INGVORTOVI
Příjmení a jeho varianty, pravděpodobný původ nezvyklého příjmení
Rod Inquortů je v matrikách nejdále dohledatelný v městečku Klomín (dnes zvaný Chlumín). Nejprve je ovšem potřeba předeslat, že se podoba našeho příjmení v průběhu staletí proměňovala. Právě v nejstarších matrikách (od konce 17. století) se objevuje v podobě Ingvort, psané někdy také jako Ingwort, Ingworth či Inguort, v mnohem mladších matrikách, zřejmě pod vlivem latiny, začali někteří faráři jméno zapisovat v podobě Inquort, Inquart (ovšem i Inqvort, Inqvart; někdy q bylo dokonce psané jako kv apod.). V podobě Inquort zůstalo příjmení v naší rodině, přestože ještě můj pradědeček a někteří jeho sourozenci (celkem jich měl asi devět) byli křtěni jako Ingvortovi a stejně tak i sourozenci mého dědy Josefa. Nejstarší v matrikách dohledaná podoba našeho jména, tedy zřejmě podoba původní, je Ingvort, a naším nejstarším doložitelným předkem a zároveň jakýmsi pomyslným praotcem všech Inquortů, včetně všech od něj se odvíjejících větví potomků ve všech výše uvedených variantách svých rodných příjmení, je Jiřík Ingvort (asi 1677-3.10.1746), krejčí v Klomíně v čp. 19.
Dosud (situace roku 2025) jsem v rámci svého bádání a pátrání neobjevil žádný další písemný doklad, který by posunul historii rodu Ingvortů někam dál k polovině 17. století a bohužel i pochybuji, že by se nějaký takový pramen ještě v budoucnu objevil. Nejstarší matrika obce Chlumín začíná rokem 1707. Z tohoto důvodu lze k původu rodu rozvíjet pouze určité hypotézy, domněnky.
Poloha obce Chlumín a skutečnost, že jméno Ingvart i Ingvort jsou skandinávského původu, napomáhá hypotéze, že se v případě našeho nejstaršího předka (v tomto případě zřejmě Jiříkova otce či děda) mohlo jednat o zde usazeného švédského či dánského vojáka v rámci manévrů Třicetileté války (1618–1648). Prostí Švédové a Dánové neměli ve velké většině až do téměř konce 19. století příjmení, ale děti přijímaly otcovo jméno ke svému s koncovkou –son (Švédsko)/–sen (Dánsko), tedy např. Andersen, Gustaffson. Náš předek se tedy mohl jmenovat Ingvart či Ingvort a takové mu tedy pravděpodobně zůstalo i v Čechách příjmení. Znovu ještě opakuji a podtrhuji - dodnes zejména v Dánsku, ale i ve Švédsku se používá jako "křestní jméno" jméno Ingvort.
Ke druhé, možná i k pravděpodobnější hypotéze, nás přivádí podoba příjmení zaznamenaná v matrice narození u Josefa (*1718), syna našeho krejčího Jiříka Ingvorta. Rodné příjmení je zde farářem Kašparem Jakubem Douchou stejně jako dříve u jeho starší sestry Marie Magdaleny (*1716) psáno v podobě – Ingworth, přičemž ten samý farář u dalších dvou dětí píše již jen Ingwort (tedy bez h na konci) a u dětí před Marií Magdalenou je také jen Ingv(w)ort. Další duchovní správce – páter Václav Antonín Vacek, který nastoupil po Douchovi, píše pak náhle příjmení v podobě Inquort (zde je poprvé ona latinou upravená podoba našeho příjmení), přičemž v další generaci se matrikáři opět vrací k psaní Ingvort - taková trochu pisatelská tvořivost. No a tedy k té hypotéze – ve východní Anglii v hrabství Norfolk leží vesnička zvaná Ingworth. Není zcela vyloučené, že se v rámci Třicetileté války či nějaké jiné, pravděpodobně vojenské, akce dostal do našich končin člověk, který pocházel právě z této obce, a proto mu podle tehdejšího zvyku dali našinci příjmení Ingworth, respektive Ingvort. Do bojů byli tehdy zapojeni žoldáci ze všech možných koutů, tedy dost možná i z anglického venkova. Ovšem mít jako hlavní oporu pro tuto hypotézu to, že jeden farář po určitou dobu psal naše příjmení ve shodě s názvem uvedené anglické vesnice, mi i tak připadá slabé. Na druhou stranu je zde ovšem i skutečnost, která by mohla jít tímto směrem - totiž výsledky analýzy mé DNA mě určují do specifické haploskupiny, která je nejvíce zastoupena právě v Anglii, tedy genetická genealogie zde předpokládá nějakého předka, jehož potomci byli a jsou nejvíce zastoupeni v Anglii.
Vedle Jiříka Ingvorta, krejčího v Klomíně se mi podařilo najít také jeho pravděpodobného mladšího bratra Václava (asi 1688-4.7.1756), zapisovaného v matrikách ve variantách Ingvart, Inqvart, Inquart i Inquort. Václav byl primátorem a později také městským písařem v Roudnici nad Labem. Podle roudnické oddací matriky byl Václavovým otcem, a tedy dle mého soudu i otcem Jiříkovým (našeho přímého předka), jistý nebožtík Jan Ingvart z Klomína. Domnívám se, že se oba bratři (náš starší Jiřík i mladší Václav) narodili v Klomíně, přestože to není možné pro absenci klomínských matrik před rokem 1707 doložit. Na základě klomínské matriky zemřelých soudím, že jejich mladší sestrou byla jistá Eva, jež zemřela v Klomíně 18.8.1710; v matrice je tento zápis – Pohřbena jest při chrámu Páně sv. Máří Magdaleny v Klomíně Eva vlastní dcera pozůstalá po nebožtíkovi Janovi Ingv(w)artovi někdejším sousedovi klomínským stáří 20 let.
Klomín (dnes Chlumín) a Údrčtí z Údrče
Dnešní obec Chlumín (dříve zvaná Klomín) leží v úrodné polabské nížině při silnici z Neratovic do Kralup nad Vltavou, asi 7 kilometrů vzdušnou čarou od Mělníka a 14 kilometrů od hranic Prahy. Obec, kterou budu již od této chvíle nazývat novějším pojmenováním – Chlumín, byla kdysi významným městečkem s trhovým a hrdelním právem, s tvrzí a od počátku 17. století se zámečkem, který vznikl na místě původní středověké tvrze a hospodářského dvora. Katastrofu pro městečko znamenala Třicetiletá válka, během níž více než jedna polovina domů lehla popelem. Trvalo dlouho, než se Chlumín opět uspořádal do obce a pusté domy se začaly znovu obydlovat. Situace se začala zlepšovat až roku 1675, kdy městečko kupuje rod Údrčských z Údrče. V roce 1707 se za jejich držení Chlumín stává opět městečkem a od tohoto roku se také jeho obyvatelé pečlivě evidují ve zdejší farnosti v nejstarších chlumínských matričních knihách.
Údrčtí dali zdejšímu zámku novou barokní podobu a zámecký dvůr pak vlastnili a městečko spravovali až do roku 1726, kdy jej Karel Evžen Údrčský prodává Anně Marii Františce Terezii, princezně Sasko-Lauenburské, hraběnce z Neuburgu a velkovévodkyni Toskánské (1672-1741). Také s jejím jménem je spojena prosperita místa a zejména pak obnova dominantních staveb obce. V roce 1728 darovala její výsost obci morový sloup, který dosud stojí na návsi. Roku 1732 nechala přestavět do barokní podoby válkami poničený chlumínský kostel sv. Máří Magdalény. Jednolodní náročně řešená stavba s věží v západním průčelí byla jako jeden z největších kostelů v okolí kostelem děkanátu Chlumínského v župě Meziříčské, která se nacházela mezi Vltavou a Labem až k soutoku obou řek u Mělníka. K uvedenému děkanátu náleželo 19 far, a to: Chlumín, Obříství, Libiš, Semilkovice, Kojetice, Lobkovice, Hostín, Veltrusy, Odolená Voda, Chvatěruby, Chabry, Zdiby, Bojnice, Velká Ves, Klecany, Bohomilice, Bukol, Doničky a filiální kostel Zálezlice. V roce 1751 dědičné statky získal po zemřelé velkovévodkyni Toskánské vévoda Bavorský, od kterého v roce 1763 za 140.000 zlatých koupil Chlumín Rudolf, hrabě z Chotkova a Vojnína a majitel nedalekého zámku ve Veltrusech. Získané městečko připojil k nově zřízenému majorátnímu (fideikommis, rodinné svěřenství) panství Jeviněves, které zahrnovalo Jeviněves, Ouholice, Všestudy, Dušníky, Vojkovice, Kozomín a Chlumín. Chotkové byli v Chlumíně vrchností až do konce patrimoniální (vrchnostenské) správy, kterou nahradila státní správa zřízením okresních soudů a okresních, městských a obecních úřadů v roce 1850. V roce 1802 zřídili Chotkové na rokokově upraveném zámku školu, do níž místní mládež docházela až do začátku 20. století, kdy byla v obci postavena nová školní budova. Do staré školy na zámku zřejmě docházeli také naši přímí předci.
Zmínění Údrčtí z Údrče hrají významnou úlohu v naší rodinné historii, neboť bývali coby levans, tedy hlavní kmotři (ti, kteří drželi dítě při křtu v náručí) u Jiříkových dětí. Vzhledem k tomu, že u jiných obyvatel takto Údrčtí v matrikách nevystupují, je zřejmé, že Jiřík se svou chotí patřil tehdy k významným chlumínským měšťanům či zde existovalo nějaké jiné pouto vzájemné přízně. Údrčtí z Údrče (od 16. stol. též Audrcký, případně v německém textu se objevuje podoba Audritzky) jsou starý český vladycký rod, který v 18. století povýšil do stavu říšských svobodných pánů. Šlechtická rodina se nazývala podle Údrče u Bochova. Rozvětvený rod Údrckých nebyl příliš postižen pobělohorskými konfiskacemi a jeho příslušníci v 17. - 18. století vykonávali různé vysoké funkce ve státní správě (jako krajští hejtmani, soudcové, písaři apod.) a ve vojsku jako vysocí důstojníci.
Rozšíření našeho příjmení
Vzhledem k ojedinělosti našeho příjmení lze říci, že všichni Inquorti, Ingvorti, Inguorti, ... i přes různé varianty psaní jména, jsou přímými potomky již zmíněného Jiříka Ingvorta. Potomci jeho syna Václava Ingvorta (1722-1783), respektive osoby mojí a bratrovy přímé rodové linie, žili v Chlumíně až do poloviny 19. století, odkud přešli nejprve do Byškovic, pak do Obříství a nakonec do Libiše, kde se také narodil náš dědeček Josef Inquort (1919-1981). Odhaduji, že celkem je v České republice k roku 2025 něco málo přes 30 osob mužského pohlaví, které mají naše příjmení, ať už v podobě Inquort, Ingvort či Inguort. Strýc našeho dědy Josefa – Antonín Ingvort (1888-1949) odešel z Byškovic zřejmě za prací do Ponědrážky a stojí u zastoupení rodin Ingvortů v jižních Čechách kolem Třeboně. Dva z bratrů mého dědy (Karel a Antonín) odešli na Mostecko a přivedli tak Ingvorty do severočeské oblasti. Další moji příbuzní, ve variantě příjmení Inguort, žijí stále v oblasti, kde se můj dědeček narodil, tedy na Mělnicku. To jsou zhruba hlavní oblasti našich současných příbuzných, ke kterým mám díky vlastnímu pátrání, ale také díky velké pomoci Ivana Jeřábka (*1943), bratrance našeho táty, syna Marty (*1911), starší sestry našeho dědy Josefa Ingvorta, částečné povědomí o jejich dalších osudech. Ale pojďme ještě jednou hezky po pořádku a hlavně od počátku.
Náš nejstarší společný předek Jiřík Ingvort a jeho rodina
Jiřík Ingvort se narodil asi roku 1677. Jeho pravděpodobným otcem je chlumínský Jan Ingvo(a)rt, mladšími sourozenci pak Václav (*asi 1688-1756) a Eva (*asi 1690-1710). Rok Jiříkova narození odvozuji od věku, který je uveden v jeho zápisu v knize zemřelých - zemřel v Chlumíně 3.10.1746 a je zde uveden věk při úmrtí - 69 let. Jiříkovou chotí byla jistá Dorothea, která se narodila nejspíše v roce 1688 a zemřela 19. 11. 1748 (v úmrtní matrice je uveden věk - 60 let).
V Jiříkově krejčovské domácnosti se v rozmezí let 1708-1731 narodilo třináct potomků, respektive tolik potomků se mi podařilo vyhledat v nejstarší matriční knize, která byla pro město založena v roce 1707. Není vyloučeno, že se některý potomek narodil ještě před tímto rokem, ale to již bohužel asi nijak nezjistíme a stejně tak nemáme ponětí ani o datumu sňatku Jiříka a Dorothey a o mnaželčině příjmení a původu – v tuto chvíli k tomu nejsou žádné prameny. Z těchto třinácti dětí bylo deset dcer a tři synové a nikdo z nich kupodivu nezemřel v dětském věku, čímž snad Ingvortovi značně posílili počet jinak dosti zdecimovaného obyvatelstva po krušných letech válek a morových epidemiích, které je zpravidla doprovázely. Děti se jmenovaly - Anna Magdalena (*1708), Dorota Kateřina (*1709), Kateřina (*1710), Dorota (*1712), Johana Vendelína Josefka (*1713), Marie Magdalena (*1716), Josef Václav František Ferdinand (1718-1756), Jan Jiří Václav Josef (1720-1756), Václav (1722-1783), Magdalena Ludmila Veronika (*1725), Veronika Anna Alžběta (*1727), Ludmila Barbora (*1728) a Eva Alžběta Anna (*1731). Z hlediska založení přímé rodinné větve, jejíž ratolestí jsem také já a můj bratr Jiří, je pro nás nejdůležitější jejich již zmíněný nejmladší syn Václav Ingvort (1722-1783), nicméně i jejich prvorozený syn Josef má svou nezanedbatelnou historickou stopu.
Prvorozený syn Josef a jeho dvojí manželství a potomci
Pojďme se nejprve podívat na tohoto prvního potomka. Narodil se v roce 1718 jako první chlapec po sérii šesti dívek. Jmenoval se celým jménem Josef Václav František Ferdinand (1718-1756; u křtu zapsán jako Ingworth) a jeho hlavním kmotrem byl Urozený a Statečný Rytíř Pan Audrcký z Audrče, Pán na Klomíně, císařský a královský rada zemského soudu, hejtman kouřimského kraje a držitel zdejšího zámku, který ostatně stál i jako hlavní kmotr také u obou jeho mladších bratrů, zatímco u jejich dříve narozených sester figurovala jako levans (hlavní kmotr) urozená zámecká Paní.
Tento zkráceně Josef Ingvort byl stejně jako jeho otec krejčím a v roce 1742 se ve svých čtyřiadvaceti letech oženil s o šestnáct let starší Ludmilou Barborou Hladkou (1702-1746), sestrou tehdejšího chlumínského faráře Karla Ignáce Hladkého. Otcem nevěsty a pana faráře Hladkého byl kutnohorský mlynář a měšťan Bernard Hladký. Farář Hladký, mistr svobodných umění a filosofie, jakož i bakalář theologie, zřejmě se sestrou přišel na chlumínskou faru v roce 1737, neboť před tím působil jako vůbec první duchovní správce ve Svárově u Unhoště, kde se již zmíněná velkovévodkyně Toskánská přičinila ke zřízení samostatné farnosti. Je dosti možné, že velkovévodkyně stála i v pozadí jeho přeložení do uvolněné farnosti chlumínské. Ludmila byla dcerou svobodného kutnohorského měšťana, nebyla tedy osobou poddanou, také Josef byl měšťanem obce chlumínské.
Trochu mě udivuje velký věkový rozdíl Josefa a Ludmily – je zde možné uvažovat o nějaké sňatkové politice? Těžko dnes říct, co stálo za sňatkem mladého muže s o dost starší partnerkou, a je zde trochu prostor k určitým spekulacím.
Každopádně Ludmila Barbora Josefovi porodila dva syny – Jana Antonína (*1744) a Karla Václava (*1745), načež v srpnu roku 1746 umírá krátce před dovršením svých 44 let. Zaopatřil ji a na její poslední pouť vyprovodil její bratr, chlumínský farář, který k zápisu v úmrtní matrice připisuje: sepulta est D. Ludmilla uxor D. Josephi Ingvort Sartoris in Klomin Soror mea delecta (pochována jest Paní Ludmila, choť Pana Josefa Ingvorta, krejčího v Klomíně, sestra moje milovaná).
Ovdovělý chlumínský krejčí Josef Ingvort se po osmi letech v květnu 1754 znovu žení, ale to již jako šestatřicetiletý hostinský, krčmář a krejčí v sousedních Kozárovicích. Bere si za ženu Annu Alžbětu, vdovu po panu Janovi Kyzlíkovi (1713-1754), psaném též jinde jako Kysling, Kyzlink, Kyzlik či Kizlik. Jeho nevěsta byla zřejmě zámožná a vysoce společensky postavená, neboť její zemřelý muž Jan Kyzlík byl synem Ferdinanda Kyzlíka, svobodného mana v Dušníkách nad Vltavou a i sám Jan je v matrice zemřelých označen jako libertinus, tedy jakožto svobodná osoba, k nimž manové příslušeli, a dále je psán také jako foeudatarius supremi purgraviatus ex Pago Duschnick prope Veprzkam persona utrinque libera - tedy jako man nejvyššího purkrabství ze vsi Dušníky poblíž Vepřeku, osoba svobodná.
Na dobových mapách jsou Dušníky zaznamenány jako Daleké Dušníky, a to mnohem silnějším písmem než okolní vsi i městečka, samozřejmě včetně Kralup nad Vltavou, což svědčí o jejich tehdejším významu. Manský dvůr (královský majetek připadající Koruně české) se nacházel na místě dnešního statku čp. 12. Podle berní ruly z roku 1654 tvořil jeden ze dvou dílů vsi Dušníky nad Vltavou. Vystřídaly se zde rody Sukoradských, Kyzlíků, Duchoslavů a Pokorných. Místo jsem navštívil na jaře 2018 a musím potvrdit, že tento statek má dodnes jisté rysy velkého hospodářského dvora, vlastně jakési manské tvrze. Vdova Alžběta se za svobodna jmenovala Besserová a ze zápisu jejího sňatku s Janem Kyzlíkem v roce 1748 víme, že pocházela z veltruského Ostrova (ex Insula), tedy z místa, kde stojí lovecký zámeček hraběcího rodu Chotků (u tohoto prvního sňatku je psána jako Anna Alžběta Besserová). V éře vrcholného baroka zde byl v letech 1706-1712 vybudován zámecký areál, doplněný tehdy módní barokní zahradou.
Zámek Veltrusy byl postaven uprostřed lužních lesů, které obklopovala ze všech stran Vltava, na místě zvaném Ostrov (Insula). Ke sňatku vdovce Josefa Ingvorta s vdovou Alžbětou je učiněn zápis jak v matrice farnosti Chlumín, odkud ženich pocházel, tak i v příslušné matrice nevěsty – ve farnosti Vepřek. Zatímco v Chlumíně byl Josef znám, a je tudíž zde zapsán jako Josef Ingvart, ve vepřekovské matrice je uveden coby Inkwart a podobně v chlumínské matrice je uvedeno příjmení vdovy Kysling a v domácí vepřekovské jako Kizlik. Z oddací matriky se dovídáme, že obě ovdovělé osoby nepatří k lidem poddaným, ale jsou obě svobodné – ambo liberi. Tuto skutečnost podtrhuje i osoba svědka, jímž je Pan Václav Perwolf, syn Jana Tobiáše Perwolfa, královského mana z Kozárovic (foeudatarius regius ex Kozarovitz), přičemž tento Perwolf byl také hlavním kmotrem Josefova staršího syna z předešlého manželství s Ludmilou Hladkou; u mladšího syna byla později kmotrou ovdovělá Perwolfova choť Anna. Perwolfové, se kterými se ještě několikrát v naší historii setkáme, jsou v podobě jména – Beerwolf uvedeni také v Soupisu svobodníků (1654) coby Manové Litoměřického kraje k panství Mělnickému příslušející.
Každopádně Josef Ingvort se prvním i druhým sňatkem dostal do zřejmě výše společensky postavené pozice, než kdyby zůstal jen při otcově krejčovské živnosti v Chlumíně. Otázkou je, zda k tomu neměl pootevřené dveře již právě ze strany svého otce či děda, neboť mi na základě indicií z matrik připadá (Údrčtí z Údrče, majitelé zámku a chlumínského panství, jsou hlavními kmotry u křtu jeho potomků) a též v souvislosti s tím, že velmi pravděpodobný bratr Jiříka Ingvorta – Václav Ingvort (1688-1756) působil jako primátor a městský písař Roudnice nad Labem (Údrčtí byli rovněž ve vysokých úřadech zdejšího kraje), že totiž Ingvortovi měli se zdejšími Pány zvláštní vztahy. Popustím-li trochu uzdu své představivosti (což by se líbilo našemu otci, jenž rád směle fabuloval), dokážu si představit, že se Ingvorti usadili v Chlumíně v souvislosti s tím, že roku 1675 zakoupili zámek a převzali správu panství právě Údrčtí z Údrče (Jan Ivan Antonín Údrcký z Údrče (†1678), který býval hejtmanem kraje kouřimského a soudcem zemským a po něm Václav Antonín a Karel Evžen). Patřili Ingvorti k nějakému jejich služebnému doprovodu, byl například Jiřík jejich krejčím? Těžko říci, neboť se nelze opřít o žádný průkazný archivní materiál, který by tuto myšlenku podpořil a dost možná, že se tuto historii nepodaří odhalit nikdy. Od věci není ani nové Josefovo povolání – poprvé se ženil s Ludmilou Hladkou jako krejčí v Chlumíně, při druhé svatbě s Alžbětou Besserovou je již zapsán jako hostinský, krčmář (caupo) a krejčí (sartor) v Kozárovicích a jeho svědkem při této svatbě je sám držitel královského manství v Kozárovicích Perwolf (Perwolfové byli také kmotry obou jeho synů). Osoba hostinského, krčmáře a jeho živnost byla ekonomicky úzce provázána s vrchností, s držitelem daného statku. Vrchnost ve svém hospodaření využívala práva jakéhosi předepsaného odkupu produkce ze svých dvorů, pivovarů a palíren. Nucený odkup, zejména produkce vrchnostenských pivovarů, byl jedním z hlavních pilířů vrchnostenských příjmů. Vrchnost často určovala kvóty pro jednotlivá zboží, které museli vesničané poddaní jejich panství, odkoupit. Odebírání vrchnostenského piva předepisovaly poddanské řády. Výčep piva se často týkal rychtářů, kteří provozovali výsadní rychty aneb krčmy, či nájemních i zakoupených krčmářů provozujících hospody aneb šenkovní chalupy. Josef nebyl v Kozárovicích z rodiny Ingvortů sám, usadil se zde také jeho o dva roky mladší bratr Jan Jiří Václav Josef Ingvort (1720-1756), jenž zde provozoval kovářské řemeslo, pro které se na manském dvoře perwolfském našlo jistě práce dost.
Co se týká Alžběty Ingvortové, dříve Kyzlíkové, rozené Besserové, není nám známo, kdy a kde se narodila. Neznáme bohužel z oddacích matrik ani její přibližný věk v okamžiku její první či druhé veselky. Je dost možné, že patřila k rodině, která patřila ke služebnému či hospodářskému zázemí veltruského zámku. Zřejmě byla výše společensky situovaná než venkovská poddaná osoba a jako taková se také poprvé provdala za držitele svobodného královského manství v Dušníkách - Pana Kyzlíka. Neodpustím si ještě nastínit jistou propojenost veltruského zámku, odkud pocházela Alžběta Besserová, s Dušníky při Vepřeku, tedy svobodným královským manstvím jejího prvního muže, s Chlumínem, rodištěm jejího druhého muže Josefa Ingvorta, ale konečně i s Velvary, odkud pocházela manželka Josefova nejmladšího bratra (našeho 6xpradědy) Václava Ingvorta (1722-1783), totiž paní Ludmila Koželuhová (1734-1774) (naše 6xprababička), sestřenice slavných muzikantů Koželuhů, jak si ještě upřesníme později. Tato čtyři místa totiž propojuje mimo jiné hudba, duchovní i světská.
Otakar Špecinger v článku Hudba na zámku Veltrusy píše: ...hudební historie zámku Veltrusy se vyvíjela nikoliv osamoceně, nýbrž v sepětí a prolínání s celkovými hudebními tradicemi dolního Povltaví, které přitom byly nevšedně bohaté. Od 16. století až do 1. poloviny 19. století se staly jejich hlavním centrem Velvary - a vytvořila je činnost nesčetných městských i vesnických kantorů-varhaníků, kteří kromě církevní hudby provozovali samozřejmě se svými odchovanci také světskou muziku. Zřejmě díky tomuto prostředí pak mohli právě odtud vzejít např. velvarští skladatelé Jan Antonín Koželuh a Leopold Koželuh, početný houslařský rod Homolků a další nevšední osobnosti - až po nelahozevského Antonína Dvořáka, nehledě např. na mimořádné množství lidových písní, které mají svůj původ právě ve zdejší krajině. Základními hudebními středisky v dolním Povltaví, jako většinou i jinde, byly tudíž obce s farou, kostelem a školou. K chotkovskému panství náležela tři taková místa. Od samého počátku to byla farní ves Vepřek s lokálií ve Veltrusích, povýšenou teprve kolem poloviny 19. století na farnost - a od roku 1763 přikoupené městečko Chlumín. V těchto místech, na školách i na kůrech pak působili zpravidla vynikající kantoři a varhaníci se svými pomocníky, tady organizovali své kapely a hráli s nimi nejen při lidových zábavách a obyčejích, nýbrž se rozmanitějším způsobem podíleli také na hudebním životě své vrchnosti. Dělo se tak při bohoslužbách a zámeckých koncertech, či během vzácných návštěv, loveckých událostí nebo slavností v proslulém parku. Docházelo k tomu v různých kombinacích a často i za přímé účasti panstva - k uplatnění přicházela jak díla předních (tištěných či opisovaných) skladatelů, tak také místní kantorské skladby. Největší kapelou na veltruském panství byla po dlouhou dobu "muzikantská banda" z Chlumína. Hluboko od 18. století mívala kolem 20 členů většinou přímo z městečka. Spolu se zpěváky se těžko směstnávala na kůru krásného chlumínského kostela, kde však její produkce zřejmě opravdu přitažlivě vyznívaly, neboť Chotkové k významnějším příležitostem často a zřejmě i rádi přijížděli. Opačně - do Veltrus přicházela tato kapela s ohledem na dvojí dosti dlouhou pěší cestu méně často. Při lidových slavnostech se pak občas dělila na dvě až tři skupiny. Největší proslulosti přitom dosáhla za kantorování a řízení Josefa Maličkého, který svůj úřad zastával od roku 1799 do roku 1850, tedy plných 52 let. Údajně si na něho potrpěl právě Jan Rudolf Chotek, který ho zvával jako komorního hráče na veltruský zámek. Nějakou dobu hrál ostatně v této kapele mladý Josef Spitz (1809-1866) ze Zálezlic, později prý učitel Antonína Dvořáka v Nelahozevsi. Kapela z Vepřku, známá od samého počátku veltruského panství, mívala něco přes 10 hráčů. Kolem poloviny 18. století ji vedl kantor Jan Mayer a od roku 1762 do roku 1797 jeho syn a rovněž vepřecký učitel a varhaník Daniel Mayer.
...Zámek na Ostrově byl ovšem nejen letním, ale i reprezentačním sídlem hrabat Chotků. Spolu s "nádhernou krajinou" si záhy získal a nadlouho udržel zaslouženou pověst neobvykle krásného místa - a to k němu přivádělo četné význačné návštěvníky. Přijíždějí šlechtici, vojáci, učenci či umělci - a známo je i několik panovnických návštěv. Marie Terezie sem zavítala už při své pražské korunovaci v roce 1743 a znovu i s manželem císařem Františkem Lotrinským u příležitosti dnes už plně doloženého prvního evropského vzorkového veletrhu či skutečné průmyslové výstavy roku 1754. Císař František navštívil Veltrusy roku 1804 a roku 1820 - a Ferdinand V. či VI. v roce 1836, všichni vždy s nemalým a skvělým doprovodem. Při těchto příležitostech byla pochopitelně provozována také hudba - u tabule, k tanci nebo při procházkách parkem či ohňostrojích. Obstarávali ji veltruští, vepřečtí a chlumínští lidoví muzikanti. Vždyť jiných tu pro takové účely ani nebylo. Dodnes o tom podávají jednoznačné svědectví zejména materiály veltruského rodinného i hospodářského chotkovského archivu... Ještě mnoho zajímavého by bylo možno říci o hudební historii Veltrus. Vždyť zámek a park navštěvovali také mnozí jiní hudební skladatelé, zejména výkonní umělci. Uveďme alespoň už výše zmíněné velvarské bratrance. Mladší Leopold Koželuh (1747-1818) se těšil pohostinství Chotků ve Veltrusích delší dobu před trvalým odchodem do Vídně. A starší Jan Antonín Koželuh (1738-1814) tu byl hostem Jana Rudolfa Chotka v posledních letech svého života, kdy představoval nejvyšší hudební autoritu v Čechách. Hrabě Jindřich Chotek zase pozval k delšímu pobytu na zámku mimořádně proslavenou sopranistku Kateřinu Kometovou-Podhorskou (1807-1889) a její tetu, kdysi rovněž jedinečnou pěvkyni Teklu Podleskou Batkovou (1764-1852). Také pianistka a skladatelka Kateřina Cibbini (1785- 1858), dcera Leopolda Koželuha, kterou obdivoval Frederyk Chopin, se ve svém pozdějším věku (když působila u pražského dvora excísaře Ferdinanda) těšila z delšího pobytu na veltruském zámku.
Za zmínku stojí také skutečnost, že Josefova mladšího syna nekřtil chlumínský farář Hladký, strýc dítěte, ale jakýsi Emilianus, benediktinský mnich z Emauz.
Josef Ingvort nedlouho po svém druhém sňatku v březnu roku 1756 umírá a zanechává po sobě vdovu Alžbětu a dva nezaopatřené syny ze svého předešlého manželství – dvanáctiletého Jana Antonína a o rok mladšího Karla Václava Ingvorta. Jaké byly další osudy vdovy Alžběty Ingvortové, bohužel zatím nevíme, stejně tak nevíme nic určitého k osudu Josefova mladšího syna Karla Václava. Stopu jeho staršího syna Jana Antonína a jeho nové rodiny jsem ovšem dohledal v Praze, a to na Malé Straně u hraběcí rodiny Nosticů.
Kariéra Josefova syna Jana Antonína sloužícího u Nosticů v Praze
Jan Antonín Ingvort se totiž v dubnu 1769 coby pětadvacetiletý mladý muž oženil v malostranském chrámu Panny Marie pod řetězem s jistou Josefou Bajerovou. V té době zde na Malé Straně byl Jan Antonín sloužícím (poslíčkem) u hraběte Františka Antonína Nostice-Rienecka (1725-1794). Jak se do hraběcích služeb dostal, nám bohužel není známo, lze se jen domnívat, že jako dítě svobodných osob (Josefa Ingvorta, Ludmily Barbory rozené Hladké a potažmo i nevlastní matky Alžběty dříve Kyzlíkové) nebyl připoután k rodnému panství, mohl svobodně odejít jinam, byla mu otevřena cesta k lepšímu vzdělání a mohl tak získat hezké místo ve šlechtických službách. Dost možná za jeho budoucí kariérou stál jeho kmotr a svobodný královský man Perwolf či jeho strýc farář Karel Ignác Hladký. Nelze také vyloučit, že se jeho nevlastní matka znovu provdala za někoho, kdo se takto postaral o jejího vyženěného syna, případně se sama díky svým konexím zasloužila o jeho budoucnost.
Malostranské matriky nás informují o jeho celkem sedmi dětech (jedné dceři a šesti synech) narozených v průběhu let 1771-1781. Jejich rodná příjmení se v křestních matrikách objevují ve variantách - Inquart, Inkvart, Engvarth, Enqvart, Inqvart a Ingqvart. Opět se jedná o pěkný doklad toho, kterak si matrikáři nevěděli rady s nezvyklým jménem. Tři děti zemřely ještě jako velmi malé. První čtyři děti byly pokřtěny v kostele sv. Mikuláše, nejmladší v kostele Panny Marie pod řetězem. Rodina bydlela v Praze na Malé Straně nejprve v čp. 380 (dnes Hellichova 458 - původní tři, převážně barokní domy, jež se dostaly do vlastnictví hraběnky Gabriely z Rottenhamu, která je roku 1803 nechala přestavět do jediného domu palácové dispozice, zvaného později Chotkův palác či také dům U Zlatého pelikána) a později v čp. 374 (dnes Nosticova 470 - měšťanský dům, bývalá Wedlingerovská prádelna - dům s vysokou historickou hodnotou je nedílnou součástí původní renesanční a barokní zástavby někdejších hospodářských objektů v okolí Čertovky), čímž se přesunula blíže k sídlu hraběte v malostranském Nosticově paláci.
Jan Antonín sloužil hraběti Nosticovi po celý život. Na základě křestních zápisů jeho vnoučat víme, že u Nosticů zastával funkci hospodářského úředníka (účetního, pokladníka) a na sklonku života zřejmě úřadoval také na Nosticově venkovském sídle - na zámku v Měšicích u Pakoměřic. V roce 1767 zde hrabě František Antonín Nostic-Rieneck nechal postavit rokokový zámek a symetricky k jeho ose také hospodářské budovy a dvě ulice s domky pro služebnictvo a několika panskými domy. Zámek sloužil jako administrativní centrum panství a jeho majitelé jej využívali také k letním pobytům. V letech 1779–1785 zde mimo jiné žil a tvořil abbé Josef Dobrovský, který zde vykonával funkci preceptora (domácího učitele) potomků Nosticů. Hrabě Nostic-Rieneck byl také vlastencem, mecenášem a nejvyšším purkrabím pražským a zasloužil se mimo jiné o postavení Stavovského divadla v Praze roku 1781; tehdy neslo název Hraběcí Nosticovo divadlo. Druhé, ale menší Nosticovo divadlo v podobě zahradního pavilónu si hrabě Nostic dal vystavět také na zahradě svého malostranského paláce. Každopádně se Jan Antonín Ingvort pohyboval mezi velmi zajímavými lidmi své doby.
Josefův syn Václav a jeho kariéra coby celního úředníka
Také jeho v pořadí třetí syn učinil celkem slušnou kariéru. Jmenoval se Václav Klement Karel Inquart (*1775). Všimněme si opět odlišného pojetí pro zápis příjmení oproti nejstarším chlumínským matrikám. Do křestní matriky byl v rámci nám již známé lidové tvořivosti zapsán jako Enqvart, v pozdější oddací matrice a u křtu svých potomků vystupuje pak již jako Václav Inquart. Václav byl celkem dvakrát ženat. Poprvé se oženil s Terezií Schwarzovou (*1777), dcerou z pražské staroměstské měšťanské rodiny Jana a Dorothey Schwarzových. V té době byl Václav písařem císařsko-královského celního inspektorátního úřadu v České Lípě. Zde v České Lípě se jim s Terezií narodily dvě děti - Anna (*1803) a Ferdinand (*1805). Manželka ovšem zřejmě v roce 1805 s jedním dítětem umírá, o čemž se dovídáme nepřímo díky archivním materiálům pohraniční obce Petrovice. Petrovice (německy Peterswald) jsou obcí na hranici dnešní České republiky a Německa (hraniční přechod Petrovice–Bahratal). Zde na místním starém hřbitově stával podle pamětníků dlouhý čas velký kamenný pomník z roku 1805, na kterém byla zobrazena matka s dítětem a velká a malá rakev. Na pomníku bylo možné číst nápis -
Theresia Inguart geb. Schwarz, geb. 2./3. 1777. Dieses Denkmal der wahren Freundschaft soll ein steter Zeuge der Liebe des Mannes sein. Inguart, k. k. Zolleinnehmer - tedy v překladu - Terezie Inguart rozená Schwarz, narozena 2. 3. 1777. Tento památník skutečného přátelství nechť je věčným svědectvím lidské lásky. Inguart, c. k. celní výběrčí.
Bohužel se mi nepodařilo dosud zjistit, kde a jaké dítě (zda Anna či Ferdinand) spolu s Terezií zemřelo, protože zápis úmrtí v matrice pro Českou Lípu není a matrika pro Petrovice pro toto období neexistuje. Jediný doklad o tomto bolestném období Václavovy mladé rodiny je právě jen v podobě zmínky o tomto někdejším kamenném pomníku na petrovickém hřbitově. Co víme ovšem již jistě, je skutečnost, že se Václav zde na hranicích, v Petrovicích, znovu oženil. Stalo se tak v únoru roku 1808 a onou šťastnou a o jedenáct let mladší nevěstou byla Walburga (celým jménem Walburga Cecilia Mauritia) Fingerová (*1786), dcera Jana Václava Fingera, císařsko-rakouského poštmistra v Hradci Králové a někdejšího přednosty petrovické pošty a petrovického rychtáře v letech 1758-1788 (poštu připojil k úřadu dědičného rychtáře). Finger byl velkým pánem, neboť ke zdejšímu poštovnímu úřadu náleželo 52 jiter půdy, 14 poštovních koní, 21 tažných volů, 6 dojných krav, 3 kočáry a další náležitosti. Po něm poštovní úřad převzal jeho syn a Tereziin bratr – rovněž Jan Václav Finger, který jim byl na svatbě za svědka.
V roce 2007 sepsala obsáhlou publikaci o historii obce Petrovice paní Ing. Jana Jirásková. Najdeme zde povídání o historii pošty i o poštmistovi Fingerovi, ale také o návštěvě jistého básníka na sklonku roku 1801, ve které je zmínka o zdejších celnících, k nimž náš Václav Inquart tehdy rovněž patřil -
Z návštěvy básníka: Dne 11. prosince roku 1801 se zastavil v Petrovicích na svých cestách básník Johann Gottfried Seume. Ve své sbírce "Procházka po Syrakusách" napsal o svých zážitcích z Petrovic: "... když jsem procházel laskavou výšinou, pod níž tekl potok, tak jsem zažil i sněžení. To zesílilo zejména v horních Petrovicích. Hostinec, který jsem ve vsi navštívil, byl velmi dobrý a útulný. Celníci, kteří pátrají po pašovaném zboží, byli přátelští. Německo-český dialekt, kterým se hovoří v Petrovicích, je poměrně líbivý a zurčí ve slovech a není poloviční a těžký a hrubý jak v hornatém Sasku. Cesta z Petrovic do Ústí je nerovná, ale krásná. (Dále popisuje, jak cenově výhodné je zde jídlo oproti Praze, jaké bylo zařízení hostinského pokoje a hodnotí oblečení a chování děvčete z hostince).
Nová rodina ovšem v Petrovicích nezůstala, ale přesídlila v rámci Václavových pracovních povinností do jiné pohraniční obce – do Uhelné. Uhelná (německy Kohlige) se nachází na kopci Vřesový vrch (Heidelberg, 341 m n. m.) přímo na dnešních hranicích s Polskem, asi 4 km na východ od Hrádku nad Nisou. Uhelná byla založena roku 1711 jako tábor pro uhlíře, kteří vyráběli dřevěné uhlí. Na hranicích byla od roku 1788 zřízena také celnice. Zde se v čp. 16 v letech 1809-1812 narodily jejich první tři děti, z nichž ovšem první dvě zemřely ještě v kojeneckém věku. U jejich křtu je Václav zapsán jako císařsko-rakouský celní výběrčí v Uhelné.
Poté se rodina opět přestěhovala, tentokrát do Václavova původního působiště – do České Lípy. Zde se Václavovi a Walburze v období let 1816-1826, v budově českolipského celního úřadu čp. 214 (německy Bankalgebäude), narodilo dalších šest dětí, z nichž tři opět brzy po narození umírají. Z doby Václavova působení v celním úřadě v České Lípě se zachoval obraz, který je zřejmě jeho vlastním portrétem. Na portrét mě upozornil genealog Tomáš Kittlar, který mi ovšem neprozradil, kdo je jeho současným vlastníkem.
Václavův syn Johann Heinrich Inquart, jeho rytířský titul a spojitost s Arthurem Seyss-Inquartem
V otcově kariéře zajištěného státního úředníka úspěšně pokračoval i Václavův nejstarší syn Jan Jindřich, respektive v německé podobě jména – Johann Heinrich Inquart (1816-1896). Stal se vysokým finančním zemským úředníkem, císařsko-královským dvorním radou, a když odcházel na sklonku roku 1880 v Brně jako osobní rada a zemský finanční ředitel do výslužby, byl dokonce za své zásluhy na základě Císařského rakouského rytířského řádu Leopoldova (německy Österreichisch-Kaiserlicher Leopold-Orden) povýšen do šlechtického stavu jako Johann Heinrich Ritter von Inquart. V roce 1846 se v Praze u sv. Tomáše oženil s Marií Lettany (asi 1817-1851; zemřela ve Vídni), se kterou měl zřejmě jen jediného potomka - dceru Annu Inquartovou (*1847), narozenou ve Vídni. Asi od roku 1868 coby vdovec a penzionovaný finanční zemský ředitel žil až do konce života v Brně, kde také 11. listopadu 1896 ve věku osmdesáti let zemřel. Jeho starší sestra Maria Antonia Barbara Inquartová (*1812) se v roce 1834 provdala za jistého Johanna Christopha Seysse, přičemž jeden z jejich potomků - syn Emil Seyss (1841-1920), učitel latiny, řečtiny a němčiny v Jihlavě a Olomouci a poté ředitel německého státního gymnázia v Olomouci, připojil později ke svému příjmení rodné příjmení své matky (respektive příjmení svého výše zmíněného nobilitovaného strýce Johanna Heinricha von Inquarta), čímž pro jeho potomky vzniklo příjmení Seyss-Inquart.
Václavův syn Gustav Adolf Wenzel Karl a propojení s rodinou Schoenbergů
Ještě na doplnění k této rodinné větvi – Nejmladší bratr Jana Jindřicha, respektive Johanna Heinricha Ritter von Inquarta – Gustav Adolf Wenzel Karl Inquart (*1826) rovněž učinil hezkou kariéru – pracoval na vysokém úřadě, stal se místodržitelským sekretářem (Staathalterei Sekretär). Jeden z jeho praprapravnuků – Randy (Eric Randol) Schoenberg (*1966) se rovněž zabývá genealogií, a má tak zpracovaný genealogický strom své rodiny, který pochopitelně sahá až k našemu společnému předkovi chlumínskému Jiříkovi Ingvortovi, k čemuž jsem byl také svými výsledky v pátrání nápomocen. Randy je právníkem a také bývalým prezidentem muzea holokaustu v Los Angeles (2005-2015) a odborníkem přes česko-židovskou a rakousko-židovskou genealogii, neboť někteří z jeho předků jsou židovského původu, a to z Čech, Moravy, Rakouska, Slovenska a Maďarska. Jeho dědeček Arnold Schoenberg (1874-1951) byl rakouský modernistický hudební skladatel, hudební teoretik a příležitostný malíř. Randy má 15 praprarodičů židovského původu, jen praprababička Karoline Philipine Maria Sarolta Inquartová byla křtěna jako římská katolička. Během Randyho návštěvy Prahy 24. října 2019 jsme se poznali i osobně, víme o sobě, občas si píšeme a spolupracujeme v rámci geni.com.
Jako právník se Randy zabýval i řadou kauz týkajících se soudních sporů spojených s navracením uměleckých předmětů a majetku ukradeného nacistickými úřady během holokaustu. Je také známý jako jedna z ústředních postav filmu Dáma ve zlatém z roku 2015. S použitím slov tvůrců – film vypráví pozoruhodný skutečný příběh ženy, která se rozhodla dosáhnout spravedlnosti a za každou cenu bojovat o dědictví, které její rodině právem náleželo. Šedesát let poté, co byla za druhé světové války nucena utéct z milované Vídně, se Maria Altmannová (hraje ji Helen Mirren) rozhodne získat zpět rodinný majetek, který jí byl zabaven nacisty. Patří k němu i umělecká díla nevyčíslitelné hodnoty, mezi jinými i slavný portrét Adele Bloch-Bauerové I. od Gustava Klimta, který se stal národním pokladem. Za svého právního zástupce si vybere ne velmi zkušeného, ale o to odvážnějšího, mladého muže Randyho Schoenberga (hraje jej Ryan Reynolds). Složitý soudní spor se táhl od roku 2000 až do roku 2006 a dostal se až k Nejvyššímu soudu USA. Tehdy bylo rozhodnuto, že musí být obrazy vráceny právoplatným dědicům, protože se do majetku rakouského státu (respektive německé říše) nedostaly dobrovolným aktem, ale byly násilně zabaveny.
Musím ještě zmínit filmový snímek Fioretta z roku 2023, ve kterém americký režisér Matthew Mishory představuje kus historie viděný optikou rodinného příběhu Randola "Randy" Schoenberga, vnuka rakousko-amerického skladatele klasické hudby Arnolda Schoenberga, ale také člověka, jenž je od dětství posedlý genealogií. Ve filmovém cestopisu křižují Randy a jeho syn Joey Prahu, Vídeň nebo Benátky a postupně odhalují fascinující detaily židovské minulosti své rodiny. V době internetu a snadno dostupných virtuálních světů oslavuje Fioretta skutečné zážitky, včetně objevování starých textů, procházení staletých pohřebišť nebo radost se sdílení společné tabule s nově objevenými příbuznými.
Tímto finálem plným paradoxů, kde na jedné straně stojí nacista a jeden ze strůjců holokaustu a na straně druhé aktivní obhájce práv těch, kteří nacistickým terorem byli poškozeni, se uzavírá příběh rodiny nejstaršího syna chlumínského krejčího Jiříka Ingvorta (asi 1677-1746) a vrátíme se ještě k osobě roudnického Václava Ingvarta (asi 1688-1756), o němž se domnívám, že by měl být mladším bratrem tohoto našeho nejstaršího předka Jiříka.
Pravděpodobný bratr Jiříka Ingvorta Václav a jeho rodina a kariéra v Roudnici
Václav Ingvart se narodil asi v roce 1688. Tento letopočet odvozuji podle jeho úmrtní matriky, v níž je zaznamenáno, že mu při úmrtí bylo 68 let. Zároveň je zde titulován jako Pán (Dominus), tedy jako svobodná osoba, měšťan se všemi právy, které k tomuto postavení náležejí. Z dalších matrik se také dovídáme, že byl po jistou dobu městským písařem (syndicus) a primátorem města Roudnice nad Labem. Podle zápisu svého prvního sňatku z února 1715 byl manželským, legitimním, synem nebožtíka Jana Ingvorta (zde psaného Ingvarta) z Klomína, tj. z Chlumína. Jeho nevěsta se jmenovala Kateřina Duchková rozená Komová (asi 1690-1754) a byla v době svého sňatku mladičkou vdovou po roudnickém měšťanovi a řezníkovi Josefu Duchkovi (asi 1685-1713; Duchek se s ní oženil v červenci 1711). Kateřininým otcem byl pan Mikuláš Kom (psaný i v českých zápisech někdy Com), slovutný Pán a měšťan Roudnice nad Labem a zároveň kožešník jeho knížecí milosti ze Zaháně (kníže Lobkovic byl vévodou zaháňským) a její matkou pak Ludmila Březinová, dcera urozeného Pána Petra Pavla Březiny, správce panství v Dolních Beřkovicích a pozdějšího purkrabího na roudnickém zámku. Kateřina měla ze zesnulým Josefem Duchkem jednoho syna - Jana Václava Duchka (*1712). Další děti neměli, neboť Josef Duchek rok po narození syna zemřel.
Václav Ingvart měl s chotí Kateřinou celkem dohledaných devět potomků. Čtyři chlapci a pět dívek se narodili mezi léty 1715-1734. Šest dětí zemřelo ve velmi útlém věku, jeden syn v sedmnácti letech, dospělosti se podle všeho dožila jen jejich nejstarší dcera a nejstarší syn, o jejichž dalším osudu ovšem nemáme žádné indicie. Po pečlivém prohlédnutí všech dostupných roudnických matrik jsem se s jejich další stopou v tomto městě nesetkal. Příjmení Václavových potomků se v roudnických matrikách objevují ve variantách Inqvart, Ingvart, Inquart i Inguart, zřejmě podle erudice, tvořivosti a nálady pisatele.
Coby kmotr Václavových dětí se zde často opakuje Pietro Paolo Columbani (1682-1748), barokní architekt a stavitel italského původu, který se usadil v Roudnici nad Labem, kde také zemřel. S použitím Biografického slovníku Historického ústavu AV ČR o něm můžeme stručně říci toto: narodil se nejspíše v Ligornettu v jihošvýcarském kantonu Ticino. Do Čech přišel kolem roku 1702, o čemž svědčí jeho zařazení do cechu zedníků Litoměřic a cechovní poplatky z let 1703, 1705 a 1707. Byl nejspíše třikrát ženatý – všechny jeho manželky byly dcery roudnických měšťanů. Jeho poslední chotí byla dcera Václava Partyky, roudnického měšťana a radního. Jeho nejstarší syn František Karel (klášterním jménem Dismas) byl v letech 1771-73 rektorem premonstrátské koleje sv. Norberta na Strahově. Další syn Petr Pavel Jakub působil jako zemský advokát v Praze. Columbani se dobře uplatnil a získal slušný majetek, stavěl jak podle vlastních, tak i cizích projektů. Působil zejména v severních Čechách, na Litoměřicku, kde je autorem a stavitelem řady sakrálních staveb. Kromě něj bývala kmotrou dětí Václava Ingvarta také jeho žena Anna Kolumbánová a u syna narozeného v roce 1720 byla kmotrou také Anna Perwolfová z nám již známého rodu držitelů královského manství v Kozárovicích. I toto je vlastně určitá, a nikoliv jediná, spojnice mezi Ingvorty v Chlumíně a rodinou Václava Ingvarta v Roudnici nad Labem.
Václav Ingvart ovdověl na sklonku roku 1754 a oženil se ve svých zřejmě sedmašedesáti letech záhy znovu. Jeho novou chotí se v květnu 1755 stala jakási Juliana, vdova po roudnickém měšťanovi a mydláři Janu Veselém. Ženich je psán s příjmením Inquart, jako svatební svědek je zde na prvním místě uveden pan Josef Kysling, roudnický frumentarius neboli obroční písař (účetní polního hospodářství a obilních účtů; úřad se osamostatnil a funkce se dostala na roveň purkrabímu a dalším vysokým úředníkům). Jsem si takřka jistý, že se zde jedná o nějakého blízkého příbuzného nám již známého Jana Kyslinga (Kyzlíka) ze svobodného královského manství v Dušníkách nad Vltavou (první manžel Alžběty Besserové, manželky Václavova synovce Josefa Ingvorta). Opět se zde nabízí spojitost a potvrzení mých předpokladů o příbuzenství, respektive sourozenectví, chlumínského Ingvorta a roudnického Ingvarta. Nového manželského svazku si primátor Václav užil jen něco málo přes rok, protože v červenci následujícího roku umírá.
Nejmladší syn Jiříka Václav Ingvort, můj přímý předek a jeho rodina
Nyní se již konečně zaměřme na nejmladšího syna Jiříka Ingvorta (1677-1746) – na Václava Ingvorta (1722-1783), který je pro nás osobou stěžejní, neboť je přímým předkem mým a mého bratra Jiřího. Václav Ingvort se narodil Jiříkovi Ingvortovi jako nejmladší syn 3.10.1722 (po něm již následovaly samé dcery) a také jeho během křtu, jako hlavní kmotr (levans), držel na rukou již zmíněný majitel chlumínského zámku a panství – Urozený a Statečný Rytíř Pan Údrčský z Údrče. Přesně v den Václavovy plnoletosti, tedy v den jeho čtyřiadvacátých narozenin – 3. října 1746, odešel na věčný odpočinek jeho tatík Jiřík Ingvort, který se podle úmrtní matriky dožil pěkných devětašedesáti let. Jeho manželka jej následovala na chlumínský hřbitov o dva roky později, dožila se šedesáti let.
Václav převzal krejčovskou živnost svého otce a pomýšlel na ženění. Celkem byl ženat dvakrát. Poprvé se coby pětadvacetiletý mladý pán oženil v říjnu roku 1747. Jeho nevěstou byla teprve osmnáctiletá pozůstalá dcera po chlumínském gruntovníkovi (sedlákovi) Matěji Benác(tz)kém a Anně rozené Klossové. Jmenovala se Dorothea Benácká, psána též Benátská (1729-1749). Ženichovým svědkem byl podle všeho jeho starší bratr Jan Ingvort (1720-1756), kovář v Kozárovicích. Novomanžele oddával bratr ženichovy snachy pan farář Karel Ignác Hladký. Z oddací matriky se také dovídáme, že ke sňatku museli mít povolení od biskupa vzhledem k třetímu stupni jejich příbuzenství. To znamená, že snoubenci museli být pravděpodobně příbuzní skrze některé společné praprarodiče.
Václavův syn František a jeho choť z rodiny slavných hudebníků Koželuhů
Plodem prvního manželského svazku byl jediný potomek - syn František Ingvort (*1748), neboť Dorothea zemřela již v lednu roku 1749. Z křestního zápisu syna Františka a z Dorothey úmrtní matriky se také poprvé dovídáme, že Václav Ingvort navázal na řemeslo svého nedávno zemřelého otce – tedy byl rovněž chlumínským krejčovským mistrem.
Václav nezůstal dlouho svobodný a v říjnu 1751 se znovu žení – tentokrát si k oltáři chlumínského chrámu sv. Máří Magdaleny přivedl již skoro sedmnáctiletou dceru Václava Koželuch(h)a, někdejšího hostinského či krčmáře v Chlumíně – Ludmilu Kateřinu Koželuch(h)ovou (1734-1774). Coby svědci zde vystupují opět Perwolfové z Kozárovic – libertinus Josef Perwolf a jeho sestra Josefa. Podoba příjmení Václavovy nevěsty se v matrikách objevuje v podobě Koželuch i Koželuh, já pro zjednodušení v dalším textu zůstanu již pouze u podoby Koželuh.
Ve shodě s genealogem Tomášem Kitlarem se domnívám, že Ludmila Kateřina (dále jen Ludmila) pocházela z velvarského rodu Koželuhů, z nichž tuto rodinu proslavili významní hudební pedagogové a skladatelé Jan Antonín Koželuh (1738-1814) a Leopold Koželuh (1747-1818). Tito dva proslulí muzikanti byli Ludmilinými bratranci a také oni sami byli mezi sebou v bratraneckém poměru. Tedy ještě jinak řečeno – otec Ludmily měl bratry, z nichž jeden byl otcem Jana Antonína a druhý Leopolda Koželuha. Za zmínku opět stojí skutečnost, že také u křtu mladšího ze skladatelů Leopolda Koželuha je coby kmotra zapsána Anna Perwolfová a Perwolfovi jsou rovněž svědky u sňatku jeho sestřenice Ludmily s Václavem Ingvortem a jsou hojně u zápisů Jak Ingvortů v Chlumíně, tak u Inquartů v Roudnici nad Labem.
Velvary leží necelých 18 km od Chlumína. Město vzniklo při prastaré obchodní cestě vedoucí od Prahy přes Tursko a Velvary na Roudnici nad Labem a směřující do Horní Lužice. Z této cesty se za obcí Velvary odpojovala jiná cesta, zvaná Saská (Chlumecká), vedoucí pak přes Litoměřice do Drážďan.
Václavovi potomci
Podle křestních zápisů potomků Václava a Ludmily Ingvortových víme, že mistr krejčí Václav Ingvort provozoval svoji živnost v Chlumíně čp. 19. Domek stál v historickém centru městečka a byl situovaný štítovou stranou k původní rozlehlé návsi. Celkem se zde Václavovi a Ludmile v rozmezí let 1753-1774 narodilo devět dětí, a to samí chlapci. Tři chlapci bohužel zemřeli velmi brzy po porodu, další hošík ve věku pouhých tří let. Děti se jmenovaly Josef Václav (*1753), Jan Křtitel (1756-1757), Karel Matyáš (1758-1759), Jan Karel (1761-1834), Karel (*1763), František Xaver Hynek (1765), Václav Melichar (1769-1826), Jiří (1771-1774) a František Antonín (1774-1774). Ludmila zemřela 17. 5. 1774 v necelých čtyřiceti letech, osm dní po narození svého posledního syna, který ji na chlumínský hřbitov následoval o osm dní později. Tento poslední porod zřejmě nebyl jednoduchý. U křtů figuruje rodina vysoce urozeného pána Jana Křížka, chlumínského obročního (Prenobilis ac Generosus Dominus Frumentarius Klominensis), a také Perwolfové z královské manské rodiny v Kozárovicích. Václav Ingvort zemřel až v roce 1783, bylo mu něco málo přes šedesát let.
Jejich nejmladší, dospělosti se doživší, syn Václav Melichar Ingvort (1769-1826) se přiženil do nedalekého Obříství, kde se živil jako mistr ševcovského řemesla. V jeho obuvnické živnosti, která se přesunula do přilehlých Semilkovic, pokračoval i syn František Xaver Ingvort (1799-1880), který je zakladatelem poměrně rozvětveného rodu Ingvortů v Semilkovicích. Zde v obuvnické živnosti v čp. 13 pokračoval také i jeho syn Kliment Ingvort (1847-1911).
Syn Jan Karel Ingvort, můj přímý předek, jeho potomci a pokračování naší přímé linie v Obříství a v Libiši
Více nás ovšem zajímá náš přímý předek, krejčího Václava Ingvorta a Ludmily rozené Koželuhové zřejmě nejvíce dospělosti se doživší syn, který převzal i otcovo krejčovské řemeslo a zůstal tak i v rodném chlumínském domku čp. 19 – jmenoval se Jan Karel Ingvort (1761-1834). Opět se u jeho křtu objevují Perwolfové – tentokrát je zde coby hlavní kmotr pan Karel Perwolf, syn zemřelého Jana Perwolfa, svobodného královského mana v Kozárovicích; od něj také dítě získalo své druhé křestní jméno. Pro zápis jeho sňatku musíme sáhnout do matrik jiné farnosti – do Kostelce nad Labem, neboť jeho nevěsta pocházela z Neratovic a jmenovala se Anna Novotná (1762-1787). Její otec Václav Novotný, hospodský v Neratovicích, ji ovšem roku 1785 k oltáři nepřivedl, protože zemřel, když ji bylo teprve osm let. Ačkoliv je v oddací matrice psána jako Alžběta, u svých dětí figuruje jako Anna. K takovýmto přepisům docházelo velmi často. V době sňatku bylo Janu Karlovi téměř 24 let a Anně 22 let. V letech 1785-1802 spolu přivítali na svět jedenáct potomků - šest dívek a pět chlapců. Byli křtěni jako Alžběta (1785-1786), Jan Nepomucký (1786-1786), Alžběta (1787-1788), Václav (1789-1791), Marie Anna (asi 1790-1794), Jan Nepomucký (*1791), Magdalena (*1793), Anna (1795-1795), Josef Hynek (1797-1797), Anna (*1799) a Josef (*1802). Ovšem, jak už to v oněch dobách chodívalo, šest dětí zemřelo krátce po narození (a to ke všemu první čtyři děti; jeden chlapeček byl při narození pokřtěn od porodní báby včas potřeby, neboť byl vyňat porušený), jedno dítě zemřelo ve čtyřech letech.
Chlapec narozený v listopadu roku 1791, křtěný jako Jan Nepomucký Ingvort (*1791), ovšem všechny dětské neduhy a nástrahy života přežil a díky jemu jsme se ocitli na světě také my. Jeho otec se dožil zaslouženého vejminku, zemřel v 73 letech na sešlost věkem, matka se v 65 letech utopila - tak to alespoň stojí v kolonce "způsob smrti" v její úmrtní matrice. Muselo jít tedy o nějakou nešťastnou událost. Při křtu tohoto našeho předka opět figuruje Jan Perwolf z Kozárovic jako hlavní kmotr a také Josef Wolfmiler, chlumínský rychtář.
V osobě Jana Nepomuckého Ingvorta opouštíme domek čp. 19, neboť se přiženil na jiné hospodářství – do čp. 64. V rodném domě pak hospodařil jeho nejmladší bratr Josef Ingvort (*1802), na vejminku zde pak dožila bratrova druhá choť Terezie rozená Rozenkrancová (asi 1813-1891), dcera sedláka z Úžic čp. 2.
Náš přímý předek Jan Nepomucký Ingvort se přiženil do chlumínského hospodářství čp. 64 sňatkem s Annou Vackovou (1793-1850), dcerou chlumínského zednického tovaryše. Svatba se konala v lednu roku 1818. Ženich Jan Ingvort je zde uveden jako mistr ševcovský. V ševcově rodině se narodilo osm dohledaných potomků - pět chlapců a tři děvčátka; jeden chlapec zemřel po porodu a dva další synové v útlém dětském věku. Jmenovaly se Josef (*1819), Alžběta (*1820), Antonín (1824-1825), Marie Aloisie (*1826), Antonín Havel (*1829), Václav (1831-1831), Jan Rudolf (1833-1839) a Rozarie (*1837).
Z hlediska naší historie je pro nás nejdůležitější jejich nejstarší syn Josef Ingvort (*1819), který po otci převzal ještě za jeho života rodné hospodářství i řemeslo – živil se také jako ševcovský mistr v Chlumíně čp. 64. V sedmadvaceti letech spojil Josef Ingvort svůj život s Annou Marečkovou (1822-1865), dcerou Jana Marečka (*1791), chalupníka v Neratovicích čp. 17 a pozdějšího výměnkáře v Nelahozevsi. V oddací matrice je farářem zapsán s příjmením Inquort. V matrikách jsem napočítal jejich celkem šest dětí, které se v letech 1847-1860 narodily v čp. 64 a sedmý potomek pak roku 1862 v nedaleké Libiši čp. 42. Tři děti zemřely v útlém věku, jedno dítě brzy po porodu. Děti byly pokřtěné jako František (1847-1850), Anna Maria (1849-1850), Antonín (1852-1854), Jan Křtitel (*1854), František (*1856), Antonín Paduánský (1860-1860) a Antonín Josef (*1862).
Jejich nejstarší žijící syn, náš prapradědeček, dostal tedy jméno Jan Křtitel Inguort (*1854). V otcově, zřejmě upadající ševcovské a obuvnické živnosti, nepokračoval a dle matrik vystřídal postupně několik způsobů obživy a míst – ženil se coby nádeník v Byškovicích čp. 16, jeho první dvě děti se narodily, když byl kočím v Horňátkách čp. 8, další dvě děti v době, kdy byl služebným ve dvoře v Obříství, a dalších šest dětí se narodilo, když nádeničil v Byškovicích čp. 1. U sňatku syna Bohumila v roce 1910 je psán jako dělník v Libiši 81. Děti přicházely na svět v pořadí – Karel (*1880), Jan (*1882), Bohumil (1884-1854), dvojčata Antonín (1888-1949) a Marie (*1888), František (1890-1890), Anna (*1893), Antonie (*1895) a František (*1897). Janovou chotí se roku 1879 stala slečna Marie Nedvídková (*1858), dcera skotáka Václava Nedvídka na panském dvoře v Horňátkách čp. 1. Z jejich celkem deseti dětí zemřelo brzy po porodu pouze jediné dítě, ostatním se podle všeho podařilo dožít dospělosti a založit vlastní rodiny.
Nejdále se odstěhoval jejich syn Antonín Ingvort (1888-1949, narozený jako dvojče spolu s Marií). Odešel do jihočeské Ponědrážky a stojí u zrodu zastoupení Ingvortů kraje Jihočeského. Jeho vnučka Marie Bendová rozená Ingvortová (*1946 v Bošilci) mě jako první příbuzná z tohoto jihočeského klanu již před léty kontaktovala s tím, že má zájem dopátrat se něčeho více o rodu svého otce. Poskytla mi pár biografických údajů o své rodině.
Naši příbuzní Ingvortovi v jižních Čechách
Díky prezentaci mého bádání na webu a uvedení kontaktu na mě v případě zájmu, se ke mně čas od času hlásí další příbuzní – z jižních Čech naposledy pan František Ingvort, který mi poslal i 3 rodinné fotografie. Doplnil jsem je do naší databáze. Stejně tak jsem připojil i paní Kamilu Inquortovou (*1974), která je přímým potomkem Františka Inquorta (*1856), mladšího bratra našeho praraděda Jana Křtitele (*1854). Na základě naší emailové korespondence jsem vytvořil propojení její rodiny z naším genealogickým stromem. Mám od ní matriční dokumenty a několik starých fotografií. A ještě pro zajímavost – nejmladší syn František Inquort (*1897) se oženil se svojí sestřenicí Růženou Inquortovou (*1899), dcerou Františka Inquorta (*1856), tedy bratra Jana Křtitele (*1854). U jejich oddacího zápisu v Cítově roku 1921 je pochopitelně uvedeno, že snoubenci dostali dispens od překážky příbuzenství II. stupně pokrevní linie rodné. Syn tohoto Františka – pan Jaroslav Inquort (1922-2015) se dožil krásných 93 let, jak se lze dočíst na urničce na hřbitově v Libiši.
Praděda Bohumil Inquort a rodiny jeho sedmi potomků
Jejich starší bratr, křtěný v Obříství jako Bohumil Inquort (1884-1954), náš pradědeček, se v červenci roku 1910 v chrámu Páně sv. Markéty v Břevnově oženil s Anežkou Vrbovcovou (1855-1955), dcerou obchodního sluhy v Břevnově čp. 185, pocházejícího původně z Jesenice, kde se Anežka také v čp. 4, kde byl její otec původně kočím, narodila. Bohumilovi rodiče žili v Libiši, ale on v době sňatku působil jako dělník v Břevnově čp. 307. Tady v Břevnově se tedy seznámili a počali své první dítě ještě před svatbou – Anežka již na Mikuláše v prosinci 1909 porodila jejich první nemanželské dítě – dceru Emílii. V Emílii křestní matrice je coby otec Bohumil dopsán s tím, že jeho otcovství se stvrdilo pozdějším sňatkem s Anežkou. Po Emílii následovalo ještě pět, již manželských, potomků: Marta (1911-1971), která se narodila rovněž v Břevnově čp. 307 a dále Bohumil (1913-1996), náš děda Josef Antonín (1919-1981), Karel (1922-1995), Jiří (*1925-asi1947) a Antonín (*1928), kteří se narodili již v Libiši, kde byl jejich otec Bohumil dělníkem v čp. 2.
Emílie se provdala za Václava Pecku, Marta za Josefa Jeřábka, Bohumil se oženil s Otýlií Johanidesovou, Karel s jistou Miladou, Jiří s Marií Křížovou, Antonín s Ludmilou Markovou. Josefa Antonína jsem zatím záměrně vynechal, neboť o něm jako o našem dědovi víme nejvíce, přestože zemřel poměrně brzy, v době, kdy mně bylo něco málo přes devět let.
Libiš – krajina dětství dědy Josefa Ingvorta
Rodištěm a krajinou dětství našeho dědy Josefa Ingvorta (1919-1981) byla Libiš. Pojďme si o ni povědět něco více. První zmínka o obci se v historických pramenech objevuje v roce 1323. Obec sloužila jako zemědělské zázemí Prahy ve vlastnictví pražské nižší aristokracie, měšťanů, řeholníků Břevnovského kláštera, pražské a posléze mělnické obce. Obyvatelé byli hlavně rolníky. V průběhu 14. století se ves rozdělila na více samostatných statků a vlastnické vztahy jsou značně komplikované a nepřehledné. Důležité místo v dějinách obce má historický přívoz přes řeku Labe zvaný Štěpánův. Ležel na významné středověké dálkové obchodní cestě spojující Prahu s Mělníkem a pak se vzdálenějšími cíli, jakými byli například Žitava. Důležitost labského přívozu u Libiše potvrzuje existence tvrze v jeho těsné blízkosti. Po vydání Tolerančního patentu (1781) byl v obci roku 1789 vystavěn nový evangelický farní kostel. Je to prostá nezdobná budova na rohu ulic Školní a Mělnické. O téměř sto let později byla vedle staré školy postavena také nová konfesionální evangelická škola. Libiš byla až do konce první světové války ryze zemědělskou obcí, která čítala okolo dvou set čísel popisných. Teprve v letech první Československé republiky s rozvojem dvou továren v sousedních Neratovicích a růstem průmyslové oblasti na okraji Prahy dochází k výstavbě nové části a k nárustu počtu obyvatel. V meziválečném období zaznamenala Libiš slušný hospodářský rozvoj, kdy v obci mimo řady řemeslníků a obchodníků prosperovala malá výrobna nábytku a stáčírna nápojů. Kulturní život pomáhala rozvíjet, jak bylo v té době obvyklé, sokolská jednota župy Barákovy, divadelní ochotnický spolek a sbor hasičů. Novodobé dějiny obce by nebyly úplné bez zmínky o osobnosti spisovatele a historika dr. V. V. Štecha, který v Libiši řadu let žil a své vzpomínky literárně zpracoval v knize V zamlženém zrcadle. Poslední týdny druhé světové války jsou poznamenány tragédií, kdy při náletu spojeneckých letadel byla v důsledku chybné navigace část pum svržena do prostoru mezi Spolanou a dnešním libišským sídlištěm, kde byli nešťastnou shodou okolností ukryti obyvatelé obce. Přes 50 lidí tehdy v samotném závěru války zcela zbytečně zemřelo. Libiš byla několikrát administrativně spojena (a opět rozdělena) s Neratovicemi. Od roku 1990 je samostatnou obcí.
Rodina Bohumila Ingvorta patřila původně k církvi římskokatolické, a tudíž jejich veškeré matriky a záležitosti církevní byly vedeny na faře v Obříství, přestože v obci byl založen jeden z prvních evangelických sborů a postaven evangelický farní kostel. Ovšem v roce 1920 byl náš dědeček Josef Inquort, a předpokládám, že i jeho rodiče (byli pochováni na libišském evangelickém hřbitově; hrob již propadl) i ostatní jeho sourozenci, přihlášen k Českobratrské církvi evangelické a tudíž navštěvoval školu přímo v rodné Libiši.
Libišská škola byla založena v roce 1869. Stála vedle staré školy jako konfesionální evangelická o jedné třídě s právem veřejnosti a byla četně navštěvovaná. Svou vlastní budovu však škola získala až v roce 1925 – sem, do nové budovy smíšené obecné školy, chodil se svým slabikářem i náš děda. Učil se velmi pěkně a dle vyprávění našeho táty projevoval odmalička také jisté výtvarné nadání. Bohužel i přes svoje naprosto vynikající studijní výsledky, o čemž svědčí i dochovaná vysvědčení z pozdější školní docházky měšťanek ve Všetatech a v Neratovicích, nepokračoval ve studiu na nějakém gymnáziu, ale praktičtí a prostí rodiče rozhodli, že půjde do učení.
Děda Josef, jeho učení, manželka Květa a děti Jirka a Eva vyrůstající v Břevnově
Tak se tedy stalo, že Josef v roce 1933 nastoupil na tříletou odbornou pokračovací školu pro lakýrníky, malíře písma a štítů v Brandýse nad Labem a zároveň šel do učení k lakýrnickému a písmomalířskému mistrovi Šimkovi v Neratovicích. Tovaryškou zkoušku úspěšně složil s prospěchem dobrým dne 28. února 1937. Poté krátce pracoval jako lakýrník a písmomalíř v Neratovicích i v Praze a od listopadu roku 1938 již trvale jen Praze, kde zprvu bydlel v rodině své starší sestry Marty, jež se již dříve přestěhovala k příbuzným na pražský Břevnov a provdala se zde za Josefa Jeřábka (*1911). Od března 1941 byl Josef totálně nasazen (německy Totaleinsatz, resp. NS-Zwangsarbeit – nucené pracovní nasazení, kterému byli v době nacistického Německa podrobeni obyvatelé okupovaných zemí) jako dělník ve stříkárně podniku Askania – jemná mechanika v Praze Vokovicích.
V Praze se prostřednictvím okruhu známých své starší břevnovské sestry Marty nyní již Jeřábkové seznámil se svojí budoucí ženou, která tehdy pracovala v rámci totálního nasazení v Holešovicích v podniku Triola, který se specializoval na výrobu korzetů pro dámy a spodního prádla pro pány. Zde coby vyučená švadlena tedy šila podvlíkačky pro Wehrmacht, ale asi ne dost dobře, protože Němci nakonec válku prohráli. Jmenovala se Květuše Antonie Tikalská (1924-2001), vyučila se švadlenou a bydlela s rodiči v Markétské ulici 539 v Břevnově v poloroubeném domku, který stál v blízkosti Břevnovského kláštera (Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze – Břevnově). Děda Josef se s babičkou Květou oženil v krušné době, nedlouho po atentátu na Heydricha, 18. července 1942, a to v chrámu Páně církve Českobratrské evangelické v Praze – Střešovicích na Bateriích. O dva roky později, 30. srpna 1944, se jim narodil syn Jiří Inquort (1944-2014), náš táta. Dle citace jeho vzpomínek – bylo to v době, kdy už Němci dostávali na frak v západní Evropě, kdy byla již osvobozena Paříž. Rodiče nechali syna pokřtít v Českobratrské evangelické církvi, jeho druhé křestní jméno bylo Bohumil. Malý Jiřík vyrůstal v péči rodičů a ovdovělého tatínka své matky – Františka Tikalského (1892-1971), zřízence elektrických podniků v Praze, v již zmíněném poloroubeném domku u kláštera.
Když skončila válka, získal otec Josef prostřednictvím svého staršího bratra Bohumila místo kulisáka v Národním divadle. Během působení v divadle (srpen 1945 - září 1948) vstřebal některá představení natolik, že ohromoval později rodinu tím, jak dokázal při poslechu rozhlasu po takřka prvním taktu rozpoznat, o kterou operu se jedná. Z divadla ovšem odešel a krátce od září 1948 do března 1949 pracoval opět jako lakýrník, a to nejprve u Josefa Hrušky ve Střešovicích a pak u Jaroslava Vily v Břevnově. Mezitím se mladá rodina 6. září 1947 rozrostla o Jiříkovu sestru Evu Inquortovou (1947-2018) a všichni čtyři se přestěhovali do malého břevnovského bytu v Kusé ulici čp. 1467. Byt byl v prvním patře a spočíval v předsíni, která byla předělána na kuchyňku a jednu obytnou místnost s oknem do dvora, kde ovšem k rozhledu a nádechu bránila ošklivá zeď. Původně měli bydlet v hezčím a větším bytě v podkroví tohoto domu, ale ten jim vyfoukli nějací jiní šťastlivci, kteří se o volném bytu dozvěděli a přišli do něj tedy dřív. Bůh ví, jak se mohli do tak malého prostoru vtěsnat.
Náš táta Jirka, jeho dětská léta, učení, vojna a seznámení s naší mámou
Dnešní břevnovská Kusá ulice už nevypadá tak jako v době dětství našeho táty, dříve byla ulicí slepou a poblíž stával pískovcový lom – ráj dětských her. V Kusé ulici bydlel také největší tátův kamarád Jaroslav Šebek, se kterým chodil do stejné třídy. Jednou však hrozilo, že bude Jirka chodit o třídu níže. Po vánocích jeho prvního školního roku totiž maminka onemocněla těžkou hnisavou anginou a po náročné operaci mandlí a přidruženém infekčním onemocnění kloubů zůstala nepohyblivá a nucena zůstat asi dva měsíce na nemocničním lůžku. Otec tehdy prý zřejmě pracoval někde mimo Prahu a nevracel se snad ani na neděli domů. Malý Jirka s ještě menší sestrou Evou byli důmyslnou akcí, zorganizovanou tetami, převezeni sanitou do tzv. Masarykových domovů. Dnes je zde Thomayerova nemocnice, ovšem krátce po druhé světové válce zařízení sloužilo jako vojenský lazaret a také pro nemocné a zubožené lidi, kteří se vrátili ve špatném zdravotním stavu z nacistických koncentračních táborů a z nucených prací v rámci totálního nasazení (brzy po válce bylo rozhodnuto, že celé zařízení bude postupně přeměněno ve velkou nemocnici a název Masarykovy domovy se stal z politických důvodů nepřijatelný. Oficiálně se tak stalo 26. května 1954 v den 100. výročí narození významného českého lékaře profesora MUDr. Josefa Thomayera, po němž nese nemocnice dodnes své jméno). Děti byly umístěny odděleně a prožily si zde hrozné chvíle bez rodičů, a navíc v příšerném polonemocničním a pololazaretním prostředí s válkou otupělým personálem. Po matčině doléčení a návratu dětí domů měl Jiří natolik zanedbanou školní docházku, že bylo doporučeno, aby si první třídu zopakoval. Nakonec si nešťastník vyplakal, že bude chodit dál do stejné třídy se svými známými kamarády a spolužáky. Dost možná bylo i toto příčinou toho, že Jiřík tento skluz dost dlouho a ne s dobrými výsledky doháněl. Škola se jmenovala Hviezdoslavova (dnes J. A. Komenského na adrese U Dělnického cvičiště 1). S Járou se táta kamarádil intenzivně až do doby, než se seznámil s naší mámou. Oba spojovala záliba v kreslení (Jára byl dobrý na komiksy a vtípky) a v muzice. Když byli kluci starší, tak rádi zpívali zejména šlágry dvojice Suchého a Šlitra.
V Kusé ulici rodina bydlela až do roku 1962. Otec Josef totiž v dubnu 1949 změnil zaměstnavatele a vstoupil do Stavebního podniku hlavního města Prahy s vidinou, že jednou v jeho službách získá podnikový byt. Tak to tehdy chodilo – když se zaměstnanec zavázal, že po určitý počet let podnik neopustí, získal příslib podnikového bytu. Stalo se tak ovšem až po dvanácti letech jeho lakýrnické dřiny na nejrůznějších místech po Praze i republice, než se Inquortovi konečně přestěhovali do nového panelového domu, do tehdy nového moderního bytu 2+1 na sídlišti Petřiny (Mackova, později Boučkova ulice čp. 1818). Tedy do tátových šestnácti let a Eviných třinácti obývali všichni čtyři jednu malou místnost. Babička Květa byla nejprve s dětmi v domácnosti, poté pracovala jako prodavačka v nedaleké mlékárně v břevnovské ulici U 2. baterie, nějaký čas šila a kompletovala doma hračky pro Družstvo Směr ve Vokovicích. Po přesídlení na Petřiny pracovala až do důchodu v galvanovně Laboratorních přístrojů. Mezitím se jako vyučená zručná švadlena věnovala doma také zakázkovému šití, přešívání a opravám, čímž vylepšila rodinný rozpočet. Její šlapací šicí stroj a permanentně hrající tranzistorové rádio na baterky patřil k neodmyslitelnému inventáři malé rohové petřínské kuchyně tak, jak si ji ještě já pamatuji.
Vyptával jsem se táty na osudy jeho dědy a babičky v Libiši a také na břevnovského dědu Tikalského. Říkal, že s libišským dědečkem a babičkou se vídávali vzácně, a to buď, že oni přijeli do Prahy (bydleli vždy u dcery Marty, provdané Jeřábkové, kde se občas rodina sešla) nebo se při vzácných příležitostech podnikl výlet za nimi do Libiše. Děda Bohumil s babičkou Anežkou zde bydleli v malém obecním bytě v bytovce, neboť dům, který se snažili postavit, byl nakonec natolik schvácen hypotékou, že o něj přišli. Nebyl tak ani prostor, kde u nich zůstat přes noc, neřku-li pobýt i delší dobu o prázdninách apod. Dědeček Bohumil byl prý jak vystřižený z nějaké pohádky – usměvavý, s knírkem – táta říkal – jak z Karafiátových broučků. Babička Anežka byla po nešťastném úrazu ucha prý téměř hluchá, takže se s ní velmi obtížně komunikovalo. Libišský děda Bohumil zemřel v nedožitých sedmdesáti letech 24. ledna 1954 v mělnické nemocnici a byl pohřben na evangelickém hřbitově v Libiši, jeho manželka Anežka se dožila téměř o rok více a zemřela po opakovaných mozkových mrtvicích 16. prosince 1955 ve Staré Boleslavi (zřejmě v budově bývalého proboštství čp. 61; za tehdejšího režimu domov důchodců, dnes Česká katolická charita – Charitní domov Stará Boleslav) a byla také uložena v Libiši do hrobu, jehož nájem již zanikl, a tudíž propadl.
Břevnovský děda, otec tátovy mámy Květy, František Tikalský (1892-1970), ovdověl v červenci 1943. Náš otec vzpomínal, že v útlém dětství, když už bydleli v Kusé ulici, dědu často vídávali a potkávali, neboť také bydlel nedaleko v břevnovské ulici U 1. baterie, ale otcova matka Květa, tedy dědova dcera, s ním byla na válečné stezce. Nemluvili spolu, protože se dceři nelíbilo, že pálí za nějakou paní Gruntovou, ženské nechvalné pověsti (tedy dle hodnocení Květy). Malý Jirka prý na dědu, když ho viděl, volal – dědo! – ale ten dělal, že neslyší a nevidí a šel si dál svou cestou. Dcera mu vyčítala, že z něj ta ženská jen tahá peníze pro sebe a svoje děti a že on sobec o vlastní rodinu nedbá a svým vnoučatům nic nekoupí, nic nepřinese. Když po nějakém čase vzájemná nevraživost odezněla, náš táta se s dědou sblížil a vzpomíná, že byli například spolu v Technickém muzeu. O paní Gruntové bohužel nic bližšího nevím, vím jen, že když František v roce 1970 zemřel, byla v jeho úmrtním listě uvedena coby jeho dříve zesnulá manželka jakási Klotilda Tikalská rozená Vodičková. Očividně František nechtěl ve stáří zůstat na všechno sám. Do bytu se pak přestěhovali naši rodiče a já jsem zde s bráchou vyrůstal od narození až do svých pěti let, než jsme se odstěhovali na Barrandov. Ale to už je jiná historie.
Největší zálibou malého Jirky bylo kromě prohánění kola hlavně kreslení a malování, k němuž měl od malička veliké vlohy. Máme po něm uchovány skici z dětství, kresby z vojny a řadu menších i větších obrazů, které maloval, dokud na to ještě dobře viděl. Kreslení a malování ho provázelo po celý život a měl vždy radost, když se mohl pochlubit svým kumštem a obrázkem někoho obdarovat. Základní škola Jirku, až na několik obecně oblíbených předmětů typu výtvarná výchova, hudební výchova, tělocvik..., moc nebavila, čemuž odpovídaly i jeho známky na vysvědčeních, a tak šel táta ve čtrnácti letech nakonec do učení na truhláře. Sám ovšem snil o tom, že by mohl být malířem, zpěvákem nebo motocyklovým závodníkem. Učební obor byl na tři roky. První dva roky byly tři dny školy a tři dny praxe. Jirka se vždy těšil na ty tři dny školy, protože ve špinavých suterénních dílnách, kam chodil na praxi, byli většinou samí protivní dědci. Často se nedodržovala školou stanovena pracovní doba, učni museli po "mistrech" uklízet bordel, ráno měli nakázáno zatopit v kamnech a připravit k ohřevu páchnoucí klih, dojít "mistrům" pro svačinu... Spíše než s trpělivým vysvětlováním se setkávali s křikem, úsměšky a ponižováním. Mistr, který by uměl předávat svoje znalosti a zkušenosti, býval ohroženým živočišným druhem. Táta se prvním rokem těšil především na hodiny českého jazyka a literatury pana učitele Bohumila Karase, neboť odjakživa rád četl a zajímal se o dobrodružné čtení, vtipné povídky a také o historii. Rád také poslouchal rozhlasové hry – ano, to byla ještě doba, kdy se necivělo na televizi, ale poslouchal se rozhlas. Nakonec se však i tu truhlařinu dokonale naučil a my s bratrem víme, že ji dělal dobře, přestože se u všeho dost vyvztekal a nahulákal. Po vyučení si táta, místo toho, aby si konečně užil většího petřínského bytu, odkroutil povinnou dvouletou vojenskou buzeraci u tankistů a po návratu do civilu nastoupil v roce 1964 do podniku Laboratorní přístroje na Petřinách coby truhlář (furt se tu dělaly nějaké příčky a truhlářská údržbařina). ROH tohoto podniku je pak milníkem pro bratrovu a moji existenci a pro zachování rodu, neboť na podnikové rekreaci na Mariánské v Krušných horách se náš táta seznámil s mladým děvčetem – Janou Matějíčkovou (1950-2012). Ta zde byla na rekreaci od Filmového studia Barrandov, kde byla coby zubní sestra zaměstnána její matka Jitka. Naši budoucí rodiče se sblížili natolik, že si 13. 7. 1968 na Novoměstské radnici v Praze řekli své ano.
Děda Josef, jeho povaha a poměrně krátké stáří
Vraťme se však ještě do bytu na sídliště Petřiny – k dědovi Josefovi a babičce Květě. Děda Josef dál pracoval u Pražského stavebního podniku a coby zručný lakýrník a dlouholetý poválečný člen KSČ (bohužel i člen Lidových milic, "ozbrojené pěsti dělnické třídy") byl v roce 1966 patřičně prokádrován a asi na tři čtvrtě roku vyslán pracovně do Paříže. V kapitalistické cizině se Pepikovi otevřely oči natolik, že po svém návratu došel na stranický sekretariát podniku a vrátil jim členskou legitimaci s tím, že budování lepších zítřků v čele s komunisty vzdává. Měl pak jistě asi nějaké problémy, ale z podniku vyhozen nebyl, navíc brzy přišel rok 1968 a těch vrácených stranických legitimací či knížek bylo daleko více. Děda byl od roku 1974 v invalidním důchodu a přivydělával si jako ostraha petřínského obchodního domu Včela. Invalidní důchod mu byl pro problémy se srdcem přiznán již v jeho 55ti letech. Josefův životní styl a celkově depresivní přístup k životu uspíšil jeho odchod ze světa – zemřel ve věku 61 let 1. ledna 1981 v Nemocnici Pod Petřínem po perforaci žaludečního vředu a následném zánětu pobřišnice, jeho tělesná schránka boj o život vzdala.
Květa, její povaha a úctyhodný věk
Babička Květa se i přes zřejmě ne zcela jednoduché soužití s manželem (což bylo ovšem zřejmě oboustranné v rámci prohlubující se vzájemné nevole) a vleklé bolestivé onemocnění kloubů, kvůli kterým podstoupila několik endoprotetických operací, těšila poměrně dobrému zdraví, čemuž určitě přispěla i její veselá, optimistická povaha, smysl pro humor a činorodost – po jedné z operací dokonce v návalu nečinnosti a neodbytném nutkání uklízet (byla taková trochu zatížená na úklid) spadla ze židle při věšení záclon. Vzpomínám si, že velmi ráda, často a hlasitě vyprávěla zážitky ze života a z dějin každodennosti. Při vyprávění oblibovala přímou řeč, herecká gesta – něco z toho zůstalo i v projevu našeho táty. Ten když měl dobrou náladu a když ho naše máma příliš neokřikovala, hlučně vyprávěl historky, které jsme slyšeli minimálně stokrát. Stejně jako i naše druhá babička Jitka milovala babička Květa karban. S nostalgií vzpomínám na naše předlouhé kanastové turnaje ve složení – babička Květa, babička Jitka, brácha a já, které jsme si užili během prázdnin na našem pronajatém lufťáckém venkovském statku ve Smilovicích, kam za námi Květa několikrát zavítala. Kromě karet milovala luštění křížovek a přesmyček; byla v podstatě chodícím křížovkářským slovníkem.
Také ráda vařila a jedla. Jednou nám vyprávěla o své oblíbené průpovídce z útlých dětských let – jako malinká prý říkávala – budou čtyši chótiny, táta pšide špáce a pšineše Tutunce buta a Tutunta uděá cham (budou čtyři hodiny, táta přijde z práce a přinese Květunce buřta a Květunka udělá ham). Jedním z jejich nejoblíbenějších jídel, na které nás příležitostně zvala k obědu, byli obalované smažené vepřové kotlety s bramborem a nechyběla samozřejmě polévka typu poctivý hovězí vývar.
Teta Eva s dětmi bydlela s babičkou ve společné domácnosti až do doby, kdy se znovu provdala za Bohumila Kočího, se kterým byla před tím několik let rozvedena. Poté se odstěhovali do nového podnikového bytu na sídliště ve Stodůlkách. Babička zůstala na Petřinách sama, a my jsme za ni v rámci rodinné socializace jezdívali. Nikdy na nás vnoučata nezapomněla s mikulášskou výslužkou, často nám kupovala ovoce, bonbóny, čokolády a dávala nějakou tu korunu jako kapesné. Vtipné bylo, jak si vždycky hned neuměla vzpomenout na naše jména a pletla si nás – tak například, než se trefila vůči mně, tak řekla – Jirko, Robine, vlastně Reniku...
Byla velmi společenská, a dokud mohla chodit, tak chodila za příbuznými hrát karty, navštěvovala kamarádky, příbuzné a oni ji. Její zdravotní stav se zhoršil, až po nějaké menší mrtvici, kdy začala mít výpadky v paměti. Nějakou dobu byla v léčebně dlouhodobě nemocných a v domově s lékařskou péčí. Květa zemřela v nemocnici v Benešově 28. listopadu 2001 ve věku 78 let. Byla podle svého přání zpopelněna bez obřadu a její ostatky uloženy do hrobu na Břevnovském hřbitově. Tento hrob je společný s rodinou Kolářovou, tedy s rodinou Květy nevlastní sestry – Marie Kolářové rozené Tittlbachové (*1907) . Hrob má označení: oddělení D-31, číslo hrobu 20. V tomto hrobu jsou uloženy urny s popelem našeho pradědy Františka Tikalského, jeho ženy Anny Tikalské rozené Kinclové, jejich dcery a naší babičky Květy Inquortové, jejího manžela a našeho dědy Josefa Inquorta a dále již zmíněné Marie Kolářové rozené Tittlbachové a jejího muže Václava Koláře.
Vackovi, Marečkovi, Havlíčkovi, Nedvídkovi, Neubertovi, Jedličkovi, Vrebovcovi, Brožkovi, Řepovi, Petráškovi, Jarošovi, Pallanovi, Havelkovi, Pitlíkovi – širší rodina mých předků ze strany mých praprarodičů Matějíčkových
Náš pradědeček Bohumil Ingvort (1884-1954) měl ze strany svého otce, kromě již nám známého prapradědy Jana Ingvorta (1761-1834), mistra krejčího v Chlumíně a vnuka nejdále dohledatelného předka Jiříka Ingvorta, také prapradědu Vacka, Marečka a Havlíčka a ze strany matky pak prapradědu Nedvídka, Neuberta a Jedličku.
Všichni tito prapradědečkové pocházeli z nedalekých vsí ležících poblíž Chlumína, pouze Neubertovi sem do chlumínského kraje přišli z Křivoklátska – z obce Cerhovice. Nejstarší dohledaný předek z rodiny Vacků byl Jan Michael Vacek, který se zřejmě přiženil do Chlumína z nedaleké vsi Mikov tak, že pojal v roce 1761 za manželku jistou Kateřinu (asi 1717-1797), vdovu po Václavovi Zichovi. Oba byli poddaní chlumínského městečka.
Naše prababička Anežka Vrbovcová (1885-1955), manželka Bohumila Ingvorta (1884-1954), měla z otcovy strany prapradědu Vrbovce, Brožka, Řepu a Petráška a z dohledatelných prapradědů ze strany matky pak Jaroše, Pallana, Havelku a Pitlíka. Praprarodiče z otcovy linie pocházejí z vesnic ležících ve středočeském kraji na východ od Benešova v okolí Netvořic, zatímco předci z matčiny strany mají kořeny v kraji Vysočina při Větrném Jeníkově.
Copyright (c) René Inquort