jana Wacka towarysse Sednickeho z Klomina a Matky Anny poddana k J, 24 let; svědkové: Jozef Halek sedlak, chalupnjk, Jan Fritsch, Mister kregcowsky oba z Klomina

V ševcově rodině se narodilo osm dohledaných potomků - pět chlapců a tři děvčátka; jeden chlapec zemřel po porodu a dva další synové v útlém dětském věku. Jmenovaly se Josef (*1819), Alžběta (*1820), Antonín (1824-1825), Marie Aloisie (*1826), Antonín Havel (*1829), Václav (1831-1831), Jan Rudolf (1833-1839) a Rozarie (*1837). 

Další pokračovatel mého rodu - Josef Ingvort

Z hlediska naší historie je pro nás nejdůležitější jejich nejstarší syn Josef Ingvort (*1819), který po otci převzal ještě za jeho života rodné hospodářství i řemeslo - živil se také jako ševcovský mistr v Chlumíně čp. 64. 

Zápis křtu Josefa Ingvorta z 28.2.1819 v Chlumíně čp. 64: dítě Josef, křtil Josef Podhajský - duchovní správce, rodila bába Anna Vendlíková ze Zátvora, otec Jan Ingvort mistr ševcovský, matka Anna dcera Jana Vacka zedníka z Klomína a matky Anny rozené Berounské z Klomína

V sedmadvaceti letech spojil Josef Ingvort svůj život s Annou Marečkovou (1822-1865), dcerou Jana Marečka (*1791), chalupníka v Neratovicích čp. 17 a pozdějšího výměnkáře v Nelahozevsi. V oddací matrice je farářem zapsán s příjmením Inquort. V matrikách jsem napočítal jejich celkem šest dětí, které se v letech 1847-1860 narodily v čp. 64 a sedmý potomek pak roku 1862 v nedaleké Libiši čp. 42. Tři děti zemřely v útlém věku, jedno dítě brzy po porodu. Děti byly pokřtěné jako František (1847-1850), Anna Maria (1849-1850), Antonín (1852-1854), Jan Křtitel (*1854), František (*1856), Antonín Paduánský (1860-1860) a Antonín Josef (*1862). 

Jan Křtitel Inguort, můj prapraděda a jeho stěhovavé povolání

Jejich nejstarší žijící syn, můj prapradědeček, dostal tedy jméno Jan Křtitel Inguort (*1854). V otcově, zřejmě upadající ševcovské a obuvnické živnosti, nepokračoval a dle matrik vystřídal postupně několik způsobů obživy a míst - ženil se coby nádeník v Byškovicích čp. 16, jeho první dvě děti se narodily, když byl kočím v Horňátkách čp. 8, další dvě děti v době, kdy byl služebným ve dvoře v Obříství, a dalších šest dětí se narodilo, když nádeničil v Byškovicích čp. 1. U sňatku syna Bohumila v roce 1910 je psán jako dělník v Libiši 81. Děti přicházely na svět v pořadí - Karel (*1880), Jan (*1882), Bohumil (1884-1854), dvojčata Antonín (1888-1949) a Marie (*1888), František (1890-1890), Anna (*1893), Antonie (*1895) a František (*1897). Janovou chotí se roku 1879 stala slečna Marie Nedvídková (*1858), dcera skotáka Václava Nedvídka na panském dvoře v Horňátkách čp. 1. Z jejich celkem deseti dětí zemřelo brzy po porodu pouze jediné dítě, ostatním se podle všeho podařilo dožít dospělosti a založit vlastní rodiny. 

Nejdále se odstěhoval jejich syn Antonín Ingvort (1888-1949, narozený jako dvojče spolu s Marií). Odešel do jihočeské Ponědrážky a stojí u zrodu zastoupení Ingvortů kraje Jihočeského. 

Janův syn Bohumil Inquort (též Ingvort), můj praděda

Jeho straší bratr, křtěný v Obříství jako Bohumil Inquort (1884-1954), můj pradědeček, se v červenci roku 1910 v chrámu Páně sv. Markéty v Břevnově oženil s Anežkou Vrbovcovou (1855-1955), dcerou obchodního sluhy v Břevnově čp. 185, pocházejícího původně z Jesenice, kde se Anežka také v čp. 4, kde byl její otec původně kočím, narodila. Bohumilovi rodiče žili v Libiši, ale on v době sňatku působil jako dělník v Břevnově čp. 307. Tady v Břevnově se tedy seznámili a počali své první dítě ještě před svatbou - Anežka již na Mikuláše v prosinci 1909 porodila jejich první nemanželské dítě - dceru Emílii. V Emílii křestní matrice je coby otec Bohumil připsán s tím, že jeho otcovství se stvrdilo pozdějším sňatkem s Anežkou. Po Emílii následovalo ještě pět, již manželských, potomků: Marta (1911-1971), která se narodila rovněž v Břevnově čp. 307 a dále Bohumil (1913-1996), můj děda Josef Antonín "Pepik" (1919-1981), Karel (*1922), Jiří (*1925-asi 1947) a Antonín (*1928), kteří se narodili již v Libiši, kde byl jejich otec Bohumil Ingvort dělníkem v čp. 2. 

Emílie, Marta, Bohumil, Josef, Karel, Jiří a Antonín Ingvortovi

Emílie se provdala za Václava Pecku, Marta za Josefa Jeřábka, Bohumil se oženil s Otýlií Johanidesovou, Karel s jistou Miladou, Jiří s Marií Křížovou, Antonín s Ludmilou Markovou. Josefa Antonína zatím ude záměrně vynechávám a rozepisuji se oněm více níže, neboť o něm jako o svém dědovi vím nejvíce, přestože zemřel poměrně brzy, v době, kdy mně bylo něco málo přes devět let. O potomcích těchto dědečkových sourozenců čerpám nejvíce informací od bratrance mého otce Ivana Jeřábka (*1943), syna Marty Ingvortové, který spolu s naším otcem trávil dětství ve starém Břevnově. O dětech dědova bratra Bohumila Inguorta vím, že jeho dcera Danuše Inguortová (*1943) si v dětství zahrála v budovatelských filmech Malý partyzán (1950) a Usměvavá zem (1952) a že pracovala jako vlásenkářka v Národním divadle. Její bratr Petr Inguort (*1947) se živil jako opravář praček. V Národním divadle nějaký čas pracoval také jejich otec Bohumil Ingvort. Děti nejstarší Emílie Ingvortové, provdané za Václava Pecku, se jmenují Václav a Vlasta. Jejich tváře se objevují na fotografiích z pozůstalosti našeho dědy a našeho táty. Karel Ingvort měl asi pět potomků a jeho rodina se usídlila nejprve v Mostě a poté v Brandově při česko-německé hranici. 

Dvě podobenky pradědy Bohumila Ingvorta (1884-1954), Anežka Vrbovcová (1885-1955) a Bohumil Ingvort kolem roku 1910 a ve stáří  

Foto v rámci svatby Emílie Ingvorotové (*1909) s Václavem Peckou (*1906) v prosinci 1932 -zadní řada: Božena Jeřábková roz. Macková (*1890), Bohumil Ingvort (*1913), ?, Josef Jeřábek (*1911), ?, ?, Marta Ingvortová později Jeřábková (*1911), Bohumil Ingvort - otec nevěsty (*1884), jeho bratr František Ingvort (*1897), uprostřed: Josef Pecka - otec ženicha, Anna Pecková roz. Čemusová - matka ženicha, novomanželé Václav a Emílie, Anežka Ingvortová roz. Vrbovcová - matka nevěsty (*1885), vpředu sourozenci nevěsty: Karel (*1922), Jiří (*1925) a můj děda Josef Ingvort (1919-1981) 

Potomci Bohumila a Anežky Ingvortových; zleva - Emílie provdaná Pecková (*1909), Marta provdaná Jeřábková (1911-1971), Bohumil (1913-1996) a můj děda Josef (1919-1981)

Antonín (*1928), Karel (*1922), znovu Karel v hornické uniformě a Jiří (*1925) se snoubenkou Marií Křížovou

Bohumilovi potomci, tedy i můj děda Josef, vyrůstali v Libiši

Rodištěm a krajinou dětství našeho dědy Josefa Inquorta (1919-1981) byla Libiš. Pojďme si o ni povědět něco více. První zmínka o obci se v historických pramenech objevuje v roce 1323. Obec sloužila jako zemědělské zázemí Prahy ve vlastnictví pražské nižší aristokracie, měšťanů, řeholníků Břevnovského kláštera, pražské a posléze mělnické obce. Obyvatelé byli hlavně rolníky. V průběhu 14. století se ves rozdělila na více samostatných statků a vlastnické vztahy jsou značně komplikované a nepřehledné. Důležité místo v dějinách obce má historický přívoz přes řeku Labe zvaný Štěpánův. Ležel na významné středověké dálkové obchodní cestě spojující Prahu s Mělníkem a pak se vzdálenějšími cíli, jakými byli například Žitava. Důležitost labského přívozu u Libiše potvrzuje existence tvrze v jeho těsné blízkosti. Po vydání Tolerančního patentu (1781) byl v obci roku 1789 vystavěn nový evangelický farní kostel. Je to prostá nezdobná budova na rohu ulic Školní a Mělnické. O téměř sto let později byla vedle staré školy postavena také nová konfesionální evangelická škola. Libiš byla až do konce první světové války ryze zemědělskou obcí, která čítala okolo dvou set čísel popisných. Teprve v letech první Československé republiky s rozvojem dvou továren v sousedních Neratovicích a růstem průmyslové oblasti na okraji Prahy dochází k výstavbě nové části a k nárůstu počtu obyvatel. V meziválečném období zaznamenala Libiš slušný hospodářský rozvoj, kdy v obci mimo řady řemeslníků a obchodníků prosperovala malá výrobna nábytku a stáčírna nápojů. Kulturní život pomáhala rozvíjet, jak bylo v té době obvyklé, sokolská jednota župy Barákovy, divadelní ochotnický spolek a sbor hasičů. Novodobé dějiny obce by nebyly úplné bez zmínky o osobnosti spisovatele a historika dr. V. V. Štecha, který v Libiši řadu let žil a své vzpomínky literárně zpracoval v knize V zamlženém zrcadle. Poslední týdny druhé světové války jsou poznamenány tragédií, kdy při náletu spojeneckých letadel byla v důsledku chybné navigace část pum svržena do prostoru mezi Spolanou a dnešním libišským sídlištěm, kde byli nešťastnou shodou okolností ukryti obyvatelé obce. Přes 50 lidí tehdy v samotném závěru války zcela zbytečně zemřelo. Libiš byla několikrát administrativně spojena (a opět oddělena) s Neratovicemi. Od roku 1990 je samostatnou obcí. 

Rodina Bohumila Ingvorta patřila původně k církvi římskokatolické, a tudíž jejich veškeré matriky a záležitosti církevní byly vedeny na faře v Obříství, přestože v obci byl založen jeden z prvních evangelických sborů a postaven evangelický farní kostel. Ovšem v roce 1920 byl náš dědeček Josef Inquort, a předpokládám, že i jeho rodiče (byli pochováni na libišském evangelickém hřbitově; hrob již propadl) i ostatní jeho sourozenci, přihlášen k Českobratrské církvi evangelické a tudíž navštěvoval školu přímo v rodné Libiši. Libišská škola byla založena v roce 1869. Stála vedle staré školy jako konfesionální evangelická o jedné třídě s právem veřejnosti a byla četně navštěvovaná. Svou vlastní budovu však škola získala až v roce 1925 - sem, do nové budovy smíšené obecné školy, chodil se svým slabikářem i náš děda. 

Děda Josef Inquort se vyučil lakýrníkem a písmomalířem

Učil se velmi pěkně a dle vyprávění našeho táty projevoval odmalička také jisté výtvarné nadání. Bohužel i přes svoje naprosto vynikající studijní výsledky, o čemž svědčí i dochovaná vysvědčení z pozdější školní docházky měšťanek ve Všetatech a v Neratovicích, nepokračoval ve studiu na nějakém gymnáziu, ale praktičtí a prostí rodiče rozhodli, že půjde do učení. Tak se tedy stalo, že Josef v roce 1933 nastoupil na tříletou odbornou pokračovací školu pro lakýrníky, malíře písma a štítů v Brandýse nad Labem a zároveň šel do učení k lakýrnickému a písmomalířskému mistrovi Šimkovi v Neratovicích. Tovaryškou zkoušku úspěšně složil s prospěchem dobrým dne 28. února 1937. 

Poté krátce pracoval jako lakýrník a písmomalíř v Neratovicích i v Praze a od listopadu roku 1938 již trvale jen v Praze, kde zprvu bydlel v rodině své starší sestry Marty, jež se již dříve přestěhovala k příbuzným na pražský Břevnov a provdala se zde za Josefa Jeřábka (*1911). Od března 1941 byl Josef totálně nasazen (německy Totaleinsatz, resp. NS-Zwangsarbeit - nucené pracovní nasazení, kterému byli v době nacistického Německa podrobeni obyvatelé okupovaných zemí) jako dělník ve stříkárně podniku Askania - jemná mechanika v Praze Vokovicích. 

Josefova rodina v Břevnově - manželka Květa a děti Jiří a Eva Inquortovi

V Praze se prostřednictvím okruhu známých své starší břevnovské sestry Marty nyní již Jeřábkové seznámil se svojí budoucí ženou, která tehdy pracovala v rámci totálního nasazení v Holešovicích v podniku Triola, který se specializoval na výrobu korzetů pro dámy a spodního prádla pro pány. Zde coby vyučená švadlena tedy šila podvlíkačky pro Wehrmacht, ale asi ne dost dobře, protože Němci nakonec válku prohráli. Jmenovala se Květuše Antonie Tikalská (1924-2001), vyučila se švadlenou a bydlela s rodiči v Markétské ulici 539 v Břevnově v poloroubeném domku, který stál v blízkosti Břevnovského kláštera (Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze - Břevnově). Děda Josef se s babičkou Květou oženil v krušné době, nedlouho po atentátu na Heydricha, 18. července 1942, a to v chrámu Páně církve Českobratrské evangelické v Praze-Střešovicích na Bateriích. O dva roky později, 30. srpna 1944, se jim narodil syn Jiří Inquort (1944-2014), můj táta. Když skončila válka, získal jeho otec Josef prostřednictvím svého staršího bratra Bohumila místo kulisáka v Národním divadle. Z divadla ovšem odešel a krátce od září 1948 do března 1949 pracoval opět jako lakýrník, a to nejprve u Josefa Hrušky ve Střešovicích a pak u Jaroslava Vily v Břevnově. Mezitím se mladá rodina 6. září 1947 rozrostla o Jiříkovu sestru Evu Inquortovou (1947-2018) a všichni čtyři se přestěhovali do malého břevnovského bytu v Kusé ulici čp. 1467. V Kusé ulici rodina bydlela až do roku 1962, poté se přestěhovali do podnikového bytu 2+1 na tehdy nově postaveném sídlišti Petřiny. 

Svatební snímek mých prarodičů Josefa Inquorta a Květy rozené Tikalské z roku 1942

Vzpomínka na Kusou ulici v Břevnově, jak ji tužkou zachytil můj táta Jiří Inquort (1944-2014) krátce před svou smrtí

Josef a Květa Inquortovi na vycházce s Jiříkem a Evičkou v kočárku

Můj táta Jiří Inquort (1944-2014) se sestrou Evou (1947-2018)

zleva: můj děda Josef Inquort (1919-1981), jeho synovec Zdeněk Jeřábek (1938-2009), můj otec táta Jiří Inquort (1944-2014) a jeho bratranec Ivan Jeřábek (*1943), tátova sestra Eva (1947-2018) a otec tátových bratranců Jeřábků - Josef Jeřábek (*1911); snímek byl pořízen na svatbě Vlasty Peckové v Mlékojedech, 1957

Můj děda Josef Inquort (1919-1981) s babičkou Květou Inquortovou rozenou Tikalskou (1923-2001)

Můj libišský praděda Bohumil Ingvort zemřel v nedožitých sedmdesáti letech 24. ledna 1954 v mělnické nemocnici a byl pohřben na evangelickém hřbitově v Libiši, jeho manželka Anežka se dožila téměř o rok více a zemřela 16. prosince 1955 ve Staré Boleslavi (zřejmě v budově bývalého proboštství čp. 61; za tehdejšího režimu domov důchodců, dnes Česká katolická charita - Charitní domov Stará Boleslav) a byla také uložena v Libiši do hrobu, jehož nájem již zanikl, a tudíž propadl.

Můj děda Josef Inquort zemřel ve věku 61 let 1. ledna 1981 v Nemocnici Pod Petřínem, babička Květa zemřela v nemocnici v Benešově 28. listopadu 2001 ve věku 78 let. Jejich ostatky jsou uloženy do hrobu na Břevnovském hřbitově. 

Můj táta Jiří Inquort zemřel v listopadu 2014, krátce po oslavě svých 70.tých narozenin.

Můj táta Jiří Inquort (1944-2018) - oslava čtvrtých narozenin; Jiřík školák; jak to jen jde - stále v sedle!; s Járou Šebkem dvojhlasně za mikrofonem; na vycházce v Břevnově s bakelitovým fotoaparátem Pionýr; se skicákem? 

Můj táta Jiří Inquort (1944-2014) na rande s mojí budoucí mámou Janou Matějíčkovou (1950-2012) a táta na začátku 70. let 20. století  

Vacek, Mareček, Havlíček, Nedvídek, Neubert, Jedlička a Vrbovec, Brožek, Řepa, Petrášek, Jaroš, Pallan, Havelka, Pitlík - širší rodina mých předků ze strany mých praprarodičů Ingvortových

Můj pradědeček Bohumil Ingvort (1884-1954) měl ze strany svého otce kromě prapradědy Jana Ingvorta (1761-1834), mistra krejčího v Chlumíně a vnuka nejdále dohledatelného předka Jiříka Ingvorta, také prapradědu Vacka, Marečka a Havlíčka a ze strany matky pak prapradědu Nedvídka, Neuberta a Jedličku. Všichni tito prapradědečkové pocházeli z nedalekých vsí ležících poblíž Chlumína, pouze Neubertovi do chlumínského kraje přišli z Křivoklátska - z obce Cerhovice.

Moje prababička Anežka Vrbovcová (1885-1955), manželka Bohumila Ingvorta (1884-1954), měla z otcovy strany prapradědu Vrbovce, Brožka, Řepu a Petráška a z dohledatelných prapradědů ze strany matky pak Jaroše, Pallana, Havelku a Pitlíka.

Praprarodiče Anežky z otcovy linie pocházejí z vesnic ležících ve středočeském kraji na východ od Benešova v okolí Netvořic, zatímco předci z matčiny strany mají kořeny v kraji Vysočina při Větrném Jeníkově. Anežčin praděda Vrbovec byl panským ponocným v Lešanech, Brožek byl sedlákem ve Všeticích, Řepa byl hajným a podruhem v Dunávicích, Petrášek podruhem v Teletíně. Pro všechny je společné, že svými křty, biřmováními, ohláškami, sňatky a pohřby patřili pod duchovní správu fary v Netvořicích s farním kostelem Nanebevzetí Panny Marie.  

Anežky předci ze strany její maminky mají kořeny v kraji Vysočina při Větrném Jeníkově - prapraděda Jaroš byl rovněž hajným, a to ve Větrném Jeníkově, prapraděda Pallan byl domkářem a tkalcem v sousedním Velešově a praděda Havelka tesařem a prapraděda Pitlík hajným v nedaleké Skále. Opět se jedná o místa od sebe nepříliš vzdálená a o rody usazené po dlouhá pokolení na jednom místě. Všechna tři místa bychom pěší procházkou obešli za necelé tři hodinky. 

Copyright (c) René Inquort