TIKALŠTÍ

Moje babička, manželka mého dědy Josefa Inquorta (též Ingvorta), se za svobodna jmenovala Květa Tikalská (1923-2001; křtěna jako Květuše Antonie) a tak ze strany svého otce pocházela ze starobylého jihočeského rodu Tikalských, který není v současnosti příliš rozvětven a zastoupen.

Tikalských není v ČR mnoho, nositelé tohoto příjmení v okolním světě jsou ponejvíce potomci Tikalských, kteří odešli na konci 19. století za prací do USA. Všichni mají svůj společný původ v místě a rodině, o které jsou následující řádky.

Historie Tikalských je neméně zajímavá a bohatá jako historie Ingvortů a lze ji prokazatelně vystopovat až do roku 1661, ne-li ještě dále. Z toho, co jsem si zjistil, připadá mi, že se systematické genealogii tohoto rodu nikdo příliš nevěnuje a mám za to, že jsem se v rámci naší rodinné historie dopátral u Tikalských snad až k jejich kořenům.

Původ příjmení - samota Tikalka při řece Lužnici

Nejstarší historie rodiny a s tím i vznik jejího neobvyklého příjmení je svázána se samotou zvanou Tikalka (dnešní adresa Holičky čp. 11), s místem, kde naši přímí předci prokazatelně a nepřetržitě žili a hospodařili téměř 300 let s tím, že svoji činnost rozšířili i o přistavěný grunt (dnes Holičky čp. 12), který je v mapě z roku 1796 označen jako Nová chalupa (Neu Chalupe). Tikalka je zakreslena již v roce 1564 na mapě krajířovských rybníků chlumeckého panství jako místo s lávkou či můstkem přes Lužnici.

Dodnes toto malebné místo, tyto dva starobylé grunty ležící při slepém rameni řeky Lužnice, nese oficiální topografický název - U Tikalských a leží asi 5 km jihovýchodně vzdušnou čarou od Třeboně.

V současnosti starší grunt čp. 11 vlastní Belgičan Dirk Maria Denis Van de Poel (*1970), který v Česku podniká od roku 1995 (v Rožnově u Českého Rudolce provozuje farmu na chov bizonů a vaří svoje česko-belgické pivo Bizon).

Jednota U Tikalských na současné turistické mapě

Tikalka, grunt U Tikalských, patřil k tzv. jednotám

Tikalka, grunt U Tikalských, patří k samotám, které se od dob kolonizace na Třeboňsku a Novohradsku označovaly jako tzv. jednoty (německy Einöder, latinsky Solitudino či také Unitaria a Unicollatus) a její obyvatelé jako jednotáři. Jednotáři patřili k českému obyvatelstvu a byli vlastně sedláci hospodařící na o samotě stojících statcích, jejichž rozmístění ve zdejší krajině do značné míry souviselo s podmáčenou půdou a nevhodnými podmínkami pro vysazení celé vsi. Téměř celé Třeboňsko bylo původně zalesněné a podmáčené (lužní lesy), od počátků osídlení se zde těžily a zpracovávaly husté lesní porosty. Krajina respektive půda se tříbila/třebila pro hospodářské využití. Odtud získal Třeboň svůj název (některé zdroje uvádějí význam slova třebit jako kácet či probírat les).

Místo vsi tu zkrátka vznikaly osamocené hospodářské dvorce - jednoty. Podmáčená půda u řeky Lužnice dala vzniknout při jejím levém břehu jednotám zvaným Herda či Uhlíř (ty tvoří dnes část vsi Majdalena). Typická příjmení bývalých zdejších jednotářů jsou pak Herda, Uhlíř, Stupka, Poustevník a Rybák. Ovšem druhá a z hlediska naší rodinné historie důležitější skupina jednot je roztroušena na pravém břehu Lužnice a po rozdělení toku také na Staré a Nové řece - jednoty se jmenovaly Dušák či také Holický (nyní administrativně patří k osadě Holičky a k městu Třeboň). Typická příjmení zdejších obyvatel jednot jsou Tikalský (naši předci na jednotě Dušák při osamoceném gruntu na Tikalce) a dále příjmení Ján, Kohout, Dušák a Leština.

Stránka z kroniky obce Stará Hlína, na které jsou vyjmenovány a zobrazeny jednoty, včetně jednoty našich předků - U Tikalských.

Tyto jednoty musely existovat již před třicetiletou válkou, neboť je najdeme i v berní rule a její obyvatelé jsou také evidováni v soupisech víry z roku 1651. Berní rula třeboňského panství z roku 1653 (opis je v tereziánském katastru, originál se ztratil) uvádí zvlášť tzv. Jednotáře na lesích. Mezi celé sedláky patřil podle tohoto soupisu mimo jiné také Bartoloměj Tikalský (+ asi 1678), o němž si brzy povíme více.

Na rozdíl od vesnic, které stály blízko cest a hlavních silnic, byly jednoty coby samoty lépe schované v lesích před loupícími vojáky a před vším, co válečná tažení sebou přinášela (požáry, zničená úroda, otrávené studny, nemoci apod.) a žily si svým vlastním životem v téměř panenské přírodě.

K jednotám patřilo většinou i několik hektarů půdy - hlavně louky, pastviny a malé lesíky. Ovšem jen velmi malá část z toho byla orná půda - podle toho by jednotáři měli být zvaní spíše chalupníky a také, jak jsem si ověřil, jsou tito naši Tikalští v nejstarších soupisech poddaných obyvatel třeboňského panství uváděni pod samostatným oddílem s názvem Zahradníci a budaři. Sami obyvatelé jednot se však podle všeho hrdě nazývali jednotáři a také faráři je takto v matrikách důsledně zapisovali - uvádějí je jako jednotáře či jako sedláky či podruhy na jednotě. Zároveň i písaři novějších soupisů poddaných pro ně v třeboňských evidenčních knihách vytvořili samostatný oddíl s názvy - Jednota od Dušáka a Jednota od Herdy.

Obživa obyvatel jednot

Jednotáři se živili především pastvou dobytka, těžbou dříví či jeho plavením. Lesy také poskytovaly suroviny pro výrobu dřevěného uhlí, dehtu, kolomazi a získávání smoly. Jednalo se o poměrně stabilní a početné rodinné firmy. Hospodáři mívali, jak bylo tehdy běžné, hodně dětí a potomci, kteří se dožili dospělosti, se na rodné jednotě neuživili a museli si většinou hledat obživu jinde.

Snímek jednoty (samoty) U Tikalských z července 2018 - vpředu nová chalupa, vzadu chalupa stará, původní Tikalka

Odchod mnohých jednotářů, tedy i Tikalských, do USA

Když po zrušení poddanství nastaly podmínky pro svobodný odchod z panství, odcházeli naši "nadbyteční" jednotáři za prací do větších měst a také do ciziny. Hodně obyvatel jednot odešlo koncem 19. století za prací a novým živobytím do USA. Dodnes zde nacházíme četné potomky jihočeských rodů s typickými příjmeními z jednot. Velká část jich žila společně v českých osadách v Minnesotě. Mezi nimi byli a jsou značně zastoupení Tikalští. V roce 1892 bylo v Minnesotě dokonce založeno město s názvem Nová Praha (New Prague), které v současnosti čítá asi 2700 domů a je zde dokonce ulice, která se nazývá Tikalsky Street.

Správa jednot a způsob jejich zakládání a udržování

Jednotáři i přes svoje výlučné označení byli osobami poddanými vlastníka panství, v našem případě vlastníků panství třeboňského, kterými byli postupně Rožmberkové, Švamberkové a nakonec Schwarzenberkové. Také půda patřící k jednotám byla půdou panskou (dominikální).

Jednoty ve svém počátku vznikaly na těžko přístupné, a tudíž ještě na neobdělané či jinak hospodářsky využitelné panské půdě. Jednotáři si museli ze začátku těžkou dřinou vytvořit prostor pro svou obživu, která spočívala ve značné míře v jisté soběstačnosti. K hospodaření na jednotách se pochopitelně nehodil každý. Jednotáři museli mít určité fyzické a duševní předpoklady. Stávalo se, že neúspěšným hospodářům sama vrchnost či její správa jejich grunty odebírala a usazovala zde jiné adepty. Méně úspěšné či zadlužené jednotáře přemisťovala také na menší jednoty a na větší dosazovala mladé, šikovné a osvědčené s nadějí lepšího hospodářského užitku. Pokud byl jednotář bezdětný, dosazovala k nim vrchnost jejich vzdálené příbuzné nebo osoby z jednot poblíž. Z tohoto důvodů bývali jednotáři mezi sebou často příbuzní a snažili se také nevěsty a ženichy pro svoje potomky hledat v okolních selských rodech ve vsích třeboňského panství, jak si i záhy ukážeme mezi našimi předky.

Tikalští očividně na svém panském hospodářství úspěšní byli, neboť zde vydrželi po mnoho generací a z hlediska velikosti gruntu byli ve své největší slávě srovnatelní s grunty ne úplně malých sedláků.

grunt U Tikalských v pozemkové knize samot (jednot) na Nové řece

Pojďme se podívat na jejich nejstarší historii, kterou lze vedle matrik vystopovat zejména prostřednictvím zápisů v Pozemková kniha vsí Branná a Stará Hlína 1609 - 1706 a Pozemkové knize samot (jednot) na Nové řece (1676) 1707-1878 a především pak také díky výročním soupisům poddaných třeboňského panství, ve kterých jsou obyvatelé našich jednot schwarzenberskou vrchností pravidelně vyjmenováváni již od roku 1660, kdy Třeboň se svými statky přešla do jejich vlastnictví. Cituji moderním přepisem nejstarší zápis z Pozemkové knihy samot (jednot) na Nové řece:

Leží mezi rybníkem Vdovcem a Novou řekou, tak řečeným od Zámku Třeboně rozličně vzdálená 3/4 míle a jest jich tuto 8:

Chalupa na Tikavce: Lukáš Dušák, neb Tikavský, potom Bartoloměj Tikavskej, po něm jeho zeť Filip Tikavskej a nyní syn Ondřej Tikavec. Léta Páně 1698, dne 4. února vzal tuto chalupu, syn Ondřej Tikavec, po svém nebožtíku otci Filipovi Tikavským v sumě za 230 (zlatých).

Nejstarší zápis v Pozemkové knize samot (jednot) na Nové řece - Kniha obce jednotářů u Dušáka.

Na dalších řádcích a stranách jsou pak dále stanoveny dědické podíly, které má Ondřej určené k výplatě své ovdovělé matce a svým sestrám a evidence pravidelného splácení těchto podílů. Doplníme-li si tuto vstupní informaci z Pozemkové knihy informacemi ze soupisů poddaných z jednotlivých let předešlých, současných a následných k této dědické události a připojíme-li také dohledané zápisy z matričních knih, můžeme si udělat následující přehled v nejstarších dějinách rodiny Tikalských.

Lukáš Dušák neb Tikavský a Bartoloměj Voštírálek řečený Tikavský

Prvním doložitelným hospodářem na samotě - jednotě u Dušáka, na gruntu Tikalka, byl jakýsi Lukáš Dušák neb Tikavský. Lukáš Dušák měl tento grunt (chalupu) zaplacenou již k roku 1609 (předtím platil vejrunky jistému Jakubovi Němcovi, snad předešlému držiteli). Lukáš v roce 1631 zemřel, čímž hospodářství přešlo na jeho ženu Marianu, k níž se později přiženil jistý Bartoloměj ze vsi Lutové, který zde pak hospodařil až do roku 1635. V Pozemkové knize vsí Branná a Stará Hlína 1609 - 1706 je k jejich dalšímu osudu zaznamenáno (cituji moderním přepisem): Bartoloměj Tikalskej maje na tento grunt ještě 53 kop dopláceti z tohoto světa vykročil po jehožto smrti i manželky jeho dcera Maruška zůstavší i ta ze světa tohoto prostředkem smrti vykročila za živobytí pak týž Bartoloměj odkázavší dotčený grunt Jiříkovi Čápovi se vsi Suchdola, on Jiřík Čáp zase dotčený grunt v létu 1641 2. Juli v přítomnosti Pana Eliáše Hupaufa ten čas panství tohoto purkrabího mě Pavla Metzera písaře důchodního Tomáše Žočka Řehoře Doranta Ambrože Čábelskýho Zikmunda Fialy sousedův města Třeboně a Matěje rychtáře vsi Cepu prodal dobrovolně Bartolomějovi Voštírálkovi za sumu 230 kop.

Nejstarší zápis v Pozemkové knize vsí Branná a Stará Hlína vztahující se ke gruntu/chalupě Na Tikavce.

Tedy původní obyvatelé chalupy - Lukáš Dušák neb Tikavský, jeho žena Mariana, její nový muž Bartoloměj i pozůstalá dcera Maruška zemřeli a chalupa přešla na Jiřího Čápa ze Suchdola, který ji za přítomnosti tehdejší třeboňské honorace prodal 2. července 1641 panu Bartolomějovi Voštírálkovi. Bartoloměj Voštírálek (†asi 1678), řečený po chalupě též Tikavský, patřil s největší pravděpodobností do rodiny jistého Víta Voštírálka, služebného na třeboňském panství. Hovoří pro tuto skutečnost jednak toto ojedinělé příjmení a pak také i účast výše uvedených třeboňských měšťanů při koupi gruntu. Vít Voštírálek (var. Voštěrálek) pocházel z měšťanského prostředí ze Soběslavi a sloužil v Třeboni již Rožmberkům. Na Třeboni se připomíná jako písař v buchalterii (1602) a později jako buchalter (úředník pověřený vedením účetních knih; z německého Buchhalter) a v letech 1606-1610 se uvádí coby kuchmistr Petra Voka z Rožmberka. Následně byl celou dobu švamberské éry na Třeboni ve funkci buchaltera, propuštěn byl až v lednu roku 1623. Bartoloměj Voštírálek by mohl být jeho synem, vnukem, synovcem...

Jednotu (samotu) U Tikalských obklopují lesy a rozlehlé louky, za staveními vzadu meandruje řeka Lužnice (snímek z července 2018).

Filip ze Stříbrce, první nositel příjmení Tikalský a náš nejdále dohledatelný předek

Bartoloměj Voštírálek měl se svojí chotí Markytou (†asi 1690), původem z Peršláku, Nového Vojířova, tři prokazatelné potomky - syna Bartoloměje (*asi 1649) a dcery Marianu (asi 1647-asi 1708) a Justýnu (*asi 1751). Prvorozená Mariana se již kolem roku 1666 provdala za jistého Filipa (†asi 1683), který pocházel z osady jménem Stříbřec (osada kolem rybníků a lesa vzdálená asi hodinu a půl chůze od Tikalských, která patřila k panství Chlumu u Třeboně) a který sňatkem od jejího otce Bartoloměje převzal grunt Tikalských coby nový hospodář s tím, že mu zůstali na starost tchán Bartoloměj s tchyní Markytou a jejich zbylé dvě neplnoleté děti - Bartoloměj s Justýnou. Zřejmě ještě téhož roku se Filipovi a Marianě narodil jejich prvorozený syn Pavel (asi 1666-asi 1689), jehož postupně následovali další sourozenci - Ondřej (*asi 1667), dvojčata Marie a Márinka (*asi 1670), Rozina (*1674) a Kateřina (*asi 1677). Poprvé je Filip v soupisu obyvatel zapsán s příjmením Tikalský až v roce 1679. Zřejmě rok před tím tchán Bartoloměj Voštírálek umírá a Filipovi zůstává nadále starost o vdovu po Bartoloměji - Markytu a o manželčinu mladší sestru Justýnu (provdala se ovšem záhy za jistého Byškovce do Mláky na Novohradsku), zatímco synovec Bartoloměj si již odešel hledat štěstí jinam.

Filip Tikalský zemřel již někdy kolem roku 1683 v době, kdy nejstaršímu synovi bylo teprve 17 let. Hospodářství po něm vedla dále jeho žena - vdova Mariana.

Ze soupisů poddaných třeboňského panství vyčteme i další osudy vdovy Mariany a osiřelých dětí. Nejstarší syn Pavel Tikalský (*asi 1666) zemřel přibližně v roce 1689. O dcerách víme, že Mariánka (*asi 1670) se provdala za jednotáře Tomáše Krávu, její dvojče Marie se provdalo za jednotáře Jana Sklenáře, Kateřina (*asi 1677) za Václava Tetíka do vsi Branná, jejich jediný bratr Ondřej Tikalský (*asi 1667) převzal celý grunt na svá bedra, jak již bylo řečeno výše. Zbývá jen dodat, že vdova po Bartolomějovi Voštírálkovi neb Tikalským, tedy Ondřejova babička Markyta, zemřela až někdy kolem roku 1690.

Filipův syn a nástupce Ondřej Tikalský a jeho nevěsta z rodiny fišmajstra

Ondřej se oženil v listopadu roku 1697 s Rozinou Kazdovou (*asi 1679), dcerou fišmajstra (porybného) Jiřího Kazdy (*asi 1645-1703) a jeho ženy Alžběty (†1707). Jiří Kazda byl vnukem Prokeše Kazdy a synem Víta Kazdy, který byl nedalekým sousedem již zmíněného Bartoloměje Voštírálka řečeného Tikavského na Tikalce a patřil rovněž k rodinám zahradníků a budařů, později souhrnně v soupisech evidovaným k tzv. jednotě od Dušáka. V pozemkové knize se uvádí, že Kazdův grunt má velikost tři čtvrti lánu. Toto hospodářství leží vzdušnou čarou necelé 3 kilometry po proudu Lužnice na sever od gruntu U Tikalských. Jednota měla číslo 156, jeho dnešní adresa je Holičky 8 a dodnes je toto místo označováno jako statek U Kazdů (v těsné blízkosti k němu stojí statek U Bernardů, dříve též dvůr Němcův, nyní Holičky 9 - i odtud mám své přímé předky). Nejstarší soupisy poddaných nás informují o tom, že Vít Kazda byl hajným nad lesy a jeho syn Jiří nejprve podfišmajstrem a později fišmajstrem při zámku Třeboň. Jiří Kazda se tedy ve službách Schwarzenberků podílel na rozvoji třeboňského rybníkářství, těžko ovšem říct, zda měl na starosti více z množství třeboňských rybníků či zda byl fišmajstrem jen některého z rybníků v blízkosti jednot. Každopádně nebyl zapsán jako baštýř, ale jako fišmajstr. Kazdův statek je zakreslen již na mapě části povodí Nové řeky a rybníka Vdovec roku 1613 coby jednota jeho milosti hraběte Jiřího ze Švamberka. Chov ryb má, jak je obecně známo, na Třeboňsku staletou tradici. Vznik prvních rybníků na Třeboňsku lze spojovat s obdobím vlády Karla IV. Přelom 15. a 16. století je pro třeboňské rybníkářství nejrušnějším obdobím výstavby a je spojeno s rožmberským rodem. V souvislosti se zakládáním a udržováním prosperujících rybníků se rozvíjelo také rybníkářské řemeslo coby vážené a výnosné zaměstnání. Na velkých panstvích měla vrchnost k hospodaření celý štáb zaměstnanců v čele s fišmajstrem neboli porybným, který řídil práci ostatních profesí kolem rybníkářského hospodaření. Porybní byli zodpovědní za údržbu hrází, otevírání výpustí při velkých dešťových přívalech, dbali o udržování hladiny v rybníku na nejhospodárnější výši - na jaře bylo třeba zachytit dostatek vody pro suché léto, na podzim opět tolik, aby voda nepromrzla až na dno, dbali na včasnou výměnu dřevěných rour ve výpusti, zajišťovali funkčnost stavidel, dohlíželi na průtočnost náhonů, stok, kanálů, struh atd. Porybní dohlíželi na práci baštýřů a sádeckých. Baštýři byli strážci rybníků, kteří bydleli zpravidla v domku pod hrází vedle stavidla; domku se říkalo bašta. Baštýři mívali obyčejně na starosti také sádky, výsadbu ryb, ale i vodní drůbeže, zabezpečení krmení a organizaci výlovu.

Ondřejovo příjmení se v soupisech poddaných třeboňského panství zprvu uvádí v podobě Tikalský, v roce 1707 je ovšem Tikalský přeškrtnuto a přepsáno na Tikavec, přičemž v této podobě se zde píše on i jeho rodina až do roku 1720, poté již opět rodina vystupuje s příjmením Tikalský. Grunt Tikalských je v soupisu poddaných řazen zprvu do části Zahradníci a budaři, od roku 1711 pak do oddílu s názvem jednoty od Dušáka.

Zápis sňatku Ondřeje Tikalského s Rozinou Kazdovou z 17.11. 1697 ve farnosti Třeboň - Potwzen w stawu manželskem Ondřej wlastnj syn po neb: Filipowy Tikalskym z jednot, s Rozynau wlastnj dczerau Jirzjho Kazdy odtudž fyssmejstra trzebonsky. U przitomnstj Tomasse Beranka z jednot od Nowosed. čj ginych pozwanych

Ondřejovy děti a zejména jeho nástupce František Tikalský

Ondřej Tikalský měl s fišmajstrovou dcerou Rozinou celkem pět doložitelných potomků - Františka (*1703), Marii (*asi 1705), Barboru (*asi 1708), Václava (1710-1710/11) a Kateřinu (*asi 1712). Dcery, jak dorůstaly do dospělosti, se postupně provdaly jinam a Ondřej Tíkalský v roce 1731 předává celé jednotářské hospodářství synovi Františkovi Tikalskému (*1703). Ondřejovi je tehdy asi 58 let a zůstává zde na stáří se ženou u syna na vejminku. Rozina umírá v roce 1739 (dle úmrtní matriky jí bylo 65 let) a asi o čtyři roky později opouští tento svět i ovdovělý šestasedmdesátiletý Ondřej.

Františkova manželka z rodiny mýtného a něco o zdejších mostech

Tento Ondřejův nejstarší a jediný žijící syn František se ve stejném roce, kdy přebírá otcův grunt, žení s Marianou (v soupise poddaných uváděnou ovšem jen jako Anna) Jeřábkovou (*asi 1705), dcerou Jana Jeřábka, mýtného ve Staré Hlíně. Její otec zřejmě vybíral mýtné při zdejší silnici a dvou tehdy ještě dřevěných původních mostech přes rybník Rožmberk a přes Lužnici. Opět je naše rodinná historie v jeho osobě svázána se zdejšími rybníky.

Zápis sňatku Františka Tikalského s Marianou Jeřábkovou z 6.5.1731 ve farnosti Třeboň -

...matrimonium contraxerunt Franciscus legitimus filius Andrea Tikalsky ex Solitudine cum Mariana legitima filia Joannis Jerzabek telonarii V=Hlina ... -

... manželství uzavřeli František, vlastní syn Ondřeje Tikalského z jednoty s Marianou, vlastní dcerou Jana Jeřábka, mýtného ve Staré Hlíně...

Při stavbě zdejšího rybníka Rožmberk v letech 1584-1590 vody tehdy zaplavily velkou část okolních pozemků, bývalou tvrz i trasu tzv. Moravské cesty z Třeboně do Jindřichova Hradce a dál na Moravu. Zatopení obchodní cesty bylo vážným problémem, neboť formanské vozy kvůli tomu musely oblast objíždět širokým obloukem až kolem Lomnice nad Lužnicí. Proto již Jakub Krčín z Jelčan přikročil k nápravě a v roce 1594 dal postavit dřevěný most dlouhý 902 metrů. Další dřevěný most nedaleko byl postaven v roce 1604. Oba mosty bývaly často ničeny povodněmi a znovu obnovovány.

V roce 1741, kdy byla Třeboň v souvislosti s válkami o rakouské dědictví obsazena Francouzi, nechal velitel francouzské posádky mosty zničit, aby zkomplikoval přístup habsburské armádě. Neustálým obnovám dřevěných mostů udělalo přítrž až postavení mostů zděných, jeden z kamenných kvádrů, druhý z lomového kamene. Zasloužili se o to Schwarzenberkové, kterým Stará Hlína (původně jen Hlína) již od roku 1660 patřila. V roce 1781 dali postavit pětiobloukový most přes záplavové území ramena rybníku Rožmberk (nynější rybník Vítek) a v roce 1799 čtrnáctiobloukový most (118 metrů dlouhý) přes Lužnici (Starou řeku). Oba mosty jsou pravděpodobně dílem projektanta Josefa Rosenauera (1735-1804), který ve službách Schwarzenberků vyprojektoval na Šumavě i proslulý Schwarzenberský kanál.

Kamenné pozdně barokní mosty sloužily dopravě až do roku 1988, kdy byla upravena nová trasa silnice E 551. Od té doby zažívají oba památkově ceněné a chráněné mosty klid a slouží jenom pěším a cyklistům.

Františkovi potomci a nový hospodář Vavřinec Tikalský

František Tikalský měl s Annou, respektive Marianou, celkem šest potomků - Vavřince (*asi 1733-1800), Marii (*asi 1734), Žofii (*asi 1742), Matěje (*asi 1743), Tomáše (*asi 1745) a Kateřinu (*asi 1748). Poslední děvčátko však zemřelo brzy po narození. Také František v listopadu roku 1756, tehdy mu bylo 53 let, cítí, že je zralý na zasloužený odpočinek a přepouští vedení hospodářství svému nejstaršímu synovi Vavřincovi Tikalskému, o čemž je také učiněn řádný zápis v pozemkové knize. František dožívá na vejminku dalších sedm let a jeho žena Mariana ještě o tři roky déle.

Úryvek z pozemkové knihy samot (jednot) na Nové řece - Letha Panie 1756 dne 26 9bris Franz Tikalsky pousstj žiwnost wlastnjmu Synu Wawrzincowj w stareg sumie za 230 (zlatých)

Přepsání gruntu předcházel Vavřincův sňatek s Annou Kasandrovou (*asi 1738-1772), dcerou Vojtěcha Kasandry, sedláka ve vsi Lutová, přičemž ve stejný den a ve stejném farním kostele v Lutové, v úterý 11. listopadu 1755, se vdávala také jeho nejstarší sestra Marie Tikalská, a to za jistého Matyáše Baštýře, syna Víta Baštýře, podruha při rybníku Vdovec. Zápis těchto dvou sňatků z 11. listopadu 1755 je ukázkovým příkladem toho, nakolik prakticky naši předkové uvažovali a jednali vzhledem k ušetření nákladů za veselku a konečně také vzhledem k úspoře času potřebného pro chod hospodářství. Veselka, náročný to podnik z hlediska financí a času na přípravu a organizaci společenské události na úrovni nezřídka celé vesnice, je zde vyřešena způsobem - dvě mouchy jednou ranou. Když už se žení Vavřinec, přidává se s veselkou v ten samý den jeho sestra Marie.

První a druhé Vavřincovo manželství a potomci

Vavřinec Tikalský s Annou rozenou Kasandrovou na svět přivítali pět ratolestí - Jana (asi 1758-1771), Matyáše (*asi 1759), Josefa (*asi 1761), Šimona (asi 1764-1800) a Kateřinu (*asi 1765). Někdy ke konci roku 1771 či začátkem roku 1772 ovšem Vavřinec ovdověl a žení se ve svých necelých čtyřiceti letech znovu. Jeho velmi mladou nevěstou se ve farním kostele v Suchdole nad Lužnicí 1. června 1772 stává teprve patnáctiletá, možná dokonce čtrnáctiletá, Uršula Korandová (*asi 1757-1827), která byla tehdy asi jen o rok starší než Vavřincův nejstarší syn Matyáš z prvního manželství. Mladičkou Uršulu si do jednoty přivedl ze selského statku čp. 16 ve vsi Hrdlořezy u Suchdola nad Lužnicí. Ve stejně mladém věku se vdávala také její maminka Barbora Lejsková (*asi 1735). Barbory muž se jmenoval Lukáš Lejsek (*asi 1696), přičemž toto příjmení získal přiženěním na grunt v Hrdlořezích u Lejsků a původně se jmenoval Lukáš Koranda a pocházel ze vsi Bor. Uršuly otec se jmenoval, aby se to pěkně pomotalo, Mikuláš Koranda (*asi 1695-1749), jeho otec se však jmenoval Leopold Krejcha (*asi1662), který se do Hrdlořez přiženil ze vsi Cep sňatkem s Ludmilou, dcerou jistého hrdlořezkého gruntovníka Řehoře Korandy pocházejícího rovněž z Boru. Od jeho dcery a gruntu získal příjmení Koranda. To, že je to všechno takhle spletité, jsem zjistil srovnáním matrik ze soupisy poddaných oněch tří suchdolských vesnic (Hrdlořezy, Bor, Cep) a příslušných nejstarších pozemkových knih.

Zápis sňatku Vavřince Tikalského s Uršulou Korandovou z 1.6.1772 ve farnosti Suchdol nad Lužnicí - ... Laurentius Tikalski viduus rusticus ex unicolatu prope Duschak cum sponsa sua Ursula filia Nicolai Koranda rustici ex pago Hrdorzes ...

Vavřinec Tikalský, sedlák z jednoty u Dušáka s nevěstou svoji Uršulou, dcerou Mikuláše Korandy, sedláka ze vsi Hrdlořezy

V tomto druhém Vavřincově manželství se jim s Uršulou v letech 1773-1795 na gruntu U Tikalských narodilo celkem deset potomků- sedm dívek a tři chlapci. Jmenovali se Maria Anna (1773), Anna (1775), František (1777), Maria Anna (1779), Vavřinec (1781 - 1840), Anežka (1784 - ?), Rosina (1786), Kateřina (1789), Kateřina Marie Anna (1792) a František (1795 - 1857).

Všichni byli pokřtění ve farním kostele Všech svatých v Lutové, kam jednotáři z Třeboňských lesů tehdy patřili coby pod duchovenskou správu. Grunt U Tikalských měl v těch dobách označení číslem 41. Celkem měl tedy jednotář Vavřinec Tikalský patnáct dětí - jednota U Tikalských se stala početnou rodinnou firmou, všichni se kolem chalupy uživili a také vrchnost měla jistě užitek z jejich práce v třeboňských lesích a z kultivace podmáčených luk.

Vavřincův syn František Tikalský a rozdělení jednoty na Starou a Novou chalupu

Pro historii mého rodu je nejdůležitější Vavřincův nejmladší syn František Tikalský (1795-1857). Narodil se v lednu 1795, tedy v době, kdy bylo jeho otci již 62 let. Vavřinec byl již pokročilejšího věku a proto již o čtyři roky dříve (1791) uzavřel nástupnickou smlouvu se svým nejmladším synem z prvního manželství - Šimonem Tikalským, jenž se oženil s jistou Alžbětou Burdovou. Situace se ovšem mění s příchodem roku 1800 - 4. března tohoto roku umírá starý hospodář Vavřinec Tikalský a 12. března také bohužel i jeho nástupce - jeho syn a nový hospodář Šimon Tikalský, jenž po sobě zanechává dvě malé siroty - Jana (*asi 1793) a Mariánku (*asi 1800) a mladou vdovu Alžbětu.

Vdova Alžběta Tikalská dlouho smutek nenosila a o čtyři měsíce později, 14. července 1800, se provdala za jistého Jakuba Zárubu (*asi 1776), sedláka z nedaleké Hlíny čp. 23, načež se oba spolu stávají novými hospodáři na gruntu U Tikalských číslo 41 s dětmi po Šimonovi Tikalském a později i s dalšími dětmi již vlastními. Komplikované majetkové vztahy mezi potomky Šimonovými, novými potomky Zárubovými, pozůstalými potomky po původním hospodáři Vavřincovy Tikalském a vdovou po něm Uršulou Tikalskou (zemřela až v roce 1827) jsou punktovány na stránkách již několikrát zmiňované pozemkové knihy.

Vytáhneme-li si z těchto stránek pro nás to podstatné, pak víme, že náš přímý předek František Tikalský (již zmíněný nejmladší syn Vavřince a Uršuly, narozený roku 1795) zůstává i nadále na statku U Tikalských, ale ve vedlejším stavení číslo 47, které se přistavělo o několik desítek metrů dále k tehdejšímu číslu 41 (dnes Holičky čp. 11). Přistavěný novější grunt číslo 47 (dnes Holičky čp. 12) je v mapě z roku 1796 označen jako Nová chalupa. František Tikalský je jako hospodář, sedlák, jednotář na svém díle gruntu 47 již uveden také ve své oddací matrice, když v listopadu 1817 spojuje svůj budoucí život s Annou Soukupovou (1798-1822), dcerou jednotáře od Dušáka z nedalekého statku U Bernardů, z tehdejšího čísla 157 (dnes Holičky čp. 9). Statek u Bernardů leží od Tikalských asi 3 km vzdušnou čarou po proudu Lužnice.

Statek u Bernardů, odkud pocházela manželka jednotáře Františka Tikalského, leží od Tikalských asi 3 km vzdušnou čarou po proudu Lužnice směrem na severozápad. Poblíž Bernardů je také statek U Kazdů, který patřil rodině Františkovy prababičky Roziny Kazdové. Všechny tři jednoty leží v Národní přírodní rezervaci Stará a Nová řeka.

V čísle 41 pak po otčímu Zárubovi hospodařil jediný syn nebožtíka Šimona Tikalského - Jan Tikalský (*asi 1793) s manželkou Veronikou, Františkův synovec, který byl vlastně jeho vrstevníkem. Podle sčítání lidu z roku 1869 víme, že měli šest dětí a že k jejich hospodářství kromě výměru půdy, patřili 3 krávy, 4 voli, 2 telata, 3 ovce, 1 svině a 8 úlů.

Hospodářství a rodina Františka Tikalského na Nové chalupě

Náš František Tikalský, hospodář v čísle 47, měl s Annou Soukupovou tři děti - Františka (*1818), Jana (*1820) a děvčátko Kateřinu (1821-1822), které bohužel v jednom roce života zemřelo a krátce na to umírá i matka těchto dětí Anna. Za zmínku stojí skutečnost, že všechny tyto tři děti rodila coby porodní bába jejich babička Uršula Tikalská rozená Korandová, která zde u syna bydlela na vejminku. Tak to zřejmě na jednotách chodilo, že nejstarší zkušená žena, pomáhala jako porodní bába při porodu zdejších capartů. Na jednotách si lidé poradili sami, protože do okolních vsí to bylo daleko, a navíc po klikatých lesních cestách, na kterých se ne každý vyznal.

František Tikalský dlouho vdovcem nezůstal, neboť z křestní matriky jeho dalšího syna Vojtěcha (*1824) se dočítáme, že jeho matkou a Františkovou novou chotí byla jistá Anna Korbelová (*asi 1804). Z toho, co se mi podařilo pročíst a dohledat to vypadá, že už ovšem další potomky neměli. Vypadá to zřejmě na nějaký zdravotní problém, protože si jinak nedovedu vysvětlit, že v prostředí a v době, kdy se zpravidla rodilo jedno dítě za druhým, se u tohoto mladého páru již čáp zjevně neukázal.

Pokračování mého rodu v osobě Františkova nejstaršího syna Františka Tikalského

Františkův nejstarší syn František Tikalský (1818-1890), náš přímý předek, se v únoru 1843 oženil s Marií Korandovou (1820-1887), dcerou Víta Korandy (asi 1793), podruha z nedaleké Nové Hlíny a přesunul své živobytí nejprve do vsi Tušť (německy Schwarzbach) a po deseti letech pak do osady u Svaté Máří Majdaleny (později jen Majdalena), jež patřila k obci Herda, zatímco na gruntu U Tikalských 47 dál hospodařil jeho mladší bratr Jan Tikalský (*1820) a jeho potomci. Podle sčítání lidu z roku 1869 víme, že Jan zde byl vdovcem s pěti dětmi (ovdověl již v roce 1859) a že k tomuto hospodářství tehdy kromě vyměřené půdy patřiliy také 4 kravky, 2 voli, 2 telata, 2 ovce a 1 prasátko. Františkově nevěstě Marii Korandové v době sňatku bylo třiadvacet let a musela proto dostat od svého otce svolení, jež se podle zvyku připsalo do matriky a otec nevěsty Vít Koranda se k němu zřejmě vlastnoručně podepsal (mnohdy se pro negramotnost zapsaly jen tři křížky).

Svoluje otec nezletilé nevěsty k tomuto manželství důkazem vlastního podpisu a dvou požádaných svědků. Vít Koranda otec

Tikalští dál zůstávají na gruntu U Tikalských, větev mých předků Tikalských se však přesouvá do Tušti a poté do Majdaleny

V osobě Františka Tikalského tak naše přímá rodová linie po prokazatelných 250 letech opouští starobylý grunt na Tikalce, přestože rodina jeho mladšího bratra Jana zde zůstává dál, a přesouvá své živobytí nejprve do Tušti a poté do Majdaleny.

Tušť je vesnice, jež je dnes částí města Suchdol nad Lužnicí (starší německý název Suchenthal), dříve pod názvem Schwarzbach patřila administrativně k Dolním Rakousům. Vesnice leží přibližně 12 kilometrů severně od gruntu U Tikalských proti proudu řeky Lužnice. František Tikalský zde byl malodomkářem (Klein-Häusler) v čp. 18 a s Marií rozenou Korandovou se jim zde narodily první čtyři děti - Vojtěch (*1844), Jakub (*1849), Terezie (*1851) a Jakub (1854-1856). Jejich další tři děti se pak narodily již v Majdaleně v čp. 2 - Kateřina (*1857), Štěpán (*1859) a Matěj (1862-1862). Otec František je u jejich křtů zapisován jako domkář.

Osada Majdalena se nachází asi 1.200 metrů vzdušnou čarou přes řeku Lužnici severním směrem od gruntu U Tikalských. U jejího zrodu stála poustevna s kaplí a později kostelíkem sv. Máří Majdaleny. První poustevníci doložení zde na konci 14. století pocházeli z šumavské Přední Výtoně a žili zde s podporou Rožmberků. Měli zde své skromné hospodářství a starali se o kostelík. Roku 1603 daroval poslední Rožmberk Petr Vok kostelík i s okolními lesy a loukami městu Třeboni jako náhradu za škody způsobené při stavbě hráze rybníka Rožmberk. Vznikl zde tak jakýsi příměstský dvorec, hospodářský dvůr, jehož dalším rozparcelováním zde od konce 18. století přibývaly další a další chalupy - živnosti chalupníků a domkářů, tedy pachtýřů na pronajatých pozemcích. Osada se rozrůstala, a tak již od roku 1842 měla i svoji vlastní školu, která byla lépe dostupná než škola v Třeboni a do které mohly pohodlněji docházet také děti z přilehlých končin jednot Uhlíř a Dušák. V roce 1857 byla v Majdaleně zřízena také samostatná fara, postavena farní budova a založen hřbitov a v souvislosti s tím se od tohoto roku píší také vlastní matriční knihy pro obyvatele zdejších chalup. Podle majdalenské obecní kroniky nastal pro zdejší místo nový život stavbou železniční dráhy v roce 1866. Muži měli při železnici další výdělek a nebyli odkázáni jen na nádenickou lesní práci a voroplavbu pro dřevařské podnikatele. Nejstarší potomek Františka a Marie Tikalských - Vojtěch Tikalský (*1844), který v Majdaleně působil jako hlídač při železnici má u svého zápisu v oddací matrice připsáno, že v roce 1881 vycestoval do Ameriky.

Můj prapradědeček Štěpán Tikalský a jeho účast v Hercegovském povstání

Z dětí Františka a Marie Tikalských je ovšem pro naši další historii nejdůležitější jejich nejmladší syn Štěpán Tikalský (1859-1928), můj prapradědeček. Štěpán Tikalský se v pětadvaceti letech oženil s mladičkou osmnáctiletou slečnou Kateřinou Herdovou (1866-1917), dcerou chalupníka v Majdaleně čp. 13. V době svatebního obřadu (14. října 1884) byla Kateřina již v osmém měsíci těhotenství a za zmínku stojí také skutečnost, že Štěpán a Kateřina byli pravnoučaty stejného třeboňského jednotáře Josefa Soukupa a Alžběty rozené Jindrové, byli tedy v ne zcela vzdáleném příbuzenském vztahu.

Zápis narození (3.8.) a křtu (4.8.1859) mého prapradědečka Vojtěcha Tikalského v Majdaleně

Ve svatební matrice je Štěpán zapsán jako vojín reservista z roku 1879 a nádeník v Majdaleně čp. 2. Coby reservista byl tedy po odsloužení povinné vojenské služby převeden do zálohy, kde zůstával v pohotovosti pro nasazení v případném válečném konfliktu rakousko-uherské monarchie. Z novinového článku Pražského deníku z 28. února 1882 se dočítáme, že Štěpán skutečně ještě před tím, než se oženil, do boje povolán byl, a to k potlačení tzv. Hercegovského povstání, které bylo ozbrojenou vzpourou srbského a muslimského obyvatelstva Bosny a Hercegoviny proti rakousko-uherské okupační správě. Oč tehdy šlo? Vláda rozhodla, že i obyvatelstvo nejnověji získaného území Habsburské monarchie má sloužit v její armádě. To však místní považovali za nehorázné, neboť Bosna formálně patřila ještě Osmanské říši a takové rozhodnutí může vydat jedině sultán. Bosňáci reagovali masivním odchodem na turecká území (především do Sandžaku), Srbové zprvu protestovali, protesty přerostly v okolí Foči do ozbrojeného povstání. Proti několika tisícům slabě vyzbrojených povstalců vyslalo mocnářství tisíce dobře vyzbrojených vojáků. V hlavních centrech tak byly nepokoje urovnány okamžitě, v řadě menších oblastí u hranic s Černou Horou však pokračovaly ještě řadu týdnů. 21. února 1882 proběhla vojenská akce proti povstaleckým oddílům v Záhoří. Během této potyčky povstalci ustoupili, leč na straně vládního vojska zůstalo několik zraněných vojáků - z vojáků od 75. (jindřichohradeckého) pěšího pluku (Infanterieregiment Nr. 75) byl mimo jiné těžce raněn trubač - náš Štěpán Tikalský. Bohužel k charakteru a rozsahu jeho zranění se mi víc nepodařilo zjistit. Je velmi pravděpodobné, že to byla jeho poslední vojenská účast a kdo ví, zda nebyl za svoje zranění nějak odškodněn či vyznamenán. Každopádně přežil a po více jak dvou letech se i oženil a založil početnou rodinu.

Článek v Pražském deníku, přílohy Pražských novin, z 28. února 1882 - z vojáků od 75. (jindřichohradeckého) pěšího pluku (Infanterieregiment Nr. 75) byl mimo jiné těžce raněn trubač - můj prapradedeček Štěpán Tikalský.

Štěpánova rodina a její přesun do Prahy, do Holešovic-Bubnů

Novomanželé hospodařili zpočátku v rodné chalupě Kateřiny - v Majdaleně čp. 13, někdy na přelomu století se ovšem přemístili do stavení čp. 19, aby se však nakonec s celou početnou rodinou chvíli před vypuknutím dosud největšího válečného běsnění přemístili do Prahy, do Holešovic-Bubnů. Zde se Štěpán zřejmě více uplatnil na tehdejším trhu práce v dělnické profesi a Kateřina našla živobytí jako posluhovačka a pradlena. Rodina zde žila v čp. 888, což odpovídá dnešní adrese Ortenova náměstí, respektive činžovních domů v ulici U Pergamenky. Štěpán a Kateřina Tikalští na svět přivedli celkem třináct potomků - Štěpána (1884-1916), Františka (1886-1889), Josefa (*1888), Marii (1890-1894), Františka (*1892-1970), Adolfa (1894-1915), Jana (1896-1914), Karla (*1899), Rudolfa (1902-1949), Kateřinu (*1904), Marii (*1906), Boženu (*1909) a Bohumila (*1912).

Štěpánovi synové a pohroma v podobě 1. světové války

Nejstarší syn Štěpán a také mladší Josef, Adolf a Karel Tikalští narukovali do první světové války. Ze školní kroniky obce Majdalena, která si všímá také odrazu válečných událostí a jež popisuje, kdo narukoval do války mezi prvními a kdo byl zraněn a kdo padl, víme, že právě Štěpánův syn Štěpán byl mezi prvními raněnými a zemřel na souchotě v třeboňské nemocnici již 8.8.1915.

O osudech jeho mladších bratrů víme více prostřednictvím databází Vojenského ústředního archivu. Josef Tikalský narukoval roku 1915 jako vojín 75. pěšího pluku, 20. listopadu 1915 byl zajat v Gorici (město rozdělené od roku 1947 mezi italské město Gorizia a slovinské město Nova Gorica). V dubnu 1917 se v italském zajetí v Padule přihlásil do československých legií a byl přiřazen ke vzniklému 33. střeleckému pluku, jenž spolu s italskými vojáky bránil pozice na Doss Altu proti útoku rakouských vojáků. Rakouský útok na tuto kótu proběhl dne 21. září 1918. Soustředěná palba rakouského dělostřelectva směřovala především na československé pozice na ní. Poté následoval útok ze severozápadního a severovýchodního postavení. Hlavní tíha obrany spočívala na 33. československém střeleckém pluku, kterému se po posílení zálohami úspěšně podařilo nepřítele vypudit ze zákopových pozic a ubránit je. Josef měl štěstí a vrátil se po rozpuštění legií z války domů. Adolf Tikalský narukoval do války k pěšímu pluku č. 18 a jak připomíná majdalenská školní kronika a jak je možné dohledat ve vojenských záznamech, zemřel na jihozápadní frontě (italské bojiště) v Nové Planině (Přímoří, Kraňsko; dnešní Slovinsko) 15. srpna 1915. A konečně do války byl povolán také nejmladší Karel, o němž rovněž školní kronika vypráví, že byl raněný, ale míru se dočkal a dle vzpomínek našeho otce pracoval později v Praze jako tramvaják. Jméno Štěpána a Adolfa Tikalských najdeme na předním místě na majdalenském pomníku obětem války stojícím při zdejším hřbitově s úvodním nápisem: NA PAMÁTKU PADLÝM A ZEMŘELÝM VOJÍNŮM PO DOBU SVĚTOVÉ VÁLKY 1914-1920.

Pomník obětem války na hřbitově v Majdaleně se jmény bratrů mého prapradědečka Tikalského

Náš pradědeček František Tikalský (1892-1970), přestože byl v rodině třetím nejstarším synem, do války nenarukoval, pravděpodobně nebyl vůbec odveden. Domnívám se, že to bylo z důvodu zranění (či snad vyražení oka), které mu dle vyprávění našeho otce způsobil nešťastnou náhodou při výprasku jeho otec Štěpán přezkou od řemene, když jej trestal za nějaké uličnictví.

Kateřina Tikalská se bohužel konce války nedožila, dost možná ji dorazil osud jejich synů, zemřela tak v Praze 23. 4. 1917 ve věku 51 let. Její muž ji následoval až po jedenácti letech, zemřel 23. 10. 1928, bylo mu 69 let.

Můj praděda František Tikalský

Můj praděda František Tikalský se oženil s Annou Tittlbachovou rozenou Kinclovou (1889-1943). Anna byla dříve provdána za slévače, jádraře Adolfa Tittlbacha (*1886), se kterým měla dvě dcery - Marii provdanou Kolářovou (* asi 1907) a Bohumilu provdanou Zeithammelovou, později Hybšovou (*1912). Dle vyprávění našeho táty byl tento Adolf Tittlbach vyhlášený alkoholik, jenž pil v takové míře, že se zbláznil a skonal snad dokonce v bohnickém blázinci. Františkovi a Anně se narodil jediný potomek - naše babička Květuše Tikalská (1923-2001).

Nahoře portrétní snímky našeho pradědy Františka Tikalského (1892-1970); dole naše babička Květa Inquortová rozená Tikalská (1923-2001) ve dvou letech s ovečkou na kolečkách, u vody s kamarádkami (dívka držící míč) a konečně s maminkou Annou Tikalskou rozenou Kinclovou (1889-1943)

Jeho jediná dcera a moje babička Květa Inquortová rozená Tikalská

Babička Květa se narodila v Porodnici a útulku Čsl. ochrany matek a dětí na Štvanici čp. 863. Instituce tu stála od konce 19. století až do roku 1979, kdy zde byl po její demolici vystavěn tenisový areál. Pokřtěna byla v Církvi československé v Holešovicích, tedy v církvi, ke které se její otec přihlásil po vystoupení z církve římskokatolické. Jako druhé jméno dostala Květuše jméno Antonie podle své kmotry Antonie Šmejkalové, jež byla sestrou její maminky Anny Tikalské, dříve Tittlbachové a rozené Kinclové. Květuše si svého otce Františka Tikalského užila v dobrém i ve zlém až do roku 1970, maminku bohužel jen do července roku 1943, tedy do doby, kdy byla jen krátce provdána za našeho dědu Josefa Inquorta (1919-1981).

Úsměvné je sdělení ve Věstníku obecním královského hlavního města Prahy, 1927 Ročník XXXIV, Číslo 10. dne 7. 3. 1927, strana 203 - píše se zde, že Františkovi Tikalskému byla do konce dubna 1927 prodloužena lhůta k odstranění králíků z domu čp. 295 v Břevnově. Praděda František Tikalský si zřejmě nemohl pomoci a kus svého rodného jihočeského venkova si připomínal pěstováním králíků v nájemném břevnovském domě - U Tikalských zřejmě býval k nedělním a svátečním obědům králík. Možná je pěstoval i k přilepšení rodinnému rozpočtu.

František Tikalský měl jen jediného potomka - moji babičku Květu (1919-2001). Jeho úmrtím v roce 1970 se uzavírá naše rodová větev Tikalských.

Moje babička Květa Inquortová rozená Tikalská (1923-2001) - dvě fotografie ze svatby s Josefem Inquortem (18.7. 1942); Květa na Václavském náměstí v Praze a patero jejích podobenek tak, jak léta běžela, vážení...

Soukup, Koranda, Pešek, Herda, Kos, Kouba a Kincl, Burda, Kovář, Bukolský, Šantora, Sládek - širší rodina mých předků ze strany mých praprarodičů Tikalských

Můj pradědeček František Tikalský (1892-1970) měl ze strany svého otce, kromě již zmíněného prapradědy Vavřince Tikalského (asi 1733-1800), jednotáře U Tikalských a pravnuka nejdále dohledatelného předka Filipa Tikalského z téže jednotářské usedlosti u Třeboně, také prapradědu Soukupa, pradědu Korandu, prapradědu Peška a ze strany matky pak prapradědu Herdu, opět toho samého prapradědu Soukupa a také Kosa a Koubu.

Také tito naši přímí předci pocházeli z jednot a vsí ležících při Třeboni v blízkosti Lužnice a třeboňských rybníků. Soukupovi hospodařili při jednotě na dnešní adrese Holičky čp. 9 (U Soukupů), Korandovi nějakou dobu pobývali v osadě Nová Hlína, Herdovi chalupničili v Majdaleně a částečně jsou spojeni také s vesničkou Břilice, Kosovi měli chalupnickou živnost v Hamru poblíž Chlumu u Třeboně a Koubovi patřili rovněž k Majdaleně. Všechna tato místa bychom pěší túrou prošli za necelých 5 hodin.

Pouze Peškovi pocházejí z trochu jiného kraje, a sice ze vsi Pelejovice a z Bečic, což jsou osady vzdálené přes 30 kilometrů severozápadně od Třeboně směrem k Bechyni. Tato vzdálenost a zároveň i příslušnost k tehdy jinému panství stojí možná i za záhadou či spíše omylem, kdy je manželka Víta Korandy, podruha v Nové Hlíně, psána jednou jako dcera Pešků z Pelejovic a Bečic a jindy zase jako dcera jakéhosi Kováře (ve starších matrikách svých vnoučat), přičemž dle své křestní matriky z roku 1792 je očividně dcerou Peškovou. Možná, že se tu jedná i o motání příjmení a příjmí.

Moje prababička Anna Kinclová (188-1943), manželka Františka Tikalského (1892-1970), se kterou se seznámil již v době přestěhování Tikalských do Prahy, měla z otcovy strany prapradědu Kincla a prapradědu Burdu a z dohledatelných předků ze strany matky pak prapradědu Kováře, Bukolského, Šantoru a Sládka.

Rodina Kinclů, Burdů, Kovářů a Bukolských pochází z obcí, které se nacházely při Praze a z nichž některé (Ruzyně, Stodůlky, Řepy, Liboc, Bubeneč, Holešovice) tvoří dnes její městské části. Šantorové a Sládkové pak mají kořeny na Klatovsku, v Pošumaví.